Jen tak něco nevyhodíme. FOTO: Tomáš Princ

Jedna krabička směsného odpadu za dva měsíce, dózy na potraviny vždy po ruce a sledování Netflixu v koupelně při praní látkových plen. Míša a Lukáš Linhovi žijí zero waste, tedy minimalizují plýtvání a maximalizují využití zdrojů. A aby sami měli kde nakupovat, založili si v Písku i vlastní bezobalový obchod. „Změna životního stylu nám zjednodušila život, i když přechod nebyl jednoduchý,” říkají rodiče dnes již tří malých dětí. V době rozhovoru byl nejmladší Ríša teprve na cestě. 

Jak se rodina se dvěma malými dětmi propracuje ke krabičce odpadu za dva měsíce?

Lukáš: Co jde, zrecyklujeme. Něco papíru spálíme v kamnech. Nakupujeme do vlastních nádob, a to zejména prvopotraviny – rýži, cizrnu, vločky, pohanku a podobně. Jogurty, stejně jako veškeré další mléčné produkty, kupujeme ve vratných nádobách u místních farmářů.

Míša: Oblečení pořizujeme hlavně z druhé ruky. Stejně tak věci do domácnosti. Než něco koupíme, hodně nad tím přemýšlíme. Když už něco koupit musíme, hraje pro nás roli materiál. Taky jen tak něco nevyhodíme. Cokoliv můžeme, snažíme se dále využít nebo směnit. Teď jsem například přes místní fórum vyměnila kuchařku za vajíčka. Moc se nám to ale nedaří se stavebními materiály.

Přijde mi to časově náročné. Jak to zvládáte s péčí o malé děti? 

Lukáš: Jde hlavně o zvyk a uspořádání. Než jsme měli svůj obchod, vzal jsem kočár s malým a udělal s ním okružní nákupní pochůzku, což v Písku znamená náměstí a tři ulice, kterou bych s kočárem prošel i bez nákupu. V Praze by to bylo náročnější.

Míša: Dokud jsou děti hodně malé, moc toho nepotřebují. 

Teď už netrpím. Už to nevnímám jako svůj problém. Vztahy jsou cennější než nějaký pytlík. I když jsme to věděli, museli jsme si tímto uvědoměním projít.

Co třeba praní plenek?

Míša: Látkové pleny jsou otrava, pravda. S prvním dítětem to šlo, ale u druhého už to byla práce. Aspoň ale mám půl hodiny pro sebe, kdy se můžu sama zavřít do koupelny, pustit si Netflix a u toho prát pleny. S tím třetím se na ně opravdu netěším. Přibylo oblečení těch mladších stejně jako starost o ně. Energie ubývá. Pereme dost často, samozřejmě v pračce. A máme tedy i sušičku. Tu jsem obrečela, ale abychom byli schopni se vůbec snažit o snížení naší stopy a minimální odpad, musí pro nás být situace udržitelná. Jinak by neměla dlouhého trvání. V létě suším ráda prádlo venku. Ale v zimě si to se třemi dětmi bez sušičky neumím představit. Byla to pro nás lepší volba než plesnivý dům.

Co si o zero waste myslí babičky?

Míša: Hledají si cestu. Je to pro ně jako pro rozmazlovací babičky náročné. Moje máma u nás v obchodě jednou za měsíc nakoupí sušené věci, ale pak má pocit, že to klukům musí vynahradit. Kinder vajíčka a tak dále. Řešíme s nimi přístup k dětem obecně, nejen k obalům – ke sladkému, televizi, hračkám. Spousta věcí je pro ně nových, třeba že my děti kojíme nebo nosíme.

Lukáš: S rodiči je to ošemetnější než s kýmkoliv jiným. Cokoliv děláme jinak, si totiž berou osobně. Automaticky to podle nich znamená, že oni to dělali špatně. A my děláme hodně věcí jinak.

Jak se staví k Vánocům, narozeninám a dárkům obecně? Snaží se vám vyjít vstříc? 

Míša: V mnoha ohledech ano. Spoustu hraček máme přes ně z druhé ruky. I oblečení. Tohle vůbec nemusíme pořizovat. Na Vánoce nebo narozeniny se ptají na naše preference a snaží se je dodržovat.

Lukáš: Já jsem teď ve skeptické fázi. Nemyslím si, že vědí, co chceme. V tomto jsme si prošli mnoha stádii. Ze začátku jsme byli velmi radikální. Vypisovali jsme podrobně dopisy Ježíškovi. Když něco nezapadalo, vrátili jsme to. Komukoliv. Někdo něco přivezl a my jsme to nepřijali. Nebyla to úplně šťastná cesta, ale našli jsme v ní pokoru. Nastoupil jsem teď do nové školy, učím na půl úvazku, a dostal jsem spoustu balíčků na uvítanou, což bylo krásné, ale všechny byly zabalené v celofánu.

Takže jste trpěl, ale musel jste se usmívat.

Lukáš: Teď už netrpím. Už to nevnímám jako svůj problém. Vztahy jsou cennější než nějaký pytlík. I když jsme to věděli, museli jsme si tímto uvědoměním projít.

Jak vaše cesta k minimálnímu plýtvání začala?

Lukáš: Environmentalistika se nás vždycky dotýkala. Když jsme se z města přestěhovali do domu v přírodě, k lesu, do svého vysněného místa, našli jsme po bývalých majitelích v zemi spoustu nepořádku a zakopaného igelitu. Před dvaceti lety to byl zázračný materiál, na který lidi hodně sázeli, ale po tom čase se rozpadal v ruce. Snažili jsme se všechen nepořádek vytřídit. Tehdy poprvé jsem pocítil, že nechci, aby něco takového zbylo po nás. To bylo asi rok předtím, než jsme se do zero waste pustili.

Míša: Mě inspirovala Lauren Singer a její blog Trash is for Tossers. Bylo to mé první setkání s někým, kdo žije zero waste a odpad za několik let vměstná do zavařovací sklenice. V té době jsme se už o ekologický život pokoušeli. Pamatuju si, že jsem jela na víkend k rodičům a ta jejich běžná realita odpadu mi najednou přišla neskutečná. Kolik toho vyprodukovali! Po návratu domů jsem Lukášovi řekla: Hele, zkusme to jinak. Zkusme to mluvení převést do reality. A najednou nám přišlo, že to můžeme zvládnout. V té době jsem byla těhotná s naším prvním synem. 

Jak probíhal proces přechodu?

Lukáš: Měsíc jsme si poctivě dělali záznamy o odpadcích, vyhodnotili, kolik odpadu vyprodukujeme a pak si ze dne na den řekli, že je s odpadem konec. 

Míša: Chtěli jsme si nejdřív uvědomit své návyky. Co si už další měsíc nekoupíme, že tato müsli tyčinka je poslední. Udělali jsme si průzkum vlastního nakupování a potom na to vlítli.

Čtěte také „Kradete nám budoucnost!“ Dívka s nevinnou tváří apeluje na politiky, ať popoženou opatření proti změně klimatu. Nebo bude zle

Nakupujete v běžných obchodech?

Lukáš: Čas od času, ale jen cílené věci jako víno, pivo nebo sýr. Toho vždycky beru celé kolo. Potom občas ovoce a zeleninu, už máme své zdroje. Hodně věcí teď máme u nás v obchodě. Odjinud potřebujeme čím dál méně. 

Míša: Ze začátku to bylo mnohem drsnější. Když jsme před pěti lety začínali, museli jsme jezdit na velké nákupy do pražského obchodu Bezobalu. Vždycky jsme naložili důchodcovskou károvanou tašku sklenicemi a vyrazili. Nechali jsme tam několik tisíc a udělali si zásoby na tři měsíce. V té době to byl v Praze jediný bezobalový obchod. Později vzniklo Nebaleno s kosmetikou. Tam jsme se hodně inspirovali. Taky jsme chodili nakupovat do farmářských obchodů s vlastními krabičkami. 

Jak na vlastní krabičky reagují prodavačky?

Lukáš: V masnách je vůbec nepřekvapují. Dokonce mě napadlo, jestli důchodci taky nechodí s vlastními krabičkami. I když tedy asi z jiných důvodů. Je to totiž strašně praktické. I ty sklenice. Ani v jiných obchodech ale netrvalo dlouho a už mě znali a sami se ptali, kde mám krabičku.

Míša: S novým personálem vždycky trvalo tak tři nákupy, než si zvykli, že nejsme sociální případy. Že si nemyslíme, že se za ten pytlík třeba musí platit.  

Lukáš: Hodně nám situaci zjednodušil náš obchod. My jsme si ho vlastně založili, abychom měli kde nakupovat. 

Míša: A taky jsme při našich jízdách do Prahy nakupovali i pro naše známé, kterých pořád přibývalo. Když už jsme vezli kromě našeho nákupu osm dalších, auto úplně plné, řekli jsme si, že zkusíme otevřít vlastní obchod. 

I my už jsme zvažovali, že obchod zavřeme. Ale zkusili jsme ještě změnit směr a loni v létě přešli na spolkový obchod.

Uživí vás to?

Lukáš: Po celou dobu se věnujeme i něčemu jinému. Každý, kdo u nás v obchodě kdy pracoval, měl i jinou práci. Já na půl úvazku učím. Míša je už pět let na rodičovské dovolené a věnuje se laktačnímu poradenství.
Zero waste se u nás za posledních pár let hodně posunulo. Bezobalových obchodů je spousta. Dokonce se nám říká bezobalová velmoc. Českem se přehnala zero waste vlna, ale s příchodem pandemie začal zájem zmírat a hodně obchodů bojuje. Není to kdovíjaký byznys. I my už jsme zvažovali, že obchod zavřeme. Ale zkusili jsme ještě změnit směr a loni v létě přešli na spolkový obchod. 

Jak vychází bezobalový styl života finančně?

Lukáš: Máme nízký rozpočet, ale nežijeme si špatně. Spoustu věcí nekupujeme. Upéct buchtu vezme čas, ale vyjde to levněji. Vyrobit si doma litr makového mléka vyjde na 6,50 korun. V obchodě stojí tři deci 65 korun. 

Míša: Všechno si dobře promýšlíme. Neutrácíme za brambůrky, tyčinky a podobné hlouposti, které žerou spoustu peněz.

Co je pro vás nejtěžší?  

Míša: Pro mě teď bude výzva praní těch plínek. Se třetím dítětem není času ani energie nazbyt. Potom dárečky a občas návštěvy. 

Lukáš: Ze začátku bylo nejtěžší to někomu pořád vysvětlovat. Přijít do krámu a hrdinně si říct, že chci housky do látkového pytlíku. Teď už na to jdu jinak. Nejdřív jim dám pytlík a až potom objednávám. Během pandemie si hodně lidí nebylo jistých, jestli nám to do našeho obalu vůbec můžou dát. Když nedali, odešel jsem. Už bych to asi neudělal. Ani nešílím, když nám teď někdo něco dá nebo si i něco koupíme. Můj čas je příliš drahocenný, abych řešil jeden pytlík. Neberu to už jako své selhání.

Čtěte také Děti tloustnou. Žít zdravě pro ně nesmí být nuda a trest, ale především zábava

Oproti začátku to je velká změna. Tehdy bych si myslel, že jsem looser. Z toho jsme se naštěstí vymanili.
Nebylo lehké si všechno srovnat v hlavě k naší spokojenosti. Sledovali jsme na sociálních sítích zero waste ikony, které tak opravdu žijí, a měli pocit, že všechno děláme špatně, že se nám to nedaří. Prošli jsme si různými fázemi. I takovou, že to nedává smysl. To je další věc. Člověk vidí realitu kolem sebe a má pocit, že takhle se snažit nemá cenu.

Co vás drží nad vodou v tom oceánu odpadků všude okolo?

Míša: Nechceme spasit svět, děláme to sami pro sebe. Neumím si přestavit vrátit se zpět. Děláme věci, které nám dávají smysl. Vidíme, že svým jednáním ovlivňujeme i druhé. Naším způsobem života i tím obchodem jsme oslovili spoustu lidí, kteří to nedělají radikálně a dokonale, ale díky naší cestě na ni nastoupili taky. Začali jinak přemýšlet. A změny vidíme i u dodavatelů. Na začátku šlo sehnat něco bez obalu horko těžko, teď přicházejí s vlastní iniciativou. Pro naše známé vegany je zase například frustrující, že jíme maso. Vzájemně se všichni ovlivňujeme. 

Lukáš: Společenský prospěch byl pro nás od začátku na druhém místě. Mám pocit, možná sobecký, že jako jednotlivec planetu nespasím, ale dělám to pro sebe. Jinak bych vyhořel. My nechceme odpad a v tom se propojuje mnoho aspektů. S bezobalovostí jsme nasadili vysokou laťku kvality. Snažíme se kupovat lokální bio potraviny. Vtáhli jsme do toho i komunitu, začínáme navazovat kontakt s farmáři. Myslel jsem, že kvůli dvaceti jogurtům s námi nebudou chtít spolupracovat, ale oni jsou nadšení, že si jejich produkty bere někdo lokální, že je nemusejí nikam vozit. Nečekal jsem to, ale máme dobré ohlasy. Dává to smysl. Změnou životního stylu se nám taky velmi zjednodušil život. Zásoby suchých a sypkých věci máme po kilech. Větší nákupy děláme jednou za čtrnáct dní, menší jednou týdně. Ve městě by to ale asi bylo jiné. Kamarádi z Brna nám říkali, že by to v bytě neměli kam dát.

Je něco, u čeho se vám nepodařilo najít zero waste řešení?

Lukáš: Stavební materiál. Věci kolem domu a auta: motorový olej, voda do ostřikovačů. Z technického hlediska plast nezatracuju. Naopak. Je to skvělý materiál, kterým zbytečně plýtváme na hloupé pytlíky. V elektronice a odpadních trubkách má využití. Ale nedávejme do něj jídlo. 

Rodina Michaely (32) a Lukáše Linhových (34) bydlí 15 kilometrů od Písku a mají tři děti. Lukáš Linha pracuje jako učitel, Míša Linhová je na rodičovské a působí jako laktační poradkyně. Společně v Písku provozují bezobalový obchod.