„Sháněli jsme techniku, komunikovali se školami nebo nosili do rodin papíry a ořezávátka,“ vypočítává Martina Zahradníková z organizace HoSt, jak během předchozí vlny pandemie pomáhali školákům. Jejich cílovou skupinou jsou přitom rodiny s předškoláky. V podobném duchu proměnili během covidové uzávěry škol náplň své činnosti i organizace Romodrom ze Slaného a Klubík při ZŠ Ruská v Litvínově. Za neúnavné snahy snižovat nerovnosti mezi žáky nyní postoupili do finále ceny EDUína. 

Podpora inkluze ve Slaném

„Počet sociálně ohrožených dětí naskákal, náš okruh klientů se hodně rozšířil,“ hodnotí covidovou dobu Šárka Šilhanová z organizace Romodrom. Ta působí ve Slaném – středočeském městě se sedmi vyloučenými lokalitami – a zaměřuje se na podporu žáků ze sociálně slabšího prostředí. Primární cílovou skupinou byli donedávna předškoláci. Romodrom provozuje vlastní školku, protože právě to, jestli dítě z málo podnětného prostředí navštěvuje předškolní zařízení, často rozhoduje o tom, jak se mu bude později dařit ve škole. 

Covid ale trochu zamíchal kartami a Romodrom měl najednou spoustu práce se školáky. „Naše děti se ze dne na den ocitly naprosto mimo vzdělávací systém. V první řadě jsme pro ně sháněli techniku, to se povedlo, ale sehnat připojení nebo zajistit elektřinu, když ji má rodina ustřiženou, to už je horší. A tak jsme těmto dětem nabídli prostory naší školky, kam mladší děti dle vládních nařízení stejně nesměly,“ popisuje Šárka Šilhanová. Bylo potřeba vymyslet harmonogram, aby se v souladu s opatřeními vystřídali v prostorách školky všichni školáci, kteří to potřebovali. „Bývali bychom potřebovali třikrát víc místností. Oslovovaly nás i školy, abychom jim pomohli podchytit děti, které se k online výuce nepřipojovaly. Současně jsme se snažili namotivovat rodiče, aby zůstali v kontaktu se školou.“ Romodrom se tak během pandemie stal oporou pro více než třicítku slánských školáků. 

Nezapomnělo se ale ani na předškoláky, kteří do své školky nemohli. Paní učitelky jim nosily balíčky s materiálem na tvoření a videi, jak co vyrobit. Právě s prací s těmi nejmenšími má organizace skvělé zkušenosti. „Stává se, že se dětem u nás tak líbí, že prostě ráno vstanou, samy se obléknou a přesvědčují rodiče, ať je dovedou do školky,“ směje se Šárka Šilhanová. Rodiče zpočátku obvykle takové nadšení nesdílejí. „Většina romských rodičů trpí nedůvěrou k institucím, roli můžou hrát i finanční a další bariéry. Běžné školky je zahrnou ze dne na den mraky povinností, my se je snažíme nestresovat, nechceme po nich hned pláštěnku nebo bačkůrky, přijmeme třeba i zavšivené dítě. Úspěch je prostě už to, že dítě vůbec přivedou,“ popisuje zástupkyně projektu. 

Podobně citlivý přístup se osvědčuje i u školáků. „Zjistili jsme, že stačí pečovat o to, aby bylo dítě spokojené a zájem o školu přijde sám. Těžko myslet na učení, když nemáte co jíst nebo se necítíte doma v bezpečí. To samé platí pro rodiče – pokud řeší problémy s bydlením, exekucemi nebo třeba domácím násilím, je zřejmé, že vzdělávání dětí nebude prioritou. Proto se snažíme s rodinou pracovat komplexně. Je to mnohem efektivnější, než kdybychom na rodiny vyvíjeli tlak ohledně vzdělávání jejich dětí bez ohledu na životní situaci,“ popisuje Šárka Šilhanová a dodává, co od svých klientů slyší nejraději: „Nejlepší je, když nám jednoho dne řeknou: já už vás nepotřebuju.“

HoStem v rodině 

K podobnému předefinování činnosti donutil covid i organizaci HoSt, která působí ve čtyřech českých městech (Praha, Brno, Ostrava a Hradec Králové) už téměř dvacet let. Pomáhá rodinám, které nemohou nebo neumí pečovat o své potomky. „Pro některé je to těžké už jen proto, že laskavou péči sami nikdy nezažili,“ říká vedoucí projektu Martina Zahradníková. Profesionálně vyškolené mámy-dobrovolnice docházejí do rodin a pomáhají s čímkoli, co je zrovna potřeba. Někdy s sebou berou i své děti, jejich klientky tak v praxi vidí, jak s dítětem mluvit, jak si s ním hrát nebo třeba jak zvládat jeho záchvaty vzteku. „Zaměřujeme se na rodiny s dětmi do šesti let, protože žádné jiné období není pro zdravý vývoj člověka a osobnosti tak důležité. Tedy zaměřovali jsme se – než přišel covid,“ usmívá se Martina Zahradníková. 

Čtěte také  Tisíce dětí se během koronakrize nevzdělávají a školy je neshánějí. Učitelé si asi nepředstaví, jak na tom různé rodiny jsou, někde chybí i čisté papíry, říká terénní pracovnice

Když se loni na jaře poprvé zavíraly školy, šlo těžko ignorovat, že v ohrožených rodinách s malými dětmi jsou často i školáci, kteří kvůli chybějící technice vypadli ze vzdělávání. Nejdřív bylo ale potřeba zajistit ty úplně základní potřeby. „Jak děti zůstaly doma, muselo se víc nakupovat a vařit, rodinám nestačily peníze a chybělo oblečení a boty na odrůstající děti. A tak jsme sháněli potravinovou pomoc, stravenky, dezinfekční prostředky nebo mobilní kredit, aby si maminky mohly zavolat o nějakou pomoc. Brzy se ale ukázalo, že oblastí, se kterou budou rodiny potřebovat taky hodně pomoct, je škola.“ 

V naprosté většině rodin, kam HoSt dochází, chyběly jak počítače, tak připojení. Rodiče často nemají ani svůj email nebo kredit na mobilu. „V době omezení činnosti úřadů a škol se tedy ocitli naprosto bez spojení. A my jsme s hrůzou pozorovali, že mají doma děti, které se nevzdělávají a ze školy je nikdo neshání,“ popisuje Martina Zahradníková. A tak se dobrovolnice, které jindy radí ohroženým maminkám, jak na výchovu, na domácnost, nebo je motivují ke smysluplnému trávení volného času, snažily navázat kontakty se školami. „Byly v kontaktu s učiteli. Chodily jim emaily, které posílali učitelé rodičům, ony je tiskly a nosily do rodin,“ vysvětluje vedoucí projektu. 

Dobrovolnice podle ní často narážely na to, že si učitelé neumí představit reálnou situaci mnoha rodin. „Bydlí v ubytovnách nebo azylových domech, neustále se stěhují a s sebou si vezmou třeba jen tři igelitky věcí. Když běžné rodině, která nemá tiskárnu, přijdou e-mailem úkoly k vytištění, může je pořád přepsat, zadání překreslit. Ale do těchto rodin jsme nosili papír nebo bločky, aby měly děti aspoň na co psát nebo kreslit,“ říká Martina Zahradníková. A dodává: „Doba pandemie nám ukázala, jak je důležité, aby měly děti vždy nablízku nějakou pomoc. Protože dětství nepočká.”

Do Klubíku zahradničit nebo pro lepší náladu

Napsat si úkoly, dozvědět se něco o náplni různých svátků nebo vyrazit do divadla, ale taky si zkusit něco uvařit, vypěstovat na zahradě nebo se naučit stolovat. To je náplň Klubíku, který funguje už od roku 2013 v ZŠ Ruská v Litvínově pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. „Jedná se o alternativu ke školní družině, kterou tyto děti z finančních důvodů nemohou navštěvovat,“ vysvětluje ředitelka školy Pavla Tomášová. „Některé naše děti vyrůstají v bytové nestabilitě, násilných vztazích, v péči drogově či na alkoholu závislých rodičů. Někteří rodiče nemají potřebné rodičovské kompetence, jiní se potýkají s dlouhodobou nezaměstnaností, hmotnou nouzí či sami mají závažné duševní problémy. To vše může mít negativní dopad na duševní zdraví dětí a samozřejmě se to promítá i do jejich školních výsledků.“

Čtěte také  Neznají pastelky ani nůžky, a mají jít do školy. Reportáž z přípravné třídy pro děti, které nežijí jako v bavlnce

Spolu se školou se zavřel i Klubík, paní asistentky ale nezůstaly nevyužité a vrhly se na pomoc dětem, které to potřebovaly. Zvaly si je do Klubíku po jednom a pomáhaly jim s úkoly a doučováním. Jakmile to bylo možné, Klubík se znovu otevřel a zůstal přístupný i o prázdninách. Dopoledne se v něm děti trochu učily, odpoledne bylo ve znamení zábavy. „Zahradničíme, rozvíjíme vztah dětí k přírodě, učíme je základům stolování, pravidlům slušného chování nebo zásadám zdravé výživy. Spolu s asistentkami chodí také nakupovat, dozvídají se základy finanční gramotnosti a co nakoupí, z toho si uvaří něco dobrého. Zjišťují také, jak se dá smysluplně trávit volný čas,“ popisuje ředitelka. 

Pokud to podmínky dovolují, děti navštěvují kino, divadlo, výstavy, sportují nebo jezdí na výlety, prostě podnikají všechno to, co si třeba rodina kvůli tíživé situaci nemůže dovolit. A taky v Klubíku zažívají pohodu a pocit bezpečí. Vedle toho se učí respektovat pravidla, řešit problémy, spolupracovat, komunikovat.

 Že to nese ovoce, je podle Pavly Tomášové jasně vidět. „Děti mají ve škole lepší výsledky, jsou připravenější. Před pár dny jsem se byla v Klubíku podívat a děti mi vyprávěly, jak se těší na jaro, až budou sázet rajčata a pak si je samy sní,“ říká ředitelka. Její žáci prý do Klubíku chodí rády – letos se jich přihlásilo tolik, že je škola musela rozdělit na mladší a starší. Do budoucna by chtěli otevřít něco podobného i na druhém stupni. „Tam už mají sice děti jiné zájmy, ale i kdybychom pomohli deseti z nich, stojí to za to.“ 

Háček představuje financování: asistentky jsou placené z časově ohraničených projektů, takže neustále hrozí, že zdroje dojdou. Před lety kvůli tomu také Klubík na nějakou dobu přerušil činnost. Litvínovská ředitelka je ale odhodlaná peníze najít stůj co stůj. „Děti se do klubíku těší, a tím pádem se těší do školy. To je strašně důležité – chodit do školy a dochodit ji, to je to, o co nám jde nejvíc.“

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let