„Máte špatně vyplněný formulář, zastavte se prosím v kanceláři a opravte to,“ volala mi sekretářka našeho lokálního Domu dětí a mládeže, kam jsem přihlásila děti na kroužky. Na formuláři GDPR jsem zaškrtla, že nesouhlasím s tím, aby fotografie mého dítěte byly použity pro reklamní účely – tedy na webových stránkách DDM, v místním radničním zpravodaji či na sociálních sítích. Nebylo vůbec jednoduché paní vysvětlit, že NE opravdu znamená NE, ale nakonec jsme se domluvily.

Je pravda, že několik fotek se na facebookovém profilu DDM nakonec přece jen objevilo, ale administrátorka po upozornění do pár minut vše s omluvou smazala. Po několika letech přátelské komunikace mi dokonce vedoucí kroužku sama volala, že by chtěli zveřejnit hromadnou fotografii dětí v karnevalových maskách a že navrhuje, aby mělo moje dítě škrabošku. Je to pro Vás v pořádku? Ano, samozřejmě děkuji, že o tom přemýšlíte.  

Každopádně bylo to nakonec rozhodně lehčí než čelit rozhořčenému davu rodičů školkánků ze třídy Koťátek, když jim ředitelka na třídních schůzkách oznámila, že kvůli „jedné mamince“ nebude školka smět natáčet vánoční besídku. Diskutovali jsme o tom dlouho, ale rozdíl mezi pořizováním záznamu a jeho zveřejňováním se mi vysvětlit nakonec nepodařilo. Možná jen školka chtěla ušetřit za kameramana a svedla to na mě. 

Naše druhá alternativní školka mi rovnou řekla, že když nepodepíšu zveřejňování fotografií na sociálních sítích, tak ať si hledám jinou, že mají zájemců dost. Argumentem bylo, že stejně jsou všude na ulicích nainstalovány kamery, takže už je jedno, zda dítě bude na facebookovém profilu školky. A že školka se chce prezentovat. Tedy jednak v době, kdy je nedostatek míst a instituce mají dlouhé seznamy náhradníků, to úplně nevypadá, že by předškolní zařízení musela o děti nějak aktivně bojovat. Že policejní či obecní kamery mají přesná pravidla, kdo se na ně může dívat a jaké obrázky a jak dlouho se mohou uchovávat, se mi opět nepovedlo vysvětlit. Je asi jen třešničkou na dortu, že zmíněná školka přestala veřejně sdílet aktivity dětí v covidové uzávěře, když shromažďování bylo zakázáno a školka i přesto fungovala. Prý by to zřizovatelům mohlo ublížit. Ha!

Jiná školská instituce argumentovala, že rodiče a prarodiče chtějí vidět, co se ve školce děje. Jasně, ale existují k tomu přece i jiné cesty, než denně prohlubovat veřejnou digitální stopu nic netušících dětí. Mimochodem provozovatel jedné z hojně používaných školkových aplikací, ve které funguje omlouvání dětí a sdělování zpráv i sdílení fotek rodičům, nedokázal odpovědět na moji otázku, kde a jak dlouho jsou fotografie dětí ukládány a kdo k nim má přístup. Prý o tom rozhoduje konkrétní školka. O tom, že ředitelka školky ani netušila, o čem mluvím, se snad rozepisovat nemusím. 

Jenže asi není žádným tajemstvím, že když se fotografie ocitne na internetu, začíná žít vlastním životem a je vlastně úplně jedno, kdo ji tam nahrál. Rodiče dělají pro své děti to nejlepší, omezují cukr ve stravě, aby předešly pozdější obezitě a zdravotním problémům, dohlížejí na čištění zoubků, kupují drahé boty, ve kterých se prsty mohou pohodlně roztáhnout, platí za vzdělávací i pohybové aktivity, aby podpořili zdravý tělesný i duševní vývoj dítěte. Ale zatímco se v jednu chvíli nad milou fotografií rozplývají hrdí rodiče a instituce si dělá pozitivní reklamu, později může být to samé zdrojem vydírání, šikany nebo zneužívání. 

Zaprvé kyberšikana

Lidé zapomínají, že internet nezapomíná. Pakliže odhlédneme od super zabezpečených míst, tak může v podstatě kdokoliv a kdykoliv vidět jakoukoliv fotografii. To ale znamená, že ji samozřejmě může i zneužít. A to třeba i za deset či dvacet let. 

Prostě a jednoduše školka nebo kterékoliv školské zařízení nemůže zveřejnit žádné video ani fotografii, na které je dítě, jehož rodiče s tím nesouhlasí. 

Na základních a středních školách se podle policejních statistik kyberšikana – a kybernetická kriminalita celkově – objevuje stále častěji, protože není nic jednoduššího, než zveřejnit a rozšířit obrázek, kde je ponižovaný objekt v nějaké choulostivé situaci. A je asi jasné, že to, co přijde roztomilé rodičům malého dítěte, už se tak nemusí jevit puberťákům. Dětský karneval v sokole, kde dítě zazářilo v kostýmu prasátka, už prostě z pohledu starších dětí vypadá jinak. 

Dnešní rodiče mají ve svém archivu pouze diáčky či v albu nalepené fotografie a vůbec netuší, jaké to je, když se v patnácti letech začnete samostatně rozhlížet kolem sebe a už za sebou táhnete – někdy dost tlustou – digitální stopu. A například sexuální predátoři k navázání pocitu důvěry využívají všechny dostupné informace, které o dítěti mohou najít. 

Zadruhé právo na vlastní podobiznu

Téma zveřejňování fotografií se k nám dostalo před šesti lety jako známé GDPR, ale už předtím u nás existovalo právo na podobiznu. To znamená, že vždy, když zveřejňujete něčí obrázek, měl by s tím dotyčný souhlasit, u dětí je to samozřejmě jejich zákonný zástupce. Prostě a jednoduše školka nebo kterékoliv školské zařízení nemůže zveřejnit žádné video ani fotografii, na které je dítě, jehož rodiče s tím nesouhlasí. 

V soukromém průzkumu mezi rodiči vyšlo, že část rodin nechává děti, aby o zveřejnění fotek rozhodly samy, většinou je to mezi 12. a 15. rokem. Zákon o zpracování osobních údajů zmiňuje patnácté narozeniny a podle Aliance za dětská práva neexistuje celkově pro právo vyjádření dítěte žádná spodní věková hranice. Třeba u soudů platí, že od dvanácti let musí dítě být vyslechnuto osobně, ale klidně to může být i ve věku nižším. Ale nelze alibisticky říct, že pětileté dítě se zveřejňováním souhlasilo, protože asi sotva chápe dopady zneužívání fotografií a celý systém internetu.

Respektujme NE

Není smyslem nefotit už žádné fotografie dětí a nesdílet je. Jako není smyslem například vylít všechen alkohol myslet si, že tím zabráníme alkoholismu. Ale možná když nebudeme každému strkat panáka pod nos, možná bude alkoholiků méně. Každý rodič si může rozhodnout sám, jakou digitální stopu svému dítěti založí. Ale bylo by fajn, kdyby školské a volnočasové instituce respektovaly (zákonem podložené) rozhodnutí těch, kteří nechtějí svým dětem zakládat digitální stopu dříve, než umějí samy číst, psát a přemýšlet o všech souvislostech, co zveřejňování fotografií může dnes i do budoucna znamenat. 

Učitelky ve školce říkají, že když chudáka chlapečka při fotografování vyčleňují z kolektivu, že mu tím nalepí na čelo punc outsidera nebo že je to pro organizaci instituce moc komplikované. Ne, vůbec ne, je to jen lenost o tom přemýšlet a neochota hledat jiné cesty. Například fotit se mohou děti sedící v kruhu a fotograf může stát zrovna „náhodou“ za zády dítěte, které na fotce nemá být poznat. Nebo pokud už musím veřejně prezentovat práci školky a chci ukázat, že děti dělaly z kaštanů zvířátka, tak přece není problém vyfotit pouze šikovné ručičky, které pracují s kaštany. Nebo si prostě fotograf může pro ilustrační obrázky vybrat děti, jejichž rodičům zveřejňování fotek nevadí, a zvěčnit při akci právě je. Třídní fotka, kde všechny děti stojí znuděně ve dvou řadách jako tvrdé Y, stejně není tou nejlepší reklamou. Cest je spousta, jen chybí ochata o nich přemýšlet. 

Práva dětí v souvislosti se zveřejňováním jejich fotografií (podle Ministerstva práce a sociálních věcí)

§ 31 občanského zákoníku ve spojení s § 892 odst. 1 občanského zákoníku: Tato ustanovení stanovují, že "má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku" (tzn., že v tom, kde nezletilý uvedené schopnosti nemá a musí být při právním jednání zastoupen), přičemž "rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé."
zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů: Jeho § 7 stanovuje, že "dítě nabývá způsobilosti k udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů v souvislosti s nabídkou služeb informační společnosti přímo jemu dovršením patnáctého roku věku."
§ 457 občanského zákoníku říká, že „zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv."
§ 875 odst. 2 občanského zákoníku doplňuje, že "Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu", tedy právě v těch případech, kdy dítě ještě jednat nemůže, se přesto požaduje jeho participace na přijímaném rozhodnutí.
I pro rodiče platí § 86 občanského zákoníku, podle něhož „Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy".
Podle § 88 odst. 1 občanského zákoníku „svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.“ I rodiče mají zajisté právo zveřejňovat volně informace o svém soukromém životě. Zde je pouze jediný korektiv, a to v § 90, podle něhož „Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.“
Podle § 612 občanského zákoníku platí, že „v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech".
§ 646 občanského zákoníku: "Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem." To znamená, že v případě zásahu do práv na ochranu osobnosti dítěte tak má dítě po nabytí zletilosti nebo plné svéprávnosti „k dobru“ dostatek času k uplatnění svých případných nároků pořadem práva.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let