Učitelé, odborníci ve vzdělávání i rodiče si lámou hlavu nad tím, jak pracovat s nadanými žáky. Co by bylo pro ně nejlepší? Tak třeba v matematice – dělená výuka, skok o rok výše, vysvětlování ostatním spolužákům, nebo samostudium? Pohled z druhé strany přináší třináctiletá Jana Schmidová – studentka Mensa gymnázia, vítězka celostátní olympiády v mezinárodní dámě a úspěšná závodní veslařka.

Někdy v první či druhé třídě jsem si začala uvědomovat, že přemýšlím jinak. Méně si hraju s hračkami a baví mě jiné věci než ostatní. Vždy jsem se snažila najít témata, abychom si mohli povídat všichni a já se zapojila do kolektivu, ale bylo to těžké, protože jsem prostě o věcech, které měli rádi ostatní, téměř nic nevěděla. 

Máma si toho rozdílu všimla dříve. Koluje rodinná historka, že s bratrem, který je o čtyři roky starší, dělali úkol a ptali se ho, kolik je 9 + 5. Mně byly v té době čtyři roky, a jak to bráchovi trvalo dlouho, odpověděla jsem prý já: „Je to 14.“ Máma se mě ptala, jak to vím, a já jsem jí prý řekla, že je to jasné: „Včera jste říkali, že 9 + 6 je 15, takže 9 + 5 je o jednu méně.“ 

Matematika s vyšší třídou

Protože jsem se narodila druhého září, musela jsem absolvovat testy a vyšetření, jestli můžu nastoupit do základní školy a být tam dva dny ještě jako pětiletá. Nakonec mi to dovolili. Jenže já jsem v té době už měla probranou celou matematiku Hejného pro prvňáčky. Znala jsem učivo matematiky první i druhé třídy, ale psát ani číst jsem neuměla. Tak se rozhodlo, že na matematiku budu chodit do třídy o rok výš. 

Takový zcela individuální plán má však také své minusy. Věděla jsem, že když si budu dělat cokoliv jiného, nikdo mi nic neřekne. Chyběl jakýkoli dohled a někdy mi přišlo, jako bych byla méně než ostatní. Jako by mě učitel zavrhoval.

Chodila jsem tam dvakrát do týdne. Zpočátku jsem se bála, jestli mě budou ostatní vnímat dobře, zda tam zapadnu a jestli mi to vůbec půjde. Po pár hodinách to ale bylo v pohodě. Hodně mi asi pomohlo, že jsem dost velký extrovert a změn jsem se nikdy nebála.

Na druhou stranu to teď zpětně nepovažuju za nejlepší řešení. Odlučovalo mě to od mého kolektivu a brzy se objevily i problémy. První dva roky byla v té vyšší třídě skvělá paní učitelka, která pak ale odešla. Přišla nová a ve třídě zavládl chaos. Byl tam velký hluk a téměř nic jsme nedělali. Věděla jsem, že se tam nic nového nenaučím a už jsem tam nechtěla chodit. Ale nevěděla jsem, co dělat. Každopádně jsem nevěřila, že by se něco změnilo, kdybych si stěžovala. Zvlášť když to ostatním dětem nevadilo. Tak jsem si začala vymýšlet. Pokaždé, když jsem tam měla jít, jsem mamce tvrdila, že mě bolí břicho a nemůžu do školy. Asi to nebylo nejlepší řešení, ale já se tam nudila a neměla jsem pocit, že by mi ty hodiny cokoliv přinášely. 

Jako by mě učitel zavrhoval

Tehdy jsem se na matematiku vrátila do své třídy. Naše třídní učitelka pak učila celou třídu matematiku pro třetí třídy a se mnou probírala učivo čtvrté. Zpětně to bylo asi nejlepší období. Změna ale přišla už o rok později, kdy jsme dostali nového učitele. Byl to dobrý učitel, domluvili jsme si s ním individuální plán. Říkal, že když to nebude vadit mně, jemu to vadit nebude. A tak jsem si dělala svoje věci, a když jsem se nudila, vzala jsem si prostě další várku toho, co jsem potřebovala dopilovat. Když bylo potřeba, pomáhala jsem ostatním dětem, což nebylo špatné, ale zase jsem se nedozvěděla nic nového. 

Nesnáší učebnice se seznamy slovíček. A v osmnácti letech mluví 48 jazyky Čtěte více

Naštěstí to nebylo tak, že bych musela nejdříve dělat vše se třídou a až pak se věnovat svým věcem. To si neumím představit. Přece bych ztratila značnou část hodiny jen dokazováním toho, co už vím, protože jsem se to učila už loni. Takže jsem měla opravdu zcela svobodu v tom, co jsem dělala. V páté třídě jsem se tak například mohla připravovat na přijímačky a procvičovat si klasickou matematiku. V hodinách jsme totiž pracovali s matematikou Hejného, přijímačky jsou však z té klasické. 

Bylo tak skvělé, že jsem se nemusela připravovat doma. Takový zcela individuální plán má však také své minusy. Věděla jsem, že když si budu dělat cokoliv jiného, nikdo mi nic neřekne. Chyběl jakýkoliv dohled a někdy mi přišlo, jako bych byla méně než ostatní. Jako by mě učitel zavrhoval. Na jednu stranu je to svoboda, na druhou stranu ji můžete vnímat jako lhostejnost. Tenhle pocit mi kompenzovala mamka, která pak se mnou ta cvičení probírala a povídaly jsme si o nich. Nicméně si nemyslím, že by všichni rodiče měli tolik času a chuti. 

Individuální práce

To jsou mé zkušenosti ze základní školy. Když se na to podívám z pohledu mé mamky, tak musela strávit hodně času tím, že mi plán domlouvala, že se snažila napravit situaci v té vyšší třídě. Po konzultacích s odborníky mi zařizovala vhodné učebnice matematiky, které se ke mně ale ve výsledku ani nedostaly. A matematiku jsem se učila prakticky sama. To není situace, která by vás příliš rozvíjela nebo poháněla k lepším výsledkům. 

Ze všeho, co jsem vyzkoušela, se mi nejvíc zamlouvá varianta zůstat ve třídě se svým kolektivem s tím, že učitelka či učitel bude k dětem přistupovat individuálně a umožní jim třeba i samostatnou práci, kterou pak jen zkontroluje. Tím jsem na základní škole získala schopnost si sama rozložit práci. Naučila jsem se sama, kolik učiva si zvládnu naložit. I když právě o tom základní školství být spíš nemá. Z mé zkušenosti nejsou základní školy určitě na práci s nadanými dostatečně připravené. Ale není to tak asi vždycky, záleží to dost na konkrétním učiteli.

Konečně mezi stejnými

Dnes jsem v tercii na gymnáziu Mensy. Je tu hodně dětí, se kterými si konečně rozumím. Máme podobný přístup k životu a k učení. Konečně jsem si sedla se všemi lidmi ve třídě a všichni to máme nastavené stejně – vědí, že škola není celý svět, ale je jednou z těch důležitých věcí. Navíc jsem typ člověka, který nemusí být ve všem nejlepší, takže to, že najednou nejsem nejchytřejší v matice, mě nijak nedeprimuje, naopak mě to táhne výš. 

Nejdůležitější je vztah učitele k dětem, ne to, jakou učí matiku, říká profesor Hejný Čtěte více

Výuka se tu dělí do dvou skupin tak, aby to fungovalo – na ty, kdo jsou v daném předmětu pomalejší a na ty rychlejší. V matematice jsem tak v té rychlejší skupině, ale rozhodně už nejsem nejchytřejší ve třídě. A nemám s tím žádný problém. Skvělé mi přijde, že je tu individuální přístup a spousta mechanismů, jak pomoci těm, kterým daná věc moc nejde. Například si můžeme zažádat o individuální konzultaci, a to i u učitelů, kteří nás nevyučují. Nebo když se nám nepovede test, můžeme si učivo doplnit a test si mimo hodinu zopakovat. Když jsme nemocní, můžeme zase požádat o online konzultace, abychom o nic nepřišli. 

A i když si asi řada lidí myslí, že když toho umíte hodně, procházíte školou bez problémů, není to tak. Z celého školství mi jednoduše sedl až gympl. 

Jana Schmidová (13 let) navštěvuje Mensa gymnázium v Praze. Prvních pět let strávila na klasické základní škole. Hraje mezinárodní dámu, v níž obsadila v celostátním kole olympiády první místo v kategorii starších žákyň. Vede také kroužek této deskové hry na základní škole. V roce 2022 odjíždí na mistrovství světa do Turecka. Věnuje se také závodnímu veslování, v němž obsadila třetí místo ve své kategorii na ČEZ Primárkách 2022 v závodu osmiveslic.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let