Alena Nováková pracuje s nadanými dětmi už dlouhá léta a má pro ně velké pochopení. FOTO: Jitka Polanská

Na brněnské Základní škole Křídlovická je na prvním stupni vždy jedna ze tří tříd – třída B jako Brno – určená pro nadané děti. Učitelka Alena Nováková s kolegyněmi na škole rozvíjí podporu nadání již sedmnáct let a učí to i další pedagogy. „Potřeby intelektu se dnes dají saturovat snadno i mimo školu, jde mi hlavně o pohodu nadaného dítěte,“ říká a den před jarními prázdninami otevírá novinářské návštěvě dveře své třídy.

„Dobrý den, děti!” praví paní učitelka Nováková. „Dobrý den, paní učitelko! Dobrý den, kamarádi!” odpovídají jí děti. 

Takto nebo podobně začíná hodina v mnoha běžných českých třídách. Třída B prvního ročníku brněnské Základní školy Křídlovická ale běžná není. Jejích dvacet čtyři žáků prošlo výběrovým řízením, kterého se zúčastnilo sto dětí. Část má diagnostikované mimořádné nadání, zejména v matematice, druhá část „papír” z pedagogicko-psychologické poradny nemá, ale byly v pohovorech s trojicí učitelů vyhodnoceny jako šikovné a bystré. 

O skladbě třídy se ve škole přemýšlelo tak, aby kolektiv dohromady ladil a byl do jisté, byť omezené míry, různorodý. „Mimořádně nadané děti jsou často velcí individualisté, a když jsou koncentrováni, nevznikají mezi nimi sociální vazby,” vysvětluje zástupkyně ředitelky pro 1. stupeň Jana Drexlerová, proč do třídy Brno, jak ji nazvali, nepřijímají jen děti s diagnostikovaným nadáním, i když je to třída se speciálním programem pro nadané.

„Minule jsme se bavili o čáře, která je zcela rovná, takže jí říkáme přímka. Taky jsme si povídali o tom, co vše můžeme měřit pravítkem,” zahajuje po ranním pozdravu Alena Nováková výuku, a to matematikou. Je únorový čtvrtek. Hodina je půlená, druhá část třídy má angličtinu. 

Děti odhadem kreslí čáru o délce patnácti centimetrů, což je délka, o kolik za rok narostou vlasy, jak jim sdělila paní učitelka. Chlapec v zadní lavici za pomoci pravítka zjišťuje, že se o velký kus netrefil a raději čáru na tabulce smaže, aby „chybu” nikdo neviděl. 

„A pamatujete si, o kolik nám třeba za měsíc vyrostou nehty? O kolik milimetrů?” pokračuje paní učitelka. „Já nemám fixu na tabulku,” vstoupí jí do toho holčička sedící u okna. „To pak vyřešíme,” reaguje paní učitelka. S nadanými dětmi pracuje dlouhá léta a má pro ně velké pochopení. Různá rozptýlení, která jsou v hodině častá, minimalizuje systematicky, ale vždy dobrotivě.

Toto už je úkol pro chytrolínky! Nemusí se všem povést. Nápověda: není to číslo čtyři, které máte nejčastěji. Vidím tu dvě správné odpovědi. Je to jednoduchá matematika, ale na co si musím dát pozor?

„Kromě nehtů nám na těle rostou vlasy, a ještě něco?” pokračuje. Výuka v hodině matematiky je tak trochu i prvoukou. „Také chlupy, že?” napovídá dětem Alena Nováková. „A mozek!” hlásí se o slovo blonďák Jaromír ve žlutozelené mikině. „Ano, mozek nám taky roste. Teď ale hledáme to, co je na povrchu a co můžeme změřit pomocí pravítka,” vrací paní učitelka přemýšlení třídy tam, kde ho potřebuje mít.

„Pojďme teď nastražit uši. Péťo, potřebuju i tvoje uši!” všímá si paní učitelka, že žák v zadní lavici ztratil pozornost. „Něco vám přečtu a vy pozorně poslouchejte, text obsahuje užitečné informace, které pak budete potřebovat,” ohlašuje slovní úlohu. Třída se ztiší, řešení úkolů děti baví. „Pokud chlupy nerostou na rtech, očních víčkách, dlaních a chodidlech, na kolika tělesných orgánech dohromady tedy chlupy nerostou?” „Napiš to číslo!“ zavelí. Paní učitelka se často k dětem obrací, jako by mluvila k jednotlivému žákovi. A když vidí, že se úplně nechytají, zadání ještě několikrát pomalu a výrazně zopakuje. 

„Toto už je úkol pro chytrolínky! Nemusí se všem povést. Nápověda: není to číslo čtyři, které máte nejčastěji. Vidím tu dvě správné odpovědi. Je to jednoduchá matematika, ale na co si musím dát pozor?” udržuje s dětmi neustále komunikaci. „Na chytáky,” odpovídá jeden ze žáků. „Přesně tak – je třeba zadání pozorně vyslechnout,” upozorňuje učitelka. Má zkušenost, že nadané děti často chybují ze zbrklosti.

Jak to začalo

„Jednoho dne, asi před sedmnácti lety, jsme měli ve škole den otevřených dveří,” vzpomíná Alena Nováková o přestávce na bod zlomu, který ji nasměroval k zájmu o nadání a nadané. „Na chodbě jsem potkala paní, která mě něčím zaujala. Byla to Dana Havlová, tehdejší předsedkyně Dětské Mensy. Hledala školu pro své dva syny, jeden měl jít do první třídy, druhý byl ve třetí na škole, kde to ale neklapalo. Její Radímek pak nastoupil do 1. třídy ke mně, chodil tam i můj syn Maxík,” vypráví Alena Nováková.

Toto setkání jí otevřelo mimo jiné svět letních táborů Mensy pro nadané děti. „Pokud chcete poznat život nadaných dětí, musíte je potkat mimo školu, jinak je nepochopíte,” říká učitelka, která pak na tábory začala pravidelně jezdit a brát tam i syna. „Jsou tam děti od pěti do osmnácti let, a kdo tam přijede, už by chtěl jezdit pořád. Nikdo je tam nevytrhuje ze soustředění,” říká. Když viděla, jak se nadané děti chovají v prostředí, které jim vyhovuje, začala táborový model napodobovat i ve škole. „Vytvořili jsme klub pro nadané děti a v rámci školy skupinky napříč ročníky, abychom jim dali možnost se potkávat,“ vysvětluje, jakou cestou se ve škole ubírali.

O blahodárném účinku mensovních letních táborů mluví i místopředseda Mensy Tomáš Blumenstein, který je zakladatelem spolku Svět vzdělání. Třídy jako Brno, kterou vede Alena Nováková, jeho spolek zřizuje ve spolupracujících veřejných školách. „Na táborech nadané děti vždy pookřejí, kdežto v běžné škole jsou často zadupávané do prachu, připadají si na okraji společnosti,“ říká.

Tříd organizovaných Světem vzdělání je již třináct, všechny jsou v moravských školách s výjimkou jedné v Pardubicích. První vznikla v Prostějově, rodném městě Tomáše Blumensteina, v roce 2013. Základní škola Křídlovická se přidala v roce 2016 a je doporučována jako vzorová. „Práce s nadanými je podle mě na Křídlovické nejpokročilejší,“ říká Tomáš Blumenstein. Je to především zásluhou prvostupňových učitelek Aleny Novákové a Jany Klodnerové, které s nadanými pracovaly již léta předtím, než Svět vzdělání na škole zakotvil. 

Škola na dračku

Základní škola Křídlovická sídlí ve funkcionalistické stavbě ze 40. let a učí se v ní asi sedm set žáků. Ještě za normalizace zavedla rozšířenou výuku matematiky a přírodních věd na druhém stupni. „Pak jsme ale pozorovali, že kvůli tomu přicházeli žáci až v šestém ročníku, což pro nás nebylo výhodné, a začali jsme zaměření školy na nadané žáky rozšiřovat i na první stupeň,“ říká zástupkyně ředitelky Jana Drexlerová. 

Spádové děti tvoří asi sedmdesát procent všech žáků. Skladba rodin v centru, kde škola stojí, se podle ní přibližuje profilu školy. „Byty tu v okolí teď kupují hlavně vysokoškoláci,” říká. Poptávka po škole je větší, než může uspokojit. „Mám na stole asi dvacet žádostí o přestup do různých ročníků na 1. stupni a podle možností ty děti umísťuji,“ říká. 

Nadaným dětem věnují zvláštní pozornost i třídy, které nejsou v programu Svět vzdělání. „Dvakrát v týdnu je učitelé vytahují ze třídy a mají s nimi speciální výuku. „Model, kdy je třída heterogenní, ale několikrát do týdne ji opouští skupinka, která se chce rozvíjet navíc, je podle nás ideální stav,“ říká zástupkyně ředitele. „I když žáci chtějí být hlavně spolu, pro jejich dobro by se měli naučit také interakci s ostatními,“ dodává Jana Drexlerová, která má na škole syna v osmé a dceru v šesté třídě. 

Škola nadaným žákům vyhovuje i tím, že používá takzvaný daltonský plán, což dětem umožňuje velký rozsah samostatné práce. Podpůrně zde působí dvacet asistentů pedagoga na dvacet sedm tříd, z toho dvanáct na prvním stupni, dále psycholog a speciální pedagogové.

Přimhouří se oko

Po matematice, někdy uprostřed dopoledne, paní učitelka Nováková zařazuje aktivitu, která se zatím jinde ve školách moc nevyskytuje – relaxaci. Pozve děti na koberec v zadní části třídy. „Lehneme si na záda, ať se vám krásně dýchá,“ mluví teď na ně tichým a klidným hlasem. „Péti, na zádech to bude lepší,“ všímá si vrtícího se chlapce. „Mimořádně nadané děti mají se zklidněním problém. Když jsme začínali, jeden z těch hodně matematicky nadaných chlapců si vlezl támhle do toho velkého šuplíku a celou dobu tam zůstal zavřený. Teď už ale vydrží s námi,“ vysvětluje návštěvě později.

Náš systém je podle mě velmi spravedlivý. Vše, co dostanou děti v naší třídě navíc, ať už je to půlení hodin, nebo jejich větší počet, vzdělávání pedagogů, nebo pomůcky – to vše si zaplatí rodič, a to poměrně přijatelnou částkou okolo dvou tisíc korun. Škola této třídě nic navíc nedává, a tedy ani nikomu nic neubírá.

„Zavři oči a poslouchej můj hlas,“ provází učitelka děti „meditací“ a přehrává k tomu relaxační hudbu. Děti jsou potichu. I dva chlapci, kteří se ke skupině nepřidali, si něco dělají v lavici mlčky. „Chci, abyste si představili velký, lesklý klíč, a tím klíčem si můžete odemknout místo, kam se chcete podívat. Kouzelný klíč vám to umožní,“ říká dětem učitelka procítěným hlasem. 

Její vztah k nadaným dětem a učitelské kompetence jsou největším bonusem této „zvláštní“ třídy, ale kromě toho je tu také pět hodin týdně navíc, s důrazem na angličtinu, logiku, informatiku a osobnostní rozvoj. Angličtina a matematika jsou půlené. Oficiálně tyto hodiny v rozvrhu figurují jako kroužky a jsou placené rodiči žáků.

„Náš systém je podle mě velmi spravedlivý. Vše, co dostanou děti v naší třídě navíc, ať už je to půlení hodin, nebo jejich větší počet, vzdělávání pedagogů, nebo pomůcky – to vše si zaplatí rodič, a to poměrně přijatelnou částkou okolo dvou tisíc korun. Škola této třídě nic navíc nedává, a tedy ani nikomu nic neubírá,“ říká Tomáš Blumenstein. Nemajetné rodiny, které by si nemohly dovolit platit ani dva tisíce, se do výběrového řízení nehlásí.

Česká školní inspekce nemá podobné experimenty s profilováním tříd ráda, protože kontroluje, zda školy implementují inkluzivní pojetí vzdělávání, které je oficiální českou vzdělávací politikou. Když jde ale o program na podporu mimořádně nadaných žáků, dokáže přimhouřit oko, protože uznává deficit škol v této oblasti. „Od té doby, co máme třídy Svět vzdělání, jsou inspektoři k našemu výběrovému pojetí školy chápavější. Musíme to s nimi ale vždy vyargumentovat. Někteří by měli tendenci vidět to jako elitářství, ale podle nás jsou to děti, které budou naši společnost posouvat dál. Nechceme zabít jejich potenciál tím, že je zprůměrujeme,“ říká Jana Drexlerová.

Aby nenarazily

Kromě toho, že umí dobře komunikovat s jednotlivými dětmi, dokáže Alena Nováková nějakým zázrakem třídu individualit spojit do jednoho celku. Skoro všichni pracují většinu dne společně. Pro děti, které jsou hotové, jsou připravené pod lavicí bonusové úkoly, nebo si mohou číst. „Dětem je ale přirozenější být spolu. Nemají zas takovou potřebu jít každý den ze školy s tím, co nového se naučily, hezký zážitek je nakonec i vidět spolužačku, která ve třídě ukázala přemet a předvedla dva závodní dresy,“ říká paní učitelka. „Diferenciace je důležitá, ale nakonec to musíte poskládat do jednoho celku jako Rubikovu kostku. Celek vytváří to hezké,“ domnívá se. 

Za prioritní u nadaných dětí považuje jejich wellbeing. „Dnes je hodně možností, jak se intelektově saturovat i mimo školu. Pro mě je hlavním cílem pohoda nadaného dítěte. Každého dítěte,“ říká. 

A to je také priorita každého rodiče. Obava, že jejich děti budou učitelkám na obtíž, nebo i přímá zkušenost s přezíráním, odbýváním nebo i šikanou vede rodiče nadaných dětí k tomu, aby pečlivě hledali školu, která jejich dítě bude chápat. 

„Původně jsem plánovala, že se odstěhujeme mimo Brno, pocházím z vesnice na Slovácku, ale to jsme pak zavrhli, právě kvůli Alexovi,“ říká Michaela Kostková, jejíž syn Alexandr Kostka má v deseti oblastech z dvanácti diagnostikováno mimořádné nadání a chodí do třídy Aleny Novákové. „To, že se dostal do specializované třídy s programem pro nadané děti, považuju za obrovskou životní výhru. Ono opravdu hrozí, že děti jako on mohou u učitelů narazit,“ říká maminka.

Dagmar Palátová měla ve Světě vzdělání této školy dceru Rozárku, která je teď v primě na víceletém gymnáziu. „Dcera je spíš pomalejší, přemýšlivá, bylo pro mě důležité, aby třída byla rozvíjející, ale ne výkonová. A hlavně aby tam byla spokojená, a to byla,“ vzpomíná maminka.

Starší syn Dagmar Drlíkové Vojta zase chodil do úplně první třídy Světa vzdělání, když se program na škole otevíral. Dnes je mu třináct let. „Líbilo se mi, že tam je Hejného matematika, tou je Křídlovická známá, a také že učení je zábavnější, interaktivní formou, já jsem ve škole takovou možnost neměla,“ říká maminka. Její nadaný syn, který je teď na víceletém gymnáziu, zažil ve školce šikanu a musel kvůli tomu přejít do jiné třídy. Jeho rodiče se báli, aby se to ve škole neopakovalo, a chtěli, aby byla pro něj výuka motivující. „V běžné třídě by se asi ani neprojevil, je introvert. I na gymnáziu si přijde jiný, ale ve třinácti letech je pro něj snazší ubránit si hranice,“ dodává maminka.

Cákat a cedit

Hodina češtiny pro nadané děti se liší tím, že slabikář je napěchovaný slovy, které nejsou ve slovní zásobě běžného dítěte. „A teď se vrátíme do rodiny Malých, poslouchejte, co se tam stalo!” navazuje paní učitelka na předchozí hodinu a mluví na děti dramatickým hlasem. „Nachystej si slabikář a nic jiného nedělej. Ruce dej tak, aby tě nezlobily, aby se ti hezky sedělo, a poslouchej, co se děje v té rodině,“ nabádá své prvňáky. „Adélko, přečteš první větu?” Holčička trochu tápavě čte: „Krápe víc a víc. Zetík se cáká v potoce. Kája se courá vzadu. Dal si kapuci, docela dost cedí.” „Co to znamená, když venku cedí?” ptá se učitelka. „Prší,” říká po chvilce někdo. „A co je culit se? Eliška se teď culí, už víme, co to je? Potutelně se usmívá.” Některé děti ve třídě už čtou Harryho Pottera, pro ty tu je čtenářská skupinka. Jiné ale ve čtení zatím nejsou daleko.

„Kdo ještě nečetl? Julinko, dočti to. A teď si nachystáme tužku a trochu se probereme těmi těžkými slovy. Adélko, co tam děláš? Maxíka musím pochválit, jak dnes hezky spolupracuje,” všímá si učitelka.

Když jsou všechna důležitá nová slova podtržená, slabikář se zavírá a ke slovu přichází Julinka se svou prezentací o králících. Po ní spolužačka Alex, která chodí na sportovní gymnastiku, ukazuje video ze svých prvních závodů. Pak na koberci spolužákům předvede pár cviků.

A výuka je u konce. 

„Ještě zavzpomínáme na uplynulý týden. Každý řekněte jedno slovo, které vyjadřuje váš pocit z něj,” vyzve děti jejich učitelka. Ty moc nevědí, ale pak se někdo ozve se slovem „děkuju”. „Děkuju” jako echo zaznívá z více stran. A pak jedno dítě řekne: „Mám rád tuto třídu.” „To je hezké, to shrnuje všechno,” komentuje to paní učitelka a uzavírá školní den těsně před jarními prázdninami: „Milé děti, bylo to prima pololetí. A to příští bude taky prima.”

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.