Nasťa a Nasťa ze sedmé třídy. FOTO: Lída Charvátová
Už je to téměř rok, co se nepotkávají se svými vrstevníky na Ukrajině. Dvě stě ukrajinských dětí mezi šesti a patnácti lety našlo azyl v Kolíně. Město pro ně zřídilo speciální třídy, kde pokračují v základním vzdělávání podle ukrajinských osnov s ukrajinskými učiteli. Navíc se také věnují češtině a někteří se připravují na další studium na středních školách. Jak se učí ve škole, která vznikla ze dne na den a z nutnosti?
Je první březen. Klasický zvonek na chvíli přehluší štěbetání, žáci v sedmé třídě vstávají. Čeká mě hodina angličtiny. Jinak jsem na volné noze a živí mě psaní a vzdělávání dospělých. Minulé léto jsem navíc začala učit ukrajinské děti češtinu a v září jsem nastoupila na základní školu jako učitelka angličtiny. Pro děti už se nenašel na místních školách prostor, tak se učí na dvou středních školách, druhý stupeň a první stupeň je zvlášť. Náš druhý stupeň má k dispozici čtyři třídy na místní „obchodce”.
Před tabuli dnes jako první výjimečně předstoupí inspektorka z České školní inspekce, která přijela s kolegyněmi. „Přijela jsem, abych se podívala, jak se vám tu daří. Rozumíte mi?“ ověřuje si u dětí. Sedmáci už od září udělali velký pokrok, tak se v češtině poměrně dobře orientují. Já s nimi ale přejdu do angličtiny. Tématem je minulý čas, tak jsem si připravila klasickou pohádku O Jeníčkovi a Mařence. „Hansel and Gretel, do you know this fairytale?“ Překvapivě ji neznají, ale příběh je jim povědomý. Probereme novou slovní zásobu. Pak čtu pohádku v angličtině a hledáme slovesa v minulém čase. Děti se vzorně hlásí a skvěle reagují. Zvonek. Ufff, mám to za sebou. „Tak mi teď dáte nějakou zpětnou vazbu?“ ptám se zvídavě. „Ne, to vůbec. To je tematická inspekce, my jsme spíš přijeli sbírat informace o tom, jak se dětem ve škole daří,“ uvádí na pravou míru inspektorka. Nakonec si ale přece jen sedáme v kabinetu do kroužku a probíráme to, co dámy viděly.
Cenné rady inspekce
Přátelský tón inspektorky mě velice překvapil, stejně jako otázka: „A co byste potřebovaly vy?“, která směřuje ke mně a kolegyni češtinářce Janě. Jsem upřímná, takže jdu k věci: „Chtěla bych říci, že tak jako dnes klasická hodina rozhodně nevypadá. V pondělí ráno učit je pro mě doslova za trest. Je to džungle.“ Jako učitelka jsem vlastně začátečnice a temperamentní teenageři mi dávají zabrat. Nemám problém to přiznat, ačkoliv vedle mě sedí zástupkyně ředitele naší školy.
„Tak začněte hodinu třeba písničkou nebo nějakou pohybovou hrou. Nebo zkuste komunitní kruh. Důležité je bezpečné prostředí. Nebo můžete vytvořit hnízda a pracovat ve skupinách,“ pokračuje ve výčtu tipů inspektorka. Nakonec si povídáme téměř půl hodiny i o tom, jak to vypadá na jiných českých školách a na Ukrajině.
Učitel na Ukrajině moc autority nemá
Podle slov ukrajinské tlumočnice patří mezi nejoblíbenější předměty čeština a matematika. U nás tedy u kluků určitě vítězí tělocvik. Čím se rozhodně liší česká škola od ukrajinské je autorita učitele. Třídní učitelka Iryna ze sedmé třídy popisuje, jak musela usměrnit rodiče žáků: „Na začátku roku to na mě rodiče zkoušeli a chtěli zavést systém, jako je na Ukrajině – tedy že já budu dělat, co oni považují za vhodné. Řekla jsem jim, že tady budeme dělat to, co chce naše škola.“
Řada ukrajinských rodičů by si přála, aby jejich děti chodily do českých škol a učily se s Čechy. V Kolíně to není možné. Volných míst je nedostatek a navíc je v místních školách dlouhodobě hodně cizinců, jejichž rodiče pracují v místním průmyslu.
Na Ukrajině je běžné, že děti mají volnější režim, rodiče školu ovlivňují a učitel nemá takový respekt jako tady. Když chtějí rodiče pro svého potomka lepší vzdělání, tak si platí soukromého učitele, kterého si ale v Čechách nemohou dovolit. Já mohu potvrdit, že plynulou angličtinou mluví ti žáci, kteří měli nebo ještě stále mají soukromé hodiny. A některé děti dokonce kromě české výuky ještě absolvují online výuku odpoledne nebo o víkendech na ukrajinské škole. Samy inspektorky uznaly, že to děti přetěžuje. I když se české ministerstvo školství s tím ukrajinským dohodlo na uznávání vzdělání, některé školy přesto českou výuku neuznávají.
Řada ukrajinských rodičů by si přála, aby jejich děti chodily do českých škol a učily se s Čechy. V Kolíně to není možné. Volných míst je nedostatek a navíc je v místních školách dlouhodobě hodně cizinců, jejichž rodiče pracují v místním průmyslu. Proto vznikla tato speciální ukrajinská škola. Na jednu stranu přání rodičů chápu, na druhou stranu jsou jejich děti chráněny a mohou se připravit na další ročníky mezi svými vrstevníky, kterým rozumí. Pokud někteří rodiče trvají na české škole, mohou si ji najít v okolí Kolína. Ne každé dítě to ale zvládne bez obtíží. Jedna ukrajinská maminka mi vyprávěla, že jejímu synovi na venkovské škole doporučili, aby odešel na jinou školu. Takže to nakonec udělali.
Mně se jednou stalo, že do školy přišel bez ohlášení otec jedné mé žačky a ptal se, jak se dcera učí a proč má tak špatnou známku z angličtiny. Nakonec jsem situaci ustála, i když na mě na začátku vyvíjel trochu nátlak slovy: „Já jí platím soukromého učitele a na Ukrajině se učila dobře.“ Nakonec jsem mu nabídla, aby se přišel do hodiny podívat. Dohodli jsme se, že jeho dceru přesadím a více se na ni zaměřím.
Největší nepřítel kázně – mobil
Kázeň je pro mě ten nejtvrdší oříšek. Velmi brzy jsme zjistily, že musíme zavést a vyžadovat pravidla a řád. Nejvíce žákům vadí, že nemohou mít na stole mobilní telefony. Ty mají snad úplně všechny děti. Obecně platí, že je mají mít v batohu, ale je třeba jim to stále připomínat. Jednou jsem zůstala v šoku, když během hodiny jeden žák telefonoval s maminkou, aniž by se mnou předem domluvil.
Ve škole mají děti sedm hodiny češtiny, tři hodiny angličtiny. Ostatní předměty je učí ukrajinské učitelky v ukrajinštině. S ukrajinskými kolegyněmi, profesionálními učitelkami, se domlouváme česky.
Když telefony při výuce potřebujeme, povolím je. Pokud jde o znalost angličtiny, jsou mezi dětmi velké rozdíly. Hned je vidět, kdo navštěvoval prestižní soukromou akademii ve městě a kdo běžnou školu někde na vesnici. Jeden žák dokonce ani angličtinu neměl, protože se učil německy. Ti, co rozumějí, mi pomáhají překládat a vysvětlovat instrukce nebo spolužákům asistují. Ti lepší, co rozumějí a dobře mluví, mi potvrzují, že měli soukromé hodiny. Mají výrazně lepší výslovnost a slovní zásobu. Z mého pohledu je správná výslovnost základ – i v češtině. Proto bylo skvělé, že nás naše škola pozvala na divadelní představení pro školy v angličtině s rodilými mluvčími.
Ve škole mají sedm hodiny češtiny, tři hodiny angličtiny. Ostatní předměty je učí ukrajinské učitelky v ukrajinštině. S ukrajinskými kolegyněmi, profesionálními učitelkami, se domlouváme česky. V našem sboru převládají, Češky jsme tři z jedenácti. Některé mluví lépe, některé hůř. Všechny si vesměs práci chválí, pracují totiž na rozdíl od svých krajanů ve svém oboru. Ivanna, která má ve škole syna a neteř a její sestra tu učí angličtinu, je třídní u osmáků. „Mně se tu moc líbí. Jako učitelka jsem spokojená, protože se tady všichni učitelé a ředitelé snaží. Můžu říct jenom samá pozitiva. I můj syn má kam chodit, kde se učit, škola mu dala učebnice. Vše, co potřebujeme, škola vyřídí.“ Zajímá mě, jak hodnotí jiné děti. „Určitě záleží na každém dítěti, zda se bude snažit nebo ne. Pro naše děti je čeština těžká. Musí se ale učit, protože tak by to bylo i v jiné zemi, v Polsku nebo Německu,“ dodává kolegyně.
Žačka deváté třídy Táňa mluví anglicky plynule téměř bez přízvuku, což se moc u dětí neslyší. Většinou více rozumí, než mluví. Jejich výslovnost je slabší a je znát, že si nevěří. Táňa má velkou slovní zásobu, a dokonce vyhrála školní kolo v olympiádě z angličtiny. Udělalo mi to velkou radost. Vypadá spokojeně. Povídáme si anglicky. „Je to pro mě nová zkušenost. Je to pro mě zajímavé vyzkoušet něco nového. Mám ráda své spolužáky a doufám, že se jim tu taky líbí.“
Vystudovat a vrátit se? Možná
Je mi jasné, že každý se tu cítí jinak. Asistentka Ivanna ve škole pracuje jako koordinátorka. Mezi dětmi je velmi oblíbená, rády se jí svěřují. Mluvíme spolu česky a pak přecházíme do angličtiny. „Je to pro mě těžké, protože jsem s dětmi nikdy pracovat nechtěla. Jsem tu už pět let. Musím tu žít, jsem z Krymu. Ta situace nezačala loni v únoru, ale v roce 2014. Mnoho rodičů tehdy přišlo a už tu zůstali. Mají stejný problém jako já, mají vzdělání, ale tady ho nemohou uplatnit. Ředitel výroby tady pracuje jako dělník v automobilce. Je to psychicky velmi náročné. Moje čeština je tak slabá, že mě nikdo nechce,“ směje se hořce Ivanna. Podle ní děti ví, že tu jako ona být musí, ale jednou se vrátí. To je důvod, proč se nechtějí tolik učit. Některé už ale přišly na to, že v ČR je skvělý školní systém a je zadarmo. Proto tu chtějí chodit do školy a vrátit se až pak, nebo také zůstat. Naši deváťáci se hlásí na gymnázium, ale taky třeba na učební obor pekař-cukrář.
Ivanna mi popisuje i neveselé situace, které se ukrajinským dětem dějí. „Děti mi říkaly, že na ně některé české děti ošklivě pokřikovaly, plivaly a volaly: Jeďte zpátky. Rusko vyhraje. Ty problémy jsou každý den a týká se to starších dětí.“ Ohlásit to na policii nechtějí, protože mají strach, že to bude ještě horší.
„Češi toho pro nás dělají hodně. Jsme vám za to velmi vděční. Ale jak může někdo říct dívce, která žila dva měsíce ve sklepě svého domu, že se má vrátit, když nemá kam? Někteří Češi tomu nerozumí. 70 % Ukrajinců se chce vrátit, jen neví kdy. Chtěli by se vrátit hned, ale nemají kam,“ vysvětluje kolegyně Ivanna.
Máme krátké přestávky
Na podzim jsem v deváté třídě dělala anonymní průzkum. Zajímalo mě, jak se jim ve škole a v Kolíně líbí, co jim chybí a jaké mají plány do budoucna. Celkově vyplynulo, že jsou spokojeni. Změnily by ale školní pravidla. „Na Ukrajině můžeme mít na lavici telefony. Tady se musíme přezouvat.“ Prodloužily by přestávky (mají pravdu, 5 minut je málo i pro učitele). Také některým vadí, že začínáme v 7:40. V jídelně mají rádi brambory, knedlíky, těstoviny s masem, polévky a pohanku. Mezi oblíbené předměty patří tělocvik, čeština a angličtina. Chybí jim čeští kamarádi i kamarádi z Ukrajiny. Většina z nich se chce vrátit. Někteří žáci by chtěli studovat a pracovat tady, v Německu, ale i v Kalifornii, Británii, Francii či Portugalsku.
Myslím si, že by tyto děti možná potřebovaly zkušenějšího učitele než jsem já, který by si lépe poradil s jejich odlišnou úrovní a náročnějším chováním. Já jsem byla vedena hlavně touhou jim pomoci v novém domově. Ale i když je to někdy těžké, mám tyto děti ráda. Sama sebe si nedokážu představit v jejich situaci. Máme tu děti, které strávily týdny někde pod zemí v krytu, děti z Mariupolu, které zažily šílené věci. Těší mě, že můžeme vytvořit bezpečné prostředí, kde mohou myslet na jiné věci než na události ve své zemi. Líbí se mi, že jsou kreativní, stále něco kreslí a jsou hrdí na svou vlast. I když mají před sebou nejistou budoucnost, žijí tu své nové životy plné radostí i strastí. Určitě tu některé rodiny zůstanou, protože vidí, že náš stát funguje dobře. Nový domov už mají tady.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
