K učení matematiky se profesor Milan Hejný dostal, když mu – jak sám říká – škola humplovala syna. Jiný přístup k výuce získal už od svého otce Víta Hejného. A právě na jeho myšlenky navázal. Principy metody dnes známé jako Hejného matematika popisuje v podcastu EDUcast.

Představme si, že jsou rodiče, kteří zapsali dítě do první třídy a teď mají vybrat, jestli se bude jejich dítě učit matematiku klasickou metodou nebo tou Hejného. Co byste jim poradil?

Rozhodně bych takového rodiče nepřesvědčoval, že tato metoda je lepší než ta druhá. Rodič by se měl informovat u jiných rodičů. Je to totiž tak – pokud podle naší metody učí učitel, který nemá děti rád, tak bude mít špatné výsledky. A pokud učí někdo matematiku tradičně, ale má děti rád, bude mít výsledky lepší. Ta metoda sama o sobě je něco jako přidaná hodnota. Základem je vztah učitele k dětem a jeho lidskost. To vlastně jdeme zpátky o pár století k Janu Amosi Komenskému. On toto považoval též za rozhodující – vztah učitele k dětem. 

Jaký jste byl vy sám žák?

Mé výsledky ze začátku byly chatrné, i v matematice. Tak mě táta doma matematiku učil po svém, stále mi tvrdil, že jsem v ní dobrý, ale známky tomu neodpovídaly. Zlom nastal, když jsem chodil na měšťanku, matematice nás učil ředitel školy, pan učitel Lipješ. On jako člověk nebyl špatný, ale chtěl po nás rychlou násobilku a já jsem tu rychlost neměl. Pak ale přišly zlomky a to jsem uměl. Viděl jsem koláč, jak se krájí, takže jakýkoliv zlomek on napsal, já jsem ho viděl. Asi na třetí hodině zlomků nám ukázal pravidlo, jak se sčítají zlomky – takzvané křížové pravidlo. Nějak se mi to nezdálo, nechápal jsem, proč mám sčítat pomocí nějakého pravidla, když to prostě vidím. Když nám pak dal domácí úkol, abychom sečetli tři zlomky, já jsem hned věděl výsledek. Tehdy pronesl památnou větu: „Vidíš Hejný, keď sa začneš učiť, Ty to vieš.“ Jenže se mýlil, neučil jsem se tak, jak to chápal on. 

Mnozí učitelé si myslí, že matematika se učí jako přenos moudra z hlavy učitele do hlavy žáka. Jenomže můj otec dobře věděl, že takhle to nefunguje. Že moudro musí objevit sám žák. Učitel mu může dát úlohy – lehké, trochu těžší, ještě těžší – a až pomocí takového schodiště žák dospěje k poznání, třeba jak se sčítají dva zlomky. Ti slabší k tomu dojdou později, ale pomocí svých spolužáků, nikoliv učitele. Ten jenom žáky povzbuzuje, ale moudra jim neříká.

Což je jeden z nosných principů Hejného matematiky…

Ty principy, ty udělal táta. A protože on mě takhle učil matematiku, tak já je cítím jako vrozené. To není něco získaného. Já cítím, že taková je přirozenost učení se matematice.

Kantorčina se nedá dělat amatérsky, musí se dělat profesionálně. Pochopil jsem, že se musím sám vzdělat v tom, jak celou třídu vést a jak probíhá myšlení dítěte. 

Jak jste se vlastně dostal k učení dětí?

Vystudoval jsem pražskou Matematicko-fyzikální fakultu a věnoval jsem se tvrdé matice. Když jsem viděl, jak mi ve škole humplují syna (pozn. red.: v polovině 70. let minulého století), tak mi můj otec řekl, ať ho jdu do školy učit sám. Jenže já na to neměl ani razítko. I když se mi to nějak nezdálo, nakonec jsem se rozhodl, že to na rok vyzkouším a budu se u toho dále věnovat tvrdé matice. Jenže se ukázalo, že učení dětí je droga. Najednou jsem viděl nicotnost tvrdé matematiky ve srovnání s kantorčinou. Taky jsem pochopil, že kantorčina se nedá dělat amatérsky, že se to musí dělat profesionálně. Pochopil jsem, že se musím sám vzdělat v tom, jak celou třídu vést a jak probíhá myšlení dítěte. 

V Hejného metodě má žák pochopit, že nejde o přenášení informace z hlavy učitele do jeho hlavy, ale že na vše má přijít sám. Proč je to tak důležité? 

Taková je zákonitost poznávacího procesu. Třeba u řemesla vezme kovář do učení nějakého hocha, ten se nejdřív kouká, nosí kleště, kladiva, pak mu mistr dovolí rozfoukávat měchy. Ten hoch se tedy řemeslo učí nápodobou. A z toho asi vzešlo to, že si lidi myslí, že i intelekční poznatky se budou takto přenášet. Ale ono to tak nefunguje. Funguje to na principu, že to dítě dostane problém a ten řeší. 

Napoprvé se mi zpravidla nepodaří nikdy nic, říká český matikář, který se dostal mezi padesát nejlepších učitelů světa Čtěte také

A učitel je pak v celém procesu spíš průvodce…

Učitel je průvodce a podporovatel, který povzbuzuje děti. Nehodnotí je, nekritizuje.  

Dnešní rodiče sami ve škole Hejného výuku matematiky nezažili. Nemohou proto vědět, jak být průvodcem. Jsou spíš zvyklí kontrolovat, jestli má dítě domácí úkol a případně poradit postup, jak příklad vypočítat. Co byste jim poradil?

První chyba je, že předvádí to poznání, které je v jejich hlavě. A to je úplně jiné poznání, úplně jiné sčítání zlomků, než to, ke kterému vedeme děti v Hejného matematice my. My chceme, aby koláč krájely. Ale tatínek ví, že u sčítání zlomků je křížové pravidlo. A to je první fatální chyba. A druhá fatální chyba je, že tomu dítěti odebírají autonomii. Myslí si, že oni jsou nositeli moudra, oni mu to jdou říct. 

Takže necháme dítě, ať si na to přijde samo, a nebudeme mu radit, jak to udělat…

Přesně. Učení je poznávací proces. A my musíme před ním být pokorní. A když to dítě udělá nějak jinak, než jsme my čekali, tak akorát můžeme bádat nad tím, co se v té jeho hlavičce odehrává. 

Milan Hejný je česko-slovenský matematik. Navázal na metodu výuky matematiky svého otce. V roce 2013 založil obecně prospěšnou společnost H-Mat, která rozvíjí Hejného výukovou metodu matematiky. Milan Hejný byl v roce 2017 oceněný za celoživotní přínos vzdělávání uvedením do Auly slávy, která je součástí výročních cen EDUína. 

Celý rozhovor se spoluzakladatelem Hejného metody Milanem Hejným si pustíte ZDE. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let