Polsku zoufale chybějí učitelé, učí se dokonce na směny, říká maminka z Varšavy

5
(1)

Je třeba zdůraznit, že žijeme ve Varšavě. Rozdíl mezi městy a venkovem je tu totiž ještě mnohem větší než v Česku. FOTO: Lucie

Lucie Nastaj se se svým polským manželem seznámila v Brně, společně strávili několik let v Budapešti a v Praze a před šesti lety zakotvili ve Varšavě. „Manžel rád vzpomíná na Prahu, na klidnější životní i pracovní tempo, na to, jak v pátek končili brzy,” usmívá se Lucie a zmiňuje, co říkaly polské děti o tom, co by ve svém životě změnily: „Míň šprtání a zapisování, míň náboženství, víc informatiky.”

S manželem máme dva syny ve věku osm a čtyři roky a k tomu roční holčičku. Náš nejstarší, Max, se narodil v Neratovicích, ostatní děti ve Varšavě, kde už šestým rokem žijeme na jednom z nových sídlišť. Manžel chodí do práce, já jsem doma s dětmi, částečně pracuju pro svého českého zaměstnavatele a částečně se snažím rozjet svůj vlastní projekt v oblasti módy a stylingu, takže se určitě nenudím.

Je třeba zdůraznit, že žijeme ve Varšavě. Rozdíl mezi městy a venkovem je tu totiž ještě mnohem větší než v Česku. Zatímco většina Polska je zcela „v zajetí” vládní strany Právo a spravedlnost, Varšava a některá větší města volí opozici. Žije tu mnoho lidí se zkušeností ze zahraničí, takže vidí, že to s Polskem jde od desíti k pěti, což je škoda, protože je to báječná země plná podnikavých lidí. Když ve městech ženy pochodují proti zákazu potratů, státní televize vysílá reportáž o tom, že se v ulicích radují a oslavují svobodu. Někdy je opravdu k nevíře, co všechno může vládní strana společně s církví vymyslet a zařídit. Kněz tu v neděli řekne farníkům, koho mají volit a co si mají myslet. Trochu mě to děsí, i když zatím, s malými dětmi a ve varšavské bublině, se mě problematika náboženství a jeho vlivu tolik nedotýká.

Po roce do práce, dítě k chůvě nebo do jeslí

Ale zpátky k rodinnému životu. Co je určitě jinak než v Česku: rodičovská dovolená tu trvá jen rok (ovšem za plný plat), a naprostá většina Polek se skutečně po jednom roce vrací do práce. Děti mohou dát do jeslí, případně si najímají chůvy. To je velmi častá varianta, chův je tu hodně. Když jsem ale já sháněla chůvu jen na dva dny v týdnu, nemohla jsem sehnat, protože většina z nich dochází do rodin klasicky na pět dní v týdnu, a to na celý den. Jak je možné, že se ženám vyplatí platit chůvu na plný úvazek, aby ony mohly pracovat, to vlastně nechápu – nejspíš to prostě neřeší a co nejdřív se snaží umístit dítě do jeslí nebo do mateřské školky.

Měsíční docházka do soukromé školky ve Varšavě stojí v přepočtu zhruba devět tisíc korun na dítě a k tomu se ještě platí veškeré kroužky, jako je gymnastika nebo angličtina.

Jesle, školky a koneckonců i školy jsou v Polsku buď státní, nebo soukromé. V případě jeslí a školek volí mnoho lidí ve městech soukromou variantu. Státních zařízení není dost, při přijímacím řízení se zkoumá, zda oba rodiče žijí ve spádové oblasti nebo zda tam platí daně, takže je mnohdy jednodušší jít placenou cestou. Často je to i logisticky výhodnější, protože zatímco ve staré zástavbě se na předškolní zařízení myslelo, na sídlištích postavených v posledních třiceti letech často chybějí. Jelikož jsou Poláci podnikaví, často si pronajmou nebytové prostory v bytových domech a zřídí tam školku nebo jesličky a rodiče z blízkého okolí jim jsou vděční. Máte větší šanci, že pro vás místo najdou, budete to mít blízko, dítě nebude ve třídě s 25 dalšími dětmi – ale sáhnete si do kapsy, měsíční docházka ve Varšavě stojí v přepočtu zhruba devět tisíc korun na dítě, a k tomu se ještě platí veškeré kroužky, jako je gymnastika nebo angličtina. Vím, že to není málo, navíc mám pocit, že v Polsku jsou nižší příjmy než v Česku, ale přesto jsou soukromé školky mezi našimi známými spíš běžným standardem a stejně tak i jesle. 

Zatímco většina Polska je zcela „v zajetí” vládní strany Právo a spravedlnost, Varšava a některá větší města volí opozici. FOTO: Shutterstock

Náš čtyřletý Ben má soukromou školku ve vedlejším domě a je tam ve skupině osmi dětí, což je prostě ideál, navíc je soukromé zařízení spíš připravené na to, aby rodičům vyšlo vstříc s pracovní dobou. Jsou otevřené až do šesti, což je nutné minimum vzhledem k tomu, že ve Varšavě se pracuje do půl šesté minimálně. Nějaké brzké odchody z pracoviště se netolerují. Je ale fakt, že dnešní dvacátníci mají priority postavené jinak a klidně šéfovi řeknou, že jdou od šesti na jógu. To by čtyřicátník, jako je můj muž, nikdy neudělal, takže uvidíme, třeba se místní hektické tempo postupně uklidní.

V šesti letech do přípravky, v sedmi do první třídy

Co se škol týče, také existují soukromé a státní, tady si ale myslím, že víc rodičů volí státní školy. Neustále se tu dějí nějaké reformy, vlastně to ani nezvládám sledovat, ani nechápu jejich smysl. Nicméně: do školy se jde v šesti letech, a to tak, že jdou vždy děti narozené v jednom kalendářním roce. Před dvěma nebo třemi lety se zavedl povinný nultý ročník zvaný zerówka, který se realizuje buď v mateřských školkách, nebo přímo ve škole, podle toho, kde je zrovna volno. Děti si tam ještě dost hrají, ale už se začínají i učit. Našemu Maxovi bude v lednu osm a je v první třídě. První tři roky mají děti jen několik předmětů s jednou paní učitelkou, dalších pět pak předměty i učitelé přibývají. Povinná školní docházka trvá osm let. První stupeň trvá tři roky a povinná školní docházka je osm let.

Čtěte také Děti jsou ze školy nadšené, říká česká maminka z Floridy. Je tam legrace, pořád je někdo chválí a všichni si pomáhají

Ještě předtím, než šel do školy, jsme se důvěrně seznámili se systémem pedagogicko-psychologických poraden. Max má totiž postižení sluchu, což jsme zjistili až v jeho čtyřech letech. Kvůli nástupu do školy v poradně prošel sérií pečlivých vyšetření, chodil tam na různá sezení s odborníky, například kvůli logopedii, a nakonec mu byla doporučena integrovaná třída v běžné základní škole. Už ve školce měl státem hrazené hodiny logopedie navíc a do školy také dostal různá podpůrná opatření. Musím říct, že jeho třída je moc fajn. Jsou v ní děti, které mají nějaký handicap. Něco z toho je vidět, třeba Maxova naslouchátka, něco vidět není, takže tipuji, že půjde třeba o poruchu autistického spektra. Každopádně všechny děti ve třídě mají intelekt v normě, takže se učí to, co ostatní, pouze metody jsou uzpůsobené; pro děti s mentální retardací jsou tu pak speciální školy. V běžných třídách bývá ke třiceti žákům, v naší integrované třídě je jich osmnáct a dvě učitelky, takže to je na poměry polského státního školství luxus. Max by mohl chodit i do běžné třídy, ale vidím, že setkávání s nejrůznějšími dětmi a jejich omezeními mu do života přináší zase jinou, zajímavou zkušenost. Vidí, že někdo nemá šikovné ruce, někdo jiný zase nevydrží sedět a poslouchat. Doma si o tom povídáme a je to naštěstí v pohodě.

Náboženství, nebo etiku? 

Školy jsou pravděpodobně dost podobné těm českým, jak jsem je zažila já, takže bych zmínila spíš ty drobné, ale zásadní rozdíly. Samozřejmě, jsme v Polsku, takže se mě všichni ptají na výuku náboženství. Ve všech školách v Polsku je nepovinné a můžeme vybírat mezi náboženstvím a etikou; Max zvolil náboženství a já jsem nebyla moc ráda, byť jsem sama věřící a pocházím i z věřící rodiny. Nejde mi o křesťanskou nauku jako takovou, s tou souhlasím, ale jde mi o to, jakou roli hraje církev v životě státu. Zatím je to ale „neškodné” – baví se o tom, koho mají rádi a podobně, neříkají jim, co si mají myslet a jak mají žít. 

Čtěte také Sladkosti dát dětem do školy nesmíme, říká česká matka z Jižní Afriky. Zato si děti sáhnou na hady

Co se stylu výuky týče, je to bohužel nuda a šeď. Žádné projekty, převažuje frontální výuka a biflování. Není prostor projevovat názory, není to ani žádoucí. To, že se děti musejí učit hodně věcí nazpaměť, je tu mnohými posuzováno jako kritérium dobré školy. Neustále se známkuje (jen obráceně než v Česku, pětka je nejlepší známka) a v osmé třídě se píšou velké testy, podle nichž se skládá rating škol, a tyto testy slouží jako náhrada přijímacích zkoušek na střední školy. Dokonce se tu uveřejňují žebříčky toho, jak se kterým školám v testech dařilo, a všichni se pak snaží svoje děti dostat do těch „nejlepších”. Stejně to bohužel funguje i v soukromých školách, můj švagr si například stěžuje, že celé víkendy prosedí se svými dětmi – žáky soukromých škol – nad učením. Nedávno jsem v televizi viděla nějaký pořad, kde se dětí ptali, co by na svém životě změnily, a všechny říkaly – míň šprtání a zapisování, míň náboženství, víc informatiky. Tak uvidíme, třeba se jednou něco změní.

Učitelé nejsou, družina proto musí jet celý den

Co se mi naopak celkem líbí, je školní stravování, některé školy mají své kuchyně s jídelnami, u nás se jídlo dováží od cateringové firmy a nepřijde mi špatné, i když náš Max je hrozně mlsný a pořád si na jídlo stěžuje. V porovnání s Českem jsou ale obědy dražší, pokud chcete polévku, hlavní jídlo i třeba zeleninu, zaplatíte v přepočtu asi osmdesát korun, a za Bena ve školce platíme dokonce ještě víc. Ani nevím, jestli existuje nějaká sociální podpora pro rodiny dětí, které si obědy nemohou dovolit. Zato ale vím, že většina rodičů platí každoročně nepovinný poplatek do jakýchsi školních fondů. Z nich se potom kupují ceny do soutěží nebo se platí výlety chudším dětem. A že těch výletů – tedy mimo covid – absolvují polští školáci spousty, ať už do divadla, muzea, nebo galerie. 

Škol a míst v nich je zejména ve velkých městech tak málo, že se děti učí na směny, a žáci, kteří se právě neučí, tráví čas v družině, jež je tím pádem celodenní.

Zejména ve velkých městech je škol málo, kapacita nestačí, ale ještě větším problémem je chronický nedostatek učitelů. Čím to je, netuším, možná mají nízké platy, ale vím, že ředitelé berou prostě každého, kdo se přihlásí. Škol a míst v nich je zejména ve velkých městech tak málo, že se děti učí na směny, a žáci, kteří se právě neučí, tráví čas v družině, jež je tím pádem celodenní. U nás je to tak, že Max teď chodí do školy na desátou a od dalšího pololetí bude chodit na osmou, ale v některých školách chodí chudáci děti klidně třeba ve dvě odpoledne, předtím ještě sedí celé dopoledne v družině a večer dělají úkoly.

Jinak družina je tu velmi podobná jako v Česku, jen Max si ji neužívá tolik, kolik by mohl, protože kvůli svému špatnému sluchu mívá ještě různá sezení se specialisty nebo na logopedii. Kdyby nebyl covid, měly by děti v družině i možnost různých placených kroužků, bohužel s pandemií byl vydán zákaz vstupu třetím osobám do škol. Stejně je to zajímavé, protože v Benově soukromé školce kroužky normálně probíhají. Co se vůbec pandemie a distanční výuky týče, tak loni jsme měli celkem štěstí, protože školky zavřely jen na krátko a zerówki spadají pod systém předškolního vzdělávání, takže většinu času Max naštěstí chodil. Jinak naše škola má digitální platformu, kde mají rozvrh a elektronickou žákovskou, a to je pak celé propojené s MS Teams. V nich pak probíhá online výuka, pokud je to třeba, což vzhledem k neustálým karanténám, které sužují rodiče školáků v Polsku v posledních týdnech, je vlastně bohužel celkem často.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

5 / 5. 1

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se