To, že chybí několik tisíc učitelů, se obecně ví. Už asi méně se ale ví, že chybějí hlavně učitelé přírodních věd, informatiky a matematiky. Do základní školy v Úvalech letos nastoupil nový učitel matematiky, Jan Korbelář. Po 20 letech v komerční sféře se rozhodl změnit profesi a věnovat se dětem.

Matematika mě bavila odjakživa, takže jsem po střední škole neváhal a vydal jsem se studovat Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Když se blížila promoce, začal jsem se poohlížet po zajímavé práci. Už tehdy jsem si říkal, že by mě lákalo jít učit, ale když jsem si porovnal nástupní plat v komerční sféře se školstvím, ten rozdíl se prostě nedal přehlédnout. S čerstvým titulem v kapse jsem tedy zamířil do korporací. Působil jsem u všech mobilních operátorů a většiny velkých bank na českém trhu. Podílel jsem se na řadě významných projektů. Komunikovali jste někdy se svou bankou, platili něco přes mobil nebo volali na zákaznické centrum? Je dost možné, že váš požadavek byl realizován v systému, který jsem navrhoval a zaváděl do provozu.

Loni i letos se měnil život všem učitelům, ale některým ještě víc. Příběh Jana Korbeláře je dalším dílem seriálu Život je změna.

S postupem času mě čím dál tím víc napadalo, že bych si mohl splnit svůj dávný sen o učení. Cítil jsem, že v projektech jsem většinu svých nápadů již realizoval a že prosadit nové nápady trvá dlouho. Učení mi připadalo jako mnohem svobodnější a rychlejší. Ano, musíte naplnit školní vzdělávací program, ale jak to uděláte, je na vás.

Úvaly jsou malé město a s ředitelem místní základní školy se známe, takže jsme se o učení matematiky již párkrát bavili. Připadalo mu docela zajímavé, že bych do výuky kromě znalostí matematiky mohl přinést i zkušenosti načerpané z praxe. Už bych to asi zkusil loni, ale nechtěl jsem přijít do školy a rovnou začít učit online. Používat technologie pro výuku bych zvládl, ale práci s dětmi jsem chtěl raději začít naživo. Nástup jsem o rok odložil a stal jsem se učitelem od prvního září letošního roku a modlil se, aby výuka probíhala ve třídách.

Se žáky v rozpuku puberty se člověk nenudí

Učím matematiku v sedmých, osmých a devátých třídách, tedy u žáků v naprostém rozpuku puberty. To už samo o sobě myslím trochu naznačuje, že se v práci nenudím. A nenudím se ani po práci, ani před prací, protože si musím vše připravit. Nejsem noční pták, ale vstávat brzy mi nevadí; nečekal jsem ovšem, že první týdny budu vstávat již ve čtyři, abych to všechno stihl. Ještě na jaře jsem si naivně myslel, že od osmi do dvou budu ve škole a pak celé odpoledne na kole. Tak to se mi zatím ještě nepovedlo.

Zatím nemám dobrý odhad, co se ve vyučovací hodině dá stihnout. Když jsem si na konci srpna chystal první hodiny, měl jsem hrůzu z toho, že mi žáci během deseti minut všechno spočítají a pak tam na sebe budeme 35 minut koukat. To se zatím skutečně nestalo, stihli jsme toho vždycky jen zlomek. Nevadí, alespoň jsem měl nachystáno na několik hodin dopředu.

Čtěte také  Objevila jsem v sobě nepoznaný cit, říká novopečená učitelka. Za katedru si stoupla po dvaceti letech v pojišťovně

Učitelská praxe mi chybí. Je pro mne těžké odhadnout, co by děti v kterém ročníku měly umět. Navíc v každé třídě jsou velké rozdíly mezi dětmi. V podstatě bych si měl chystat několikarychlostní hodiny, abych měl v rukávu něco pro každého. Když jsem byl mladší, doučoval jsem děti nebo připravoval studenty na přijímačky. Když máte před sebou jednoho nebo dva lidi, hned vidíte, jestli rozumí a můžete přizpůsobit výklad jejich potřebám. Ve třicetihlavé třídě je to jiné. Každý je na jiné úrovni a zatím hledám, jak se věnovat individuálně těm, kteří to potřebují, aby se přitom nenudili ti rychlejší. Na fakultě jsem žádné didaktické předměty neměl a všechna školení, na které jsem se chtěl loni přihlásit, byla zrušena kvůli covidu. Četl jsem a čtu různé knihy o didaktice a mám ve škole úžasné kolegyně a kolegy, kteří mi pomáhají. Několikrát jsem navštívil jejich hodiny a oni navštívili mé. Jednotlivé situace rozebíráme a konzultujeme a to mě posouvá každý den směrem k modernímu učiteli.

V byznysu si partnery vybíráte, ve škole ne

Podstatnou disciplínou učitelského snažení je udržování kázně a pracovního prostředí ve třídě. Byť jsem sám otcem dvou puberťáků – mám doma páťáka a deváťáka – bývám někdy až zaskočen tím, jak málo stačí k tomu, aby se děti věnovaly něčemu jinému než výuce. Někdo by si třeba mohl myslet, že mi všechny projekty, které jsem v komerční sféře vedl, poskytly dobrý základ k tomu, abych dokázal vyjít s kýmkoliv. Tak to ale úplně není, protože v projektu jsem mohl ovlivnit, s kým budu jednat a spolupracovat, zatímco ve škole dostanu třídu dětí a musím si s nimi poradit.

Občas se mě lidé ptají, jaké mám s učením plány. Na konci školního roku vyhodnotím, jak mě to bavilo a jak to bavilo děti se mnou.

V každé třídě se najde někdo, kdo má potřebu se neučit a tuto svoji potřebu nahlas ventiluje. Vytáhne si pod lavicí mobil, při skupinové práci řeší hlavně to, co včera viděl za seriál, okázale ukazuje, že se nudí a rozhodně nemá v plánu nic dělat. Takový nespokojenec na sebe nabalí další a už se vezeme. Poznámka pro tyto děti není trest. Já je ani trestat nechci. Chci je spíš zaujmout, a tak malujeme pokoje, pečeme bábovky a u toho počítáme matematiku. 

Často řeším, jestli jsem nebyl při hodině moc přísný, jak mám říct, že se mi něco nelíbí. Jsou to puberťáci a zkoušejí, co si mohou dovolit. Nesmím se nechat vytočit a spíš než křikem odpovídat nějakou vtipnou poznámkou. Je to mnohem náročnější, než bych čekal, kde ty vtipy má člověk neustále brát? Chápu, že když je dětem učitel sympatický, jsou ochotnější se snažit, takže dělám všechno pro to, abychom spolu vycházeli co nejlépe.

Za pět let uvidím, co dál

Zatím jsem začínající učitel. Některé hodiny se povedly více, jiné měně. Například jsem měl připravenou skvělou aktivitu, ale buď jsem ji špatně promyslel, nebo málo vysvětlil, a úplně se to nepovedlo tak, jak jsem si představoval. V takovou chvíli mám samozřejmě chuť celé učení poslat k vodě. Na druhou stranu se mi potom podaří hodina, kdy osmáci sundají kapuci, mobil strčí do tašky a zaujatě kolují po třídě, diskutují, radí si navzájem a vážně všichni pracují. To se pak na chvíli zastavím, jenom se dívám a cítím se skvěle. Po měsíci a půl naštěstí podařených hodin přibývá.

Občas se mě lidé ptají, jaké mám s učením plány. Na konci školního roku vyhodnotím, jak mě to bavilo a jak to bavilo děti se mnou. Pokud bude spokojený i pan ředitel, mohl bych se třeba stát třídním šesťáků a dovést je až do devítky. Mám obrovskou podporu doma u manželky a obou synů. Mladší by chtěl, abych se stal jeho třídním a starší by chtěl, abych vedl jeho ročníkovou práci. Co víc si přát?

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let