Táta David: Evropa je v úpadku. Asijské děti strčí ty naše do kapsy


Jak budou dnešní evropské děti schopné konkurovat Asii? FOTO: Táta David

Jsem velký patriot, Evropu mám rád a Česko obzvlášť – a to říkám jako člověk, který se už od 90. let pohybuje po celém světě a v posledních desetiletích víceméně žije v Asii. Poslední dva roky jsme strávili v Malajsii – napřed nás tu uzamkl covid a teď už na ostrově Penang zůstáváme z vlastní vůle. Naše děti – šestiletý Saša a tříletá Zara – se tu totiž začaly vzdělávat a já vidím, že něco aspoň přibližně tak kvalitního, jako je naše čínská mateřská a základní škola (i jiné formy vzdělávání jsou ale obdobné), bychom v Evropě sháněli jen stěží.

Když vidím, jak se žáci v Malajsii i ve zbytku Asie učí, kladu si jednu základní otázku: jak budou dnešní evropské děti schopné konkurovat Asii? A co to bude znamenat pro Evropu a její roli ve světě? A bojím se, že Evropa je na šikmé ploše a nesnaží se svůj úpadek nijak zvrátit.

Naučit se, jak těžké je vyprodukovat jídlo

Musím to vzít trochu zeširoka. Tady v Asii se stát o své obyvatele moc nestará. Nevybírá prakticky žádné daně, ale zároveň nevyplácí prakticky žádnou sociální podporu. V podstatě také nereguluje podnikání, takže zkusit rozjet nějaký byznys je tu jednoduché. Rodiče proto vědí, že je nutné, aby jejich děti byly vzdělané, protože pak budou dělat chytrá rozhodnutí a v životě si dobře poradí. Stát jim vychází vstříc, protože je to pro všechny výhodné. Nabízí školství, z něhož si žáci do života skutečně něco odnášejí.

Učebnice vědy pro druhou třídu. FOTO: Táta David

Děti se tu opravdu hodně učí, a to už od brzkého věku. Přirozeně se vzdělávají v malajštině a angličtině, k tomu se učí v čínských školách mandarínštinu. Matematika, čtení a psaní jsou jejich denním chlebem třeba už od dvou nebo tří let. Ve školce pěstují zeleninu a chovají kuřata, aby si uvědomily, jak těžké je vyprodukovat jídlo, které jim skončí na talíři; už ve školce dělají jednoduché vědecké pokusy, na prvním stupni ZŠ pak ty složitější. Také dělají počítačové animace nebo se učí programovat. Nepovažuju svoje děti za nějaké malé génie, i když bystří jistě jsou. Náš Saša ale v šesti letech mluví třemi jazyky, čte v knihách i v mapách a počítá v řádech milionů, miliard, chápe zlomky, čas, procenta, míry a jejich měření. Když se na dálku zapisoval do české školy, ohodnotili jeho znalosti na pátou třídu. Jak je to možné?

Naučit se soustředění pomocí jógy a meditace

Lidé mají často pocit, že asijské děti jsou nešťastní malí roboti, kteří jen dřou a dřou. Z toho, co zatím vidím, jsou naopak neuvěřitelně nastartované, chtějí se učit a chtějí uspět. Kdyby Saša mohl, byl by nejraději jen ve škole a něco nového se dozvídal. K jeho radosti přispívá i to, že když je dítě hodně pokročilé, škola ho přesune o ročník výš. To se mu nedávno stalo, z první třídy ho posunuli do druhé a noví spolužáci ho uvítali potleskem. Koho by to nepotěšilo? Navíc se tu s dětmi odmalička pracuje na soustředění, třeba formou hodin jógy nebo meditace. Od batolecího věku se tu učí chápat, zpracovávat a zvládat svoje emoce. Pokud chce dítě odejít od rozdělané práce, učitel ho k ní laskavě, ale rozhodně vrátí, protože vytrvalost je ctnost, která se do života vyplácí.

Nechci tvrdit, že je Asie ve všem dokonalá, třeba v oblasti lidských práv tu jsou dost velké problémy a Evropa je v tomto mnohem dál. Dřív také Evropané byli pro Asii vzorem právě ve vzdělanosti a kultuře. Co z toho ale zbude, když malajský druhák strčí ve znalostech českého páťáka do kapsy, a navíc dokáže být zdvořilý, pracovitý, vyrovnaný a chce se učit?

Děsí mě, když vidím, jak svoje dětství prožívají a jak se vzdělávají jejich vrstevníci v Evropě. V Evropě se říká, že si děti mají hlavně hrát. V Asii věří, že pokud se dítě neučí a nerozvíjí svůj potenciál, pak je to tragédie a přichází o dětství. Z Evropy slýchám stížnosti, že se děti učí zbytečnosti, že se k nim učitelé špatně chovají a vztahy ve školách nestojí za nic. Proto se mnozí rodiče obracejí k alternativním školám, kde na jejich děti sice nikdo nekřičí a šikana tam tolik nebují, ale děti se učí ještě méně než ve státních školách. Chápu jejich pohnutky, ale opravdu to není ta správná cesta. Nemusíme si vybírat mezi respektujícím přístupem a učením; naše škola v Malajsii zvládá obojí. Na žáky se tu nekřičí, ale výkon se po nich chce.

Meditovat se Saša učil už ve školce. FOTO: Táta David

Nechci tvrdit, že je Asie ve všem dokonalá, třeba v oblasti lidských práv tu jsou dost velké problémy a Evropa je v tomto mnohem dál. Dřív také Evropané byli pro Asii vzorem právě ve vzdělanosti a kultuře. Co z toho ale zbyde, když malajský druhák strčí ve znalostech českého páťáka do kapsy, a navíc dokáže být zdvořilý, pracovitý, vyrovnaný a chce se učit? Myslím, že Evropa by se rychle měla vzpamatovat. Není potřeba se učit nazpaměť věci, které během vteřiny vyhledáte na mobilu, ale je třeba se zabývat tím, jak vzdělaní jsou ti nejméně vzdělaní z nás. Když se všichni naučí i jen základy logiky, matematiky, analýzy, morálky a práci s emocemi, tak se o ně nemusí prostě nikdo starat. Postarají se o sebe sami, včetně toho, že nebudou mít nerealistická očekávání v tom, co pro ně má stát udělat a zařídit. Ve školách to končí i začíná.

David žije se svou manželkou a dvěma dětmi od roku 2020 v Malajsii, na ostrově Penang. Původně tam zůstali kvůli covidu, rozhodli se však neodjíždět. Jedním z důvodů byla úroveň tamního vzdělávání. Předtím několik let žili zejména v Hongkongu. Zážitky z cestování a života v zahraničí očima svých dětí sdílí na facebookovém profilu Saša jede.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Veronika Vávrová
Veronika Vávrová
7. 11. 2022 16:53

Děkuji za článek, mně se ta vize jejich školství docela líbí. Sice mi přijde zbytečné dávat hodně malé děti do lavic, jak to mají v některých zemích – na druhou stranu naše školství s tou „neodpovědností“ mi rovněž nepřijde OK. Dcera je zatím ve školkovém věku (4 roky) – ale stejně tak začala jevit zájem o počty, psaní a čtení daleko dřív, než se to učí normálně. Já osobně zastávám názor, že kolem 13-14 roku života by člověk za normálních okolností mohl vědět, co by asi tak v životě chtěl, co by ho bavilo a do té doby by mohl mít přezkoumaný svět stylem z každého „rožku trošku“ nebo se už mohl zaměřovat na věci, které jej vysloveně baví. U dcery se snažím nechat jí její hry – ale využít i toho zájmu a místami ji něco učit, vysvětlovat, poznávat. Pro mně je důležité ji naučit, aby se uměla orientovat, vnímat sama sebe, vědět, co se s ní děje emočně, které věci se jí líbí – ale aby také chápala, že důležité jsou i rutinné věci, hospodaření. Co se objemu dat týče – myslím, že děti opravdu mohou být zahlceny – ne každý je studijní typ. Zajímalo by mně třeba, jak vnímají jejich školství běžní Malajci. Vaše dítě má přece jen zcestovalé rodiče a nejspíš bude tíhnout k objevování. Na druhou stranu se mi líbí, že je jen ploše něco neučí – ale je tam ta odpovědnost, kontext nebo zklidnění (věci, které daleko více souvisejí se životem) a postupnost učení, formování člověka od mala.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.