"Vtipné je, jak různí učitelé/ky píší svá hodnocení za jednotlivé předměty hodně různě," myslí si Magdalena Mouralová.
Už nějakou dobu si říkám, že napíšu něco ke slovnímu hodnocení z pohledu rodiče. Když nám zrovna minulo pololetí, je docela vhodný čas. Rodičovskou zkušenost se školním hodnocením mám už poměrně dlouhou, s tím slovním ale jen rok a půl. Má dcera totiž po prvním stupni s klasickým známkováním (i když na známky nebyl kladen velký důraz) přešla na novou školu, kde se na vysvědčení a ve čtvrtletí kombinuje číselné hodnocení se slovním.
Sama učím na vysoké škole a mám také příležitost slovní hodnocení psát, i když se typicky týká jen konkrétních výstupů, jako jsou úkoly, seminárky, diplomky či články, a nikoliv prospívání v celém předmětu. Slovní hodnocení ostatně také občas dostávám, zejména ve formě recenzí a posudků. Díky této zkušenosti mám jednak slušnou představu o tom, jaké to je psát slovní hodnocení a kolik práce to představuje, ale také mám v živé paměti pocity, které člověk zažívá, když si čte hodnocení své práce.
V rodičovské pozici je to jiné, protože nejsem přímým účastníkem hodnocení (i když asi jsem jedním z jeho adresátů), ale jen divákem celého procesu. Mám proto větší odstup a asi i díky němu si najednou lépe uvědomuji některé obecnější rysy – jaké informace hodnocení přináší a jaké chybí, které aspekty fungují dobře a které hůře. A o tom právě chci psát.
Na prvním místě je nutné říct, že slovní hodnocení je celkově super a jako rodič si jeho existenci užívám. Ve škole mé dcery má podobu několika vět ke každému předmětu. Nese mnohem více informace než známky, a je proto pro mě nepoměrně zajímavější!
Vtipné je, jak různí učitelé/ky píší svá hodnocení za jednotlivé předměty hodně různě – někdo je osobní a jiný drží odstup, někdo používá vzletná a obrazná vyjádření, jiný se vyjadřuje suše, někdo je popisný a snaží se dokládat, někdo hlavně chválí, někdo zůstává jen u sumativního hodnocení (shrnuje, čeho bylo dosaženo), někdo zařazuje i prvky formativní (navrhuje, jak se do budoucna zlepšit). Možná by působilo profesionálněji, kdyby styl byl v rámci školy jednotnější – a umím si představit, že to tak na jiných školách je – ale já jsem popravdě docela ráda za tu různorodost, neboť reprezentuje různost vyučujících, jejich osobností a přístupu, a já si o nich můžu udělat jasnější představu. A prospívá to i komunikaci o škole v širší rodině, kdy prarodiče kladou otázky o učitelích, které pubertální vnučka uzná za hodny odpovědi, což vůbec není samozřejmé.
Slovní hodnocení by mělo být hlavně užitečné (když už se s tím učitelé/ky píší), primárně pro samotné děti, ale ideálně i pro nás rodiče a další případné čtenáře. To se někdy daří lépe a jindy hůře. Níže uvádím pár bodů, které mě nad formulacemi na vysvědčeních mé dcery napadly. Rozhodně není smyslem pranýřovat chyby a nedokonalosti, ale spíš pomoci tomu, aby vynaložená práce učitelů a učitelek měla co největší efekt. V dceřině škole už většinu uvedených připomínek ode mě dostali někdy dříve a jinými kanály (a jsem strašně ráda za to, že je zde vztah s rodiči nastavený tak, že zpětnou vazbu bez obav můžu dát). Teď cílím spíš na další učitele a učitelky, ostatně i já si z přemýšlení nad slovním hodnocením své dcery odnáším leccos pro svou pedagogickou praxi.
1. Věta „tvé výsledky jsou slabé/výborné“ má nulovou přidanou hodnotu proti souhrnné známce, kterou u nás ve škole máme taky. Takovou větu bych vůbec nepsala. Naopak je fajn, když se hodnocení vztahuje ke konkrétním výstupům nebo aspektům projevu či výkonu jako třeba zde: „Tvé vědomosti jsou excelentní, zajímají Tě souvislosti, rychle se učíš nové informace a umíš určovat velké množství organismů (rostliny, ptáci, plazi). Tvé portfolio je kompletní včetně zápisků a výborných herbářových položek.”
2. Pokud se objevuje formativní prvek, tak by měl být spojen s nějakým věcným zdůvodněním, proč by něco bylo dobré dělat. A dobrým zdůvodněním není konstatování, že je něco „naprosto nutné“ nebo to „bude skvělé”, ale ideálně uvedení cíle, ke kterému to má vést (např. „aby ses dokázala domluvit v cizině”).
3. Explicitně pojmenované cíle by se mi líbily nejen u formativních částí a trochu mě mrzí, že se ve slovních hodnoceních v dceřině škole objevují jen minimálně. Jasně, že kdo chce, může si cíle najít ve školním vzdělávacím programu a tematických ročních plánech jednotlivých předmětů – ale kolik dětí a rodičů tyto dokumenty čte?! (A kolik o nich vůbec ví?!) Vysvědčení ale čtou všichni (nebo skoro všichni), a tak by to mohlo být fajn místo, kde se dá připomenout, kam to celé směřuje. A stačí to úplně jednoduše jako v této části hodnocení z tělocviku: „Oceňuji, že se snažíš všechny cviky vyzkoušet i přes to, že jsou pro Tebe lehce obtížné. Tvůj pohybový projev se tím zlepšuje.”
4. Je fajn, když hodnocení reflektuje pokrok dítěte. Naopak mě irituje, když je pokrok vztahován k hodnocení a ne k učení samotnému, tak jako se to objevilo třeba loni u angličtiny: „Je mi líto, že ses ani trošku nesnažila zlepšit si celkové hodnocení, i když jsem to v hodinách nabízel.” Přiznávám, že je mi celkem jedno, že se má dcera nesnažila zlepšit si hodnocení (protože hodnocení je jen informace o učení, nic víc), ale už mi není jedno, že se nic moc nenaučila a nechce učení věnovat energii, protože v tom nevidí smysl.
5. Předchozí ukázka mě dráždí ještě jedním rysem, totiž že učitel píše o vnitřních pochodech dítěte a ne o svém pozorování. Nikdo přece nemůžeme s jistotou říct, zda se druhý snaží nebo ne. Můžeme jen říct, zda jsme viděli či neviděli nebo zaznamenali či nezaznamenali jeho snahu. Je to drobný formulační rozdíl, ale podle mě s významnými dopady z hlediska přijetí zpětné vazby ze strany dítěte.
Právě vnímání dětmi je totiž klíčové, protože o jejich učení tu jde v prvé řadě. Je fajn, když je slovní hodnocení zajímavé, užitečné a příjemné pro rodiče, ale podstatnější je, zda funguje pro samotné děti. A to u nás platí. Moje dcera si souhrnné slovní hodnocení čte s velkým zájmem, naopak známky, body a jiné formalizované ukazatele okázale ignoruje (mnoho dětí to ale má spíše naopak). Velmi jasně umí pojmenovat, které hodnocení je pro ni nějak užitečné a které moc ne. Zaujalo mě, že si uvědomuje odlišnou funkci různých částí hodnocení a třeba jasně rozlišuje, které části hodnocení jsou individuální a týkají se přímo jí, a které jsou psány hromadně pro celou třídu a například shrnují učivo a aktivity za dané období. Některé její komentáře mě pobavily, některé i trochu znejistily s ohledem na slovní hodnocení, která sama vytvářím:
- „Pan učitel věří, že je to v mých silách, ale já tomu teda nevěřím.” (Úplně rozumím tomu, proč to pan učitel napsal, a jsem za to ráda, i když to spíš nezafungovalo.)
- „Ten začátek paní učitelka asi napsala všem a pak každýmu přidala jeho větu.” (Ano, asi to tak bude, taky to tak dělávám, abych se nezbláznila.)
- „V téhle větě pan učitel nejspíš jenom vyměňuje tohle slovo podle toho, jak nám to jde.” (Jasně, kdo má ty věty taky furt vymýšlet a ono taky neexistuje tak moc způsobů, jak některé věci napsat.)
- „Minulej čas je blbej, že musíš psát různou variantu pro holky a pro kluky.” (Je to tak a je to trapas, když to člověk neuhlídá. A co teprve, když dá možnost zpracovat úkol samostatně nebo ve dvojici, to se pak z těch příčestí minulých může zbláznit.)
Nutno dodat, že dceru optimalizace ze strany vyučujících, na níž naráží některé komentáře, nijak nepobuřuje a považuje ji za racionální postup (spočítala si totiž, kolik slovních hodnocení jednotliví vyučující musí napsat a upřímně ji to vyděsilo). Naopak jí ale dost vadí, když má pocit, že hodnocení není pravdivé a nesedí. A to i v případě, že učitel/ka hodnotí její výkon lépe, než ho vidí ona sama. Pokud tedy vyučující píše, že pracuje se zájmem, a ona přitom předmět nemá ráda, docela tím v jejích očích ztrácí.
Být svědkem této reakce pro mě bylo hodně poučné a přivedlo mě to k novým pedagogickým předsevzetím. Většinou si dost hlídám, abych dobře argumentačně podložila hodnocení v případě, kdy se práce úplně nezdařila. Ale tam, kde není žádný problém, tomu občas věnuji péči o něco menší, protože přeci „o tolik nejde”. A myslím, že v tom nejsem sama. Času a energie není neomezeně, a tak se to spláchne pochvalou, zajásáním a jede se dál. Takový postup má racionální základ. Tam, kde se nedaří, je potřeba více podpory. Ale na druhou stranu užitečnou zpětnou vazbu si zaslouží všichni. Je to strategické i z hlediska předcházení problémům, protože zatímco vůči „poškození” se hodně lidí ohradí, na případné „přilepšení” si stěžuje málokdo. Ale to neznamená, že to nikomu nevadí a že to možná neoslabuje jeho důvěru v hodnocení jako celek a v důsledku i ve školu jako systém, jehož je hodnocení součástí. A to není zrovna žádoucí, takže já si na to teď určitě budu dávat větší pozor.
Na závěr chci ještě znovu zdůraznit, že slovní hodnocení považuji za skvělou věc. Jsem ráda za všechny školy, které se ho nebojí, a moc si vážím všech učitelů a učitelek, kteří se o ně pokoušejí. Napsat slovní hodnocení představuje dost práce a je dobré přemýšlet a mluvit o tom, jak to dělat, aby ta práce byla opravdu užitečná. A určitě stojí za to, aby se do této diskuse zapojili i ti, kterým je hodnocení určeno – samotné děti a jejich rodiče.
Magdalena Mouralová se věnuje vzdělávací politice na katedře veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na vzdělávání nahlíží nejen z pozice pedagožky, společenské vědkyně a analytičky veřejných politik, ale také skrze své dlouholeté působení v neformálním vzdělávání jako vedoucí dětského oddílu či průvodce v rodičovské svépomocné školce a v neposlední řadě z pozice rodiče dvou dětí školou povinných.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
