Uf, máme to za sebou – a úspěšně. Po měsících dřiny a stresu se náš syn Matyáš dostal na střední školu. Původně uvažoval o studiu na sportovním gymnáziu, nakonec je ale rád, že mu vyšla bezpečnostně právní studia. Jako rodina jsme si tedy oddechli, stejně mi to ale nedá a musím si přiznat, že mi po těch přijímačkách zůstala nepříjemná pachuť.

Máme v Česku už sedmým rokem jednotné přijímací zkoušky, které nám rozdělují uchazeče na úspěšné a neúspěšné. Pořadím pak zamíchají ještě zápisové lístky a odvolání. Jenže bodové skóre často nekoresponduje s tím, jestli uchazeč na školu „má“, nebo „nemá“. Vím, o čem mluvím – naše starší dcera se dostala na gymnázium se štěstím na odvolání a nyní studium zvládá bez problémů, a co se týče prospěchu, patří mezi ty lepší. Ty testy zkrátka neodhalují předpoklady k dalšímu studiu, ale slouží pouze jako hrubý filtr. Někdo musí z kola ven, a budeš to ty!

Jako další průšvih vidím to, že základní škola na úlohy Cermatu prostě nepřipraví. Ano, nadaný student by měl řešení vymyslet na místě, ale vždy bude v časové nevýhodě proti těm, kteří se na testy nadřeli. A to se dělá tak, že rodič platí a platí a uchazeč driluje a driluje. I jedničkáři navštěvují placená doučování a soboty tráví na přijímačkách nanečisto. Jsou možná regiony, kde to není takové drama, ale minimálně v Praze a středních Čechách se bez toho, aby rodič investoval tisíce korun, dítě prostě nechytá.

Vím, že neexistuje žádný „nárok na gymnázium“, ale vzhledem k tomu, jak obrovský převis zájemců v některých regionech máme, tak je jasné, že plýtváme mnoha talenty. Ten tlak je enormní a zbytečný a vytváří rodinná a osobní dramata, jaká ve věku patnácti let opravdu nepovažuji ze nutná. Matyáš má kamaráda, který je chytrý, ze školy nosil jedničky a na přijímačky se připravoval celý rok. Hlásil se na gymnázium a na lyceum, ale nedostal se, protože jeho 75 bodů bylo na Prahu prostě málo, i když třeba v Olomouci nebo Pardubicích by to v pohodě stačilo. Jeho táta je truhlář, máma kuchařka a ani jeden z nich mu neporadí, co má dělat dál. Není to škoda?

Štve mě, jak v nás jako společnosti přijímačky probouzejí vlastně ty nejhorší vlastnosti. Když se na třicet míst hlásí šest set dětí, je jasné, že aby to vaše uspělo, musejí ty ostatní pohořet. Nezbývá žádný prostor pro empatii nebo spolupráci, vítězí konkurence a ostré lokty. To chceme? Nechci být do takového uvažování a chování tlačena, ani nechci, aby se to považovalo za normální. Navíc nejde jen o to, jak dobře napíšete testy, ale taky o to, jak dobrou strategii s přihláškami zvolíte. Nemůžete předem odhadnout, že nenápadnou střední odbornou školu někde na periferii letos jako záchrannou variantu zvolí kromě vás i několik stovek dalších rodin, takže se tam ve finále odehraje stejně krvavá bitva jako u prestižního gymnázia v centru. A když to nevyjde, co vás čeká? Vezmete si dovolenou, obvoláváte školy, běháte s přihláškami do druhého kola, povzbuzujete zdeptaného potomka. A když si ten luxus nemůžete dovolit, pošlete asi patnáctileté děcko na úřad práce, kde ho čeká další srážka s realitou.

Tomáš Vokáč: Současné přijímací zkoušky jsou trápením dětí, rodičů i škol Čtěte také

Pamatuju si, jak jsem si před patnácti lety řídila budík a spící Prahou cestovala do porodnice v Podolí, abych se ve čtrnáctém týdnu těhotenství registrovala k porodu. Stála nás tam fronta budoucích matek už od brzkého rána, protože jsme věděly, že se všechny prostě nevejdeme. Situace se opakovala při zápisech do školky i základní školy. Opravdu jsem nečekala, že stejný model zažiju i o tolik let později, že si náš stát nestihl za patnáct let uvědomit, že přijdou silné ročníky. A není to jen ten letošní, stejné nervy děti zažívaly i loni a předloni a budou je zažívat ještě pár dalších let.

Já to vlastně pořád nechápu. Na jednu stranu chceme děti učit spolupráci a ohleduplnosti, a přitom jim v praxi ukazujeme úplně jiné strategie. Připadám si jako v některých východních regionech, když si chci koupit lístek na vlak. Nestačí spořádaně stát ve frontě u kasy a čekat, až na vás dojde řada, ale musíte se prodrat chumlem lidí okolo okénka, odstrčit všechny, co stojí v cestě, a lístek pokladní téměř vytrhnout z pod ruky, protože jinak by se mohlo stát, že byste z nádraží nikdy nikam neodjeli. 

Hana Matoušů vystudovala slovanská studia na Univerzitě Karlově v Praze. Pracovala jako učitelka albánštiny, později v tiskových a marketingových odděleních různých firem a neziskových společností. Posledních šest let je manažerkou ceny Global Teacher Prize Czech Republic.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let