"Školní tělocvik mě na dlouhé roky odradil od pohybu." FOTO: Kateřina Filipová
Narazila jsem na retro snímek, na kterém byly dívky v bílém tričku a modrých trenýrkách šplhající po tyči. Ta fotka mě hned vrátila do dětství, do školy, do tělocvičny. K učitelce, která nás vyvolávala, a my před celou třídou museli ukázat, že vyšplháme – k červené čáře za jedna, k modré za tři, ani kousek za pět. Alespoň trochu se přitáhnout, zvednout zadeček. První pokus, druhý, třetí. Uf. Nejde to. Zase za pět.
Té mnohokrát opakované osobní prohře jsem byla přítomna nejen já, ale sledovalo ji mých dalších osmadvacet spolužáků 6. B a moje dětská školní láska, superschopný sportovec a komediant třídy Fanouš. Ach ten pocit ponížení a studu, pamatuju si to dodnes. Podobně jako běhání na čas a všechny ty štafety, výmyky a skákání přes kozu a koně. Nic z toho mi dvakrát extra nešlo a známka z tělocviku „kazila” vysvědčení plné jedniček.
Čtěte také František Berka: Tělesná výchova je u nás zanedbaná jako máloco, děti jsou od pohybu spíš odrazovány
Školní tělocvik mě tak na dlouhé roky odradil od pohybu. Nabyla jsem dojmu, že na to já talent nemám. Že jsem sice chytrá, ale určitě ne pohybově nadaná. Měla jsem pocit, že jsem příliš těžkopádná, a tak jsem sportovní pole dobrovolně a ráda přenechala jiným. Někdy na konci mých (samozřejmě humanitních) vysokoškolských studií mě ale potkaly vztahové peripetie a já se rozhodla, že je zkusím rozchodit.
Protože jsem tenkrát bydlela pod pražským vrchem Vítkov, plahočila jsem se s obrovským odporem den co den nahoru na kopec, lapajíc po dechu, jazyk na vestě. Pak jsem seběhla dolů a zase vyběhla nahoru… A takhle párkrát dokola. Po několika takových kolečkách jsem ale začala pozorovat zajímavý paradox. Čím déle jsem šla do prudkého kopce, tím víc slábnul odpor k pohybu. Začala nastupovat radost, uspokojení, koncentrace na hluboký dech, na opírání se do nohou, pocit síly, stability a bezpečí. „Páni! To je paráda, cítím se skvěle!“ zajásala jsem.
Právě tehdy mě poprvé napadlo, že je to s tím pohybovým nadáním jinak, než jak jsem si myslela já, moji rodiče a učitelka tělocviku… Mýlili jsme se. Došlo mi, že pro pohyb jsme se narodili všichni. Jen každý pro úplně jiný. Zjistila jsem, že nejsem stavěná na rychlost a mrštnost, na „hurá akce“, ale na velkou vytrvalost a silovost. A tam, kde už jdou jiní ufunění domů, si já teprve zavazuju tkaničky a zlehka se rozehřívám.
Od té doby už ve Vltavě proteklo hodně vody a já si mezitím oblíbila dlouhé denní procházky a zejména ty do kopců. Čím větší, tím lepší. A jako protiváhu k tomuhle „hrubému “ pohybu, při němž musím překonávat samu sebe a svou lenost, zabrat, vydržet a překročit jistou hranici odporu, jsem už před lety začala každé ráno cvičit tradiční čínské cvičení čchi-kung, jež kultivuje životní sílu.
Bylo to jako postavit vedle sebe na startovní čáru slona, tygra, opici a myš a po všech chtít stejnou činnost, stejný výkon a stejně je hodnotit… Legrační představa, co myslíte?
Občas přemýšlím nad tím, jak by se můj vztah k pohybu vyvíjel nebýt toho kruťáckého zkoušení u lana či tyče. Byl by jiný? Asi byl. Když se na to podívám zpětně, už v deseti dvanácti letech jsem vykazovala nadání pro úkony silové, jen nebyl nikdo, kdo by je uviděl, vyzdvihnul a nechal je se rozvíjet. Namísto toho jsem se účastnila běhu šedesátky na čas a přitom už na startu bylo jasné, že já školní rekord opravdu nepokořím. Bylo to jako postavit vedle sebe na startovní čáru slona, tygra, opici a myš a po všech chtít stejnou činnost, stejný výkon a stejně je hodnotit… Legrační představa, co myslíte?
Kateřina Horáková studovala český jazyk, literaturu a češtinu v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako jazyková korektorka.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
