Synka mrzí, že s ním nemůžu hrát fotbal. Ale užívá si se mnou rychlou jízdu z kopce, říká pětinásobná máma na vozíku

0
(0)

Lucie Gachi si předloni zatančila v benefičním díle Star Dance věnovaném Centru Paraple s Matoušem Rumlem, Danou Batulkovou a Natálií Otáhalovou. FOTO: Centrum Paraple

Pět dětí, práce zdravotní sestry na směny a hypotéka na starý dům, který je potřeba opravit – to nejsou zrovna ingredience klidného života. Lucie Gachi se léčila s vysokým tlakem, jinak byla zdravá. Pak se ale ze dne na den ocitla na vozíku. „Já mám v tomhle asi zvláštní povahu, úplně jsem se v tom nenimrala. Nejvíc jsem se bála, jak to beze mě zvládnou děti, když budu tak dlouho na rehabilitaci, a jak potom všechno zvládnu já, v domě plném schodů.“

Co se tehdy – před necelými pěti lety – stalo?

Byla sobota před Velikonocemi, manžel byl na školení a já jsem se chystala s dětmi na výlet. Oblékali jsme se a najednou jsem cítila hroznou bolest v zádech. Myslela jsem, že se mi záda prostě blokla, snažila jsem se to rozdýchat, ale nepolevovalo to. Říkala jsem si ale, že přece nebudu otravovat doktory o Velikonocích. Když se mi začalo navíc špatně dýchat, volala jsem kolegyním, kdo má službu na neurologii, že tam asi radši zajdu. Měla jsem štěstí na doktorku, které se hned nezdálo, že by šlo jen o záda. Poslala mě na CT a to ukázalo, že mi praskla aorta odshora až dolů. Následoval převoz do Brna, sedmihodinová operace a pět dní v umělém spánku. 

Přiznám se, že coby laik nerozumím tomu, jak aorta souvisí s tím, že nemůžete chodit…

Aorta zásobuje krví i míchu. Bohužel se nepodařilo zachránit některé cévy, které se o to starají, a došlo k odumření hrudní míchy. Tím pádem mám necitelnost od prsou dolů. 

Jsou cesty, kam se s vozíkem dostanu, ale takové ty úzké kamenité horské cestičky, to mám smůlu.  FOTO: Lucie Gachi

Kdy jste se dozvěděla, že už nebudete chodit?

Když mě probudili, hned se mě ptali, jestli nohy cítím. Nemohla jsem s nimi pohnout, ale říkala jsem si, že jsem ještě zblblá z léků, že to určitě rozcvičím. Přeložili mě na spinální jednotku a tam asi až po 14 dnech magnetická rezonance potvrdila, že je mícha nevratně postižená. A poslali mě na čtyři a půl měsíce na rehabilitaci do Kladrub. Celkem jsem byla mimo domov skoro sedm měsíců. 

Co vám v tu chvíli běželo hlavou?

Já mám v tomhle asi zvláštní povahu, úplně jsem se v tom nenimrala. Myslela jsem hlavně na děti. Nejmenšímu Beníkovi byly teprve dva roky, ještě jsem ho kojila, spal se mnou v posteli. I desetiletý syn za mnou občas ještě chodil, když se probudil. Takže to byla celkem darda, být od nich najednou na tak dlouho pryč. Bála jsem se, jak to beze mě zvládnou. A jak to potom zvládnu já, v domě plném schodů. Jak to udělám, abych mohla jít s malým na procházku. Ale nejsem ten typ, co se zhroutí, takže jsem si řekla, že rozhýbu, co půjde, abych byla co nejvíc soběstačná. 

Sedm měsíců, to je dlouhá doba pro mámu, co do té doby dýchala pro svých pět dětí… 

Sice jsme byli všichni zvyklí, že chodím do práce, ale tím, že jsem dělala na směny, tak jsem zvládla doktory, třídní schůzky, všechno kolem dětí obstarat. Snažila jsem se z Kladrub zařizovat aspoň to, co na dálku šlo – nakoupila jsem přes internet dětem věci do školy, oblečení, boty. Vždycky jsem jim zavolala: změřte nohy, pak jsem všechno naobjednala a nechala poslat domů. Tak jsem jim aspoň trochu pomohla. 

Lucie Gachi s nejmladším synem Benem.  FOTO: Lucie Gachi

Jak to braly děti?

Všichni doma byli strašně šikovní. Nejstarší dceři bylo osmnáct, druhé šestnáct, ta tehdy studovala střední školu dálkově, takže byla doma a o všechno se postarala, včetně toho dvouletého Beníka. Často mi volala, co má nakoupit, jak se co vaří nebo co má dát klukům ke svačině. Spolu se sestrou krásně všechno pošéfovala a manžel mohl dál chodit do práce, jinak by to asi bylo těžké finančně. Naše děti byly naštěstí odjakživa dost samostatné. Na mateřské jsem byla vždycky jen tři čtvrtě roku nebo rok, pak jsem pracovala na směny, tak byly zvyklé se vypravit a dojet do školy, pomáhat doma i se sourozenci. Tak jsme všechno zvládli a zvládáme i teď. 

Působíte na mě jako statečná žena. Přitom vám v té době muselo jít hlavou leccos, třeba i to, že jste tady už vůbec nemusela být.

Hodně se mi stýskalo. Neustále jsme si volali, děti třeba za mnou i na tři dny přijely a ubytovaly se v Kladrubech v penzionu. Samozřejmě, člověk přemýšlí, jaké to bude, co zvládne… Máme patrový barák a do baráku patnáct schodů, koupelna maličká, samozřejmě bariérová. Tak jsem přemýšlela, jak budu fungovat, aby za mě nemusel někdo všecko dělat a abych byla doma aspoň nějak prospěšná. 

Jak to dopadlo – jak teď doma fungujete a nakolik jste soběstačná?

Manžel srovnal podlahy, přizpůsobil koupelnu i záchod, udělal plošinu, abych mohla sama do domu. Takže se po baráku pohybuju bez problémů, zvládnu i vařit, jen občas třeba na něco nedosáhnu, tak mi to musí někdo podat. Jsem taky ráda, že už to budou tři roky, co jsem zpátky v práci. 

Zpátky v té samé? Sestra na vozíku?

Myslím, že jsem asi jediná v České republice (smích). Nějakou dobu jsem dělala administrativu, ale to mě spíš ubíjelo, takže od července se podařilo, že jsem zase sestra u lůžka, na oddělení následné intenzivní péče. Jsem za to strašně ráda, zvládám dělat všechno to, co dělají ostatní holky. 

Myslím na vašeho nejmladšího syna, kterému ve dvou letech na sedm měsíců zmizela maminka a vrátila se na vozíku. Jak to prožíval?

On mě vlastně viděl i před tím, než jsem odjela do nemocnice, jak mě to bolelo. Z toho byl trochu vyjevený, dlouho jsem pak před sebou viděla ty jeho vykulené oči. Chtěl, abych ho vzala do náruče, ale já jsem toho nebyla schopná. Když se za mnou asi deset dní po operaci konečně mohli stavit v nemocnici, tak mě tahal z postele, ať s nimi jedu dom. Pak viděl vozík, ptal se, co to je, tak jsem mu řekla, že mi teď nefungují nohy, ale že si ho můžu vzít na klín a že se můžeme svézt rychle z kopce. Nějak se s tím sžil, mám pocit, že dost rychle. Možná horší to bylo pro starší děti, které se o mě nejdřív bály, a když jsem se vrátila domů, musely se spoustou věcí pomáhat. 

Ve StarDance s Matoušem Rumlem, Danou Batulkovou a Natálií Otáhalovou.
Nejsem úplně člověk, co by chtěl být vidět v přímém přenosu, to byly trochu nervy.“ (Ve StarDance s Matoušem Rumlem, Danou Batulkovou a Natálií Otáhalovou.)  FOTO: Centrum Paraple

Beník už v té době chodil do školky?

Chodil, ale jelikož já jsem byla doma, tak docela často do školky nešel a trávili jsme dopoledne spolu. Vzali jsme třeba elektrický vozík, na opěrku jsem pověsila batoh, Beníka na klín a jeli jsme na nákup, máme to do města asi tři kilometry. Když jsme potřebovali něco z horních polic, dělali jsme to tak, že mi vylezl na klín, stoupnul si a podal, co jsme potřebovali. To samé doma při vaření – přese mě vyleze nahoru do skříněk a vytáhne, co potřebujeme. 

Umím si představit, že taková událost otřese celou rodinou. Co to udělalo s tou vaší? Změnilo se něco?

Nejvíc asi to, že jsem nebyla zvyklá říkat si o pomoc. Spíš jsem to byla já, kdo dělal spoustu věcí. Teď si občas o pomoc říct musím. Mám pocit, že malé děti se na všechno hned aklimatizují. Berou situaci, jaká je. Samozřejmě Beník občas chodí a říká: mami, proč ti nefungují nožičky, já chci, abys se mnou šla hrát fotbal. Ale jinak toho spolu spoustu podnikáme. Hned za domem máme polní cesty, lesní cesty, tak jsme s Benem od začátku chodili na vycházky. Od jara mám handbike, tak teď už jezdíme spíš na kole. Autem se vydáme klidně 150 kilometrů sami do zoo. Jen musím víc plánovat, abych věděla, jestli to zvládneme, když budeme jen sami dva. Aby mě na místě nezaskočily nějaké schody nebo něco, kam se s vozíkem nedostanu. 

Myslím, že to, co se stalo, zvýšilo citlivost našich dětí k tomu, když někdo potřebuje pomoct.

Když jsem se zamyslela nad nástrahami, které může přinášet rodičovství člověku na vozíku, jako první mi naskočila častá situace, kdy dítě mámě utíká. Jenže vy se za ním nemůžete rozběhnout…

To už Ben v době, kdy jsem se vrátila domů, naštěstí nedělal. Velmi rychle ale pochopil, že na některá místa se s vozíkem nedostanu. Takže když třeba zlobil a já jsem se za ním rozjela, že mu klepnu jednu na zadek, tak mi utekl na schody. Ale jinak mi spíš pomáhá. Myslím, že to, co se stalo, zvýšilo citlivost našich dětí k tomu, když někdo potřebuje pomoct. Vystupujeme z auta a Ben mi hned podává kola od vozíku nebo se mi seknou nohy do dveří a on hned běží mi je vyndat. Samozřejmě miluje řídit elektrický vozík, a jelikož já už teď používám spíš mechanický, který je skladnější, tak si Beník často vytáhne električák z garáže a jezdí na něm před domem. Když jsou venku sousedovic děcka, tak naskáčou na vozejk taky a jezdí sem a tam. 

Bála jsem se, jak to beze mě zvládnou.  FOTO: Lucie Gachi

Ještě mě napadá jedno úskalí rodičovství s vozíkem – třídní schůzky.

S těmi je to horší. V Samíkově škole nechali nedávno udělat výtah. Dřív se mnou musel vždycky někdo jít a vytáhnout mě po schodech nahoru. V Beníkově škole je bezbariérové přízemí a prvňáčci sídlí zatím tam. Jak to budu dělat další roky, to nevím. Asi to budeme muset s paní učitelkou řešit telefonicky. 

Někdo možná zná váš příběh ze Star Dance, kde jste v rámci benefičního večera pro Paraple předloni tančila s jedním ze soutěžních párů. Jak jste si to užila?

Nejsem úplně člověk, co by chtěl být vidět v přímém přenosu, to byly trochu nervy. Ale jsem ráda, že jsem tehdy na nabídku kývla, byl to moc hezký zážitek. Jako dítě jsem s mamkou hodně koukala na soutěže latinskoamerických i standardních tanců a moc se mi tancování líbilo, jen jsem se ho nestihla naučit. Při Star Dance jsme si ale užili hodně legrace. 

Stíháte kromě práce a rodiny nějaké záliby, udělat si něčím radost?

To jsem nikdy moc nedělala, to se teď trošku učím. Ráda si zajedu s holkama do divadla do Prahy nebo do Brna. Ráda čtu, ráda šiju. Je pro mě relax vyrazit s dětmi na výlet. I to pole za domem je pro mě relax. 

Napadá mě kacířská otázka – říkáte, že jste nikdy neuměla moc myslet na sebe. Nemůže s tím souviset to, co se vám stalo?

Samozřejmě, že můj životní styl, který jsem do té doby měla, byl šílený. Oba s manželem jsme pracovali a neměli jsme žádné hlídání, takže jsme se u dětí střídali. Přišla jsem třeba z noční a nemohla jsem si jít lehnout, byla jsem s dětmi. Je to možný, že to může souviset. Teď musím být opatrnější, nesmím tahat těžké věci a odpočinek je určitě důležitý. 

Je něco z předchozího života, co vám chybí?

Čtěte také  Menší třída na vesnici je ideální pro přijetí někoho odlišného. Jak vzpomíná na školu frontman The Tap Tap Jirka Holzmann

Nejvíc asi túry po horách. Jsou cesty, kam se s vozíkem dostanu, ale takové ty úzké kamenité horské cestičky, to mám smůlu. V Jeseníkách si po žebříkách kolem Bílé Opavy na Praděd už holt nezajdu. Jinak se mi někdy stává, že úplně zapomínám, že ten vozík mám. Mám pocit, že je to hodně o tom, jak se k tomu člověk postaví. Jestli přemýšlí, o co přišel, nebo hledá, co dělat může. 

Lucie Gachi je vystudovaná zdravotní sestra. Roky pracovala na ARO, dnes se stará o pacienty na následné intenzivní péči. Předloni si zatančila s Matoušem Rumlem a Natálií Otáhalovou v pořadu StarDance. S manželem a pěti dětmi (dcery 23 a 21 let, synové 18, 15 a 7 let) žije poblíž Velkého Meziříčí. 

 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se