"Svůj styl výuky jsem si musel najít sám," říká Radek Aubrecht. FOTO: Kateřina Lánská
Historii si oblíbil už v dětství, vystudoval ji na vysoké škole a učení si chtěl vyzkoušet jen jako záskok na pár hodin týdně. Za katedrou ale letos oslavil již dvacetileté výročí a celou dobu zůstal věrný pražskému Gymnáziu na Zatlance. „Hodně času věnuju moderním dějinám,“ vysvětluje Radek Aubrecht. „Věřím, že nejlépe odpovídají na otázku, proč je svět takový, jaký je. Není ale možné odučit celý pravěk, starověk a středověk v rozsahu, v jakém jsem se ho učil já.“
Když jste si hledal svůj učitelský styl, inspiroval jste se někým, koho jste během svého studia potkal vy sám?
Studoval jsem v devadesátých letech, což už je v podstatě pravěk. Svůj styl výuky jsem si musel najít sám. Za hodně vděčím kolegům tady ze Zatlanky, kteří mi jemně a nenásilně otevřeli oči a navedli mě na jiné způsoby výuky, než jaké jsem zažil já sám.
Jak vy tedy učíte dějepis? Učíte ho chronologicky, nebo třeba naopak pozpátku, jak to dnes někteří učitelé dělají?
Učím chronologicky a uvědomuji si přitom všechny klady a zápory této metody. Celou koncepci výuky podřizuji tomu, že chci věnovat hodně času dějinám 20. století. Není to jen proto, že je to moje oblíbené období, ale také proto, že právě moderní dějiny nejlépe odpovídají na otázku, proč je svět takový, jaký je. A navíc cítím, že je to prostě potřeba a je to v zájmu společnosti.
Pořád je ale nejspíš dost učitelů, kteří končí rokem 1945. Za prvé mají pocit, že ty nejsoučasnější dějiny jsou zatím pořád dost citlivé, nebo – a to možná ještě častěji – prostě nestíhají. Co vy na to?
Beru, že to není jednoduché, ale prostě záleží na učiteli, jak si to uspořádá. Dějiny mají tu protivnou vlastnost, že neustále přibývají. Když jsem byl ve věku našich studentů, válka v Jugoslávii byla žhavá současnost, pro dnešní mládež je to už historie. Oni nezažili ani útoky 11. září 2001. Jediný způsob, jak si s tím poradit, je ten, že něco zredukujete. Nelze učit pravěk, starověk a středověk v takových podrobnostech, jako jsme to probírali my. Pak je logické, že se moderní dějiny „nestihnou“. Navíc je potřeba si uvědomit, že za našich studií jsme se učili od září do června, ale teď nám pořád nějaké hodiny odpadají. Státní a školní přijímačky a maturity, exkurze, besedy, preventivní programy… Těch hodin je prostě méně. Učitelé se musejí odhodlat a to učivo redukovat. Jinak se může stát, že děti budou vědět, jakou mozkovnu měl homo habilis, ale už se ve škole nedozvědí, kdo byla Milada Horáková. Vyjmenují dynastie faraonů, ale nebudou vědět, co se stalo v roce 1948 nebo 1968.
Osnovy už nějakou dobu nemáme, místo toho jsou rámcové vzdělávací plány. Máte pocit, že vám dávají dostatečnou svobodu?
Osnovy už nemáme asi patnáct let, i když si toho mnozí ještě nevšimli. RVP by se ještě daly prořezat, ale určitě nějakou svobodu nabízejí. Dějepis je ale často ještě stále ve vleku tradic, a také, což vnímám jako problém, ve vleku učebnic. Ty jsou nahuštěné desítkami stránek k tématu pravěku, starověku a středověku a učitelé pak mají mylný pocit, že to všechno musejí odučit. Já chápu, že hlavně třeba na počátku pedagogické dráhy je fajn mít se o co opřít, ale jinak už mi klasická tištěná učebnice připadá jako mrtvá záležitost. Dokonce si myslím, že většina učitelů už učebnice moc nepoužívá, hlavně tedy na středních školách. Například pro moderní dějiny existují mnohem lepší prameny, než je učebnice.
Co to vlastně jsou ty „moderní dějiny“? Kde začínají a končí?
Není to přesně definovaný pojem. V podstatě je to 20. století a jeho kořeny, ovšem, jak víme, takové kořeny mohou být různě hluboké. Myslím, že tam můžeme zahrnout i část 19. století. Z druhé strany se často jako nejzazší bod, kam se v dějepise došlo, bral rok 1945, ale to už se dnes mění.
Učitelé někdy říkají, že nemají ty moderní dějiny z čeho učit, protože mnoho učebnic právě končí rokem 1945. A navíc vědí, že by mohli sáhnout do citlivých míst mnohých rodin.
To říkali v 90. letech a tehdy měli celkem pravdu, ale dnes jsme třicet let po revoluci a už se na to myslím vymlouvat nemůžeme. Budeme čekat na to, až vymřou všichni pamětníci, aby nám náhodou nepřišli do školy vynadat? Samozřejmě, že učit husitství je v tomto ohledu jaksi bezpečnější, ale podle mě je to jen alibismus. Musíme k tomu jen přistupovat nějak citlivě.
Nepřijdu do hodiny s cílem, aby na konci všichni odcházeli s tím, že Mašínové byli hrdinové nebo padouši. Nabídnu autentické prameny a materiály, kontext doby a jejich příběh a na závěr se můžeme bavit o tom, jestli v nich vidí hrdiny, nebo vrahy.
Jak to děláte vy?
Podle zákona byly nacistický a komunistický režim totalitní a zločinné režimy, takže když je jako takové označím, jednám v souladu se zákonem a nikdo mi nemůže nic vyčítat. V hodinách navíc studentům nabízím velký prostor k diskusi o konkrétních tématech. Nedávno jsme například probírali příběh bratří Mašínů, což je téma, které rozděluje českou společnost i po jiných linkách, než je komunismus a antikomunismus. Nepřijdu do hodiny s cílem, aby na konci všichni odcházeli s tím, že Mašínové byli hrdinové nebo padouši. Nabídnu autentické prameny a materiály, kontext doby a jejich příběh a na závěr se můžeme bavit o tom, jestli v nich vidí hrdiny, nebo vrahy. To samé, když probíráme třeba odsun sudetských Němců. Samozřejmě výuka má ve studentech kultivovat demokratické postoje a hodnoty, ale je velká chyba vpadnout do hodiny a svoje postoje tam demonstrovat. Oni se pochopitelně dost často zeptají – a co si myslíte vy? – takže tam je pak nějaký prostor pro moje názory nebo argumenty, ale není cílem hodiny je přesvědčovat.
A kde tedy berete vy ty prameny, které nosíte do hodin?
Naštěstí jich teď už je fakt spousta. Můžeme čerpat z materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů, skvělou práci odvádí Post Bellum, Člověk v tísni, téměř ke každé události 20. století se dá něco najít i na YouTube. Teď spíš máme obrácený problém než kolegové těsně po revoluci, materiálů je tolik, že je těžké se v nich vyznat. Možná proto se někteří učitelé tolik drží učebnic.
Účastníte se třeba se studenty projektu Příběhy našich sousedů nebo nějakých podobných?
Příběhy našich sousedů neděláme, ale zvu si do hodin pamětníky. Dřív jsem zval válečné veterány nebo přeživší holocaustu, což bývaly velmi silné hodiny. Teď už zveme hlavně pamětníky komunistického režimu. K různým výročím klidně zrušíme výuku a uděláme si tematický den, kam také zveme pamětníky. Studenti sami dělají velmi zajímavé rozhovory v rámci rodiny. Proč jim to mám vykládat já? I doma mohou zjistit, že někdo například vstoupil nebo nevstoupil do KSČ, a co ho k tomu rozhodnutí vedlo. Ty otázky, o kterých se doma baví, jsou důležitou reflexí dějin.
Baví to i studenty?
Většina z nich má dějiny 20. století vlastně dost ráda, a to i ti, které do té doby dějepis extra nezajímal. Je to i tím, že právě existují různé autentické prameny, které logicky k antice nebo středověku nemáte úplně po ruce.
Co jsou třeba takové oblíbené hodiny?
Mám výhodu, že pracuju v Praze, takže můžu využít například aplikace GEOFUN. Jedna z nich provází studenty místy, která hrála roli v atentátu na Heydricha. To si napřed studenti projdou sami, pak se sejdeme v kryptě kostela v Resslově ulici, kde se atentátníci skrývali a kde také zemřeli. Pustíme si tam dokument, popovídáme si o tom, obvykle to ve studentech zanechá dost silný dojem. Už jsem zmiňoval pamětníky; vzpomínám si třeba, jak jsme pozvali posledního žijícího člena hokejové reprezentace z roku 1950, kterou lidé napřed vynášeli do nebes a komunisté je pak ve vykonstruovaném procesu pozavírali. Bylo jim devatenáct, dvacet let. Studenti mají rádi třeba příběh Jana Palacha a podobně. Ne vždy se ale samozřejmě každá hodina povede, někdy něco nestihneme, aktivita nevyzní, jak jsem čekal… Výhodou dějepisu ale je, že se vlastně dá snadno vyprávět skrze příběhy lidí, s nimiž se studenti můžou ztotožnit.
Jaké možnosti mají učitelé mimo Prahu?
Dějiny kráčely celým Českem. Německá komunita žila ledaskde, židovské sousedy jsme také měli skoro všude, komunistický režim ovlivňoval životy na vesnicích i ve městech, takže stačí zapátrat ve svém okolí a věřím, že se dostanou k zajímavým věcem. Využít se dají Příběhy našich sousedů nebo výborná digitální aplikace HistoryLab, která nabízí jednoduchá cvičení a aktivity na různá témata. Celkem dost učitelů se zapojilo do projektu Dějepis+, který mi také přijde skvělý, protože nabízí lokální koordinátory, spolupráci a materiály do hodin. Pokud škola existuje delší dobu, dá se zahloubat právě do nich. My jsme se studenty dokonce vydali dvě knihy o historii našeho gymnázia. Myslím, že kdo chce dnes učit moderní dějiny zajímavě, možnost má.
Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na Gymnáziu Na Zatlance v Praze. Společně se svými studenty napsal a vydal tři knihy, poslední z nich Německy mluvící Praha byla vydána i v Německu. Je organizátorem a spoluorganizátorem tematických dnů. Trénuje školní debatní tým a pořádá meziškolní přehlídku s názvem Studentské projektové fórum Zatlanka. V letech 2017, 2018 a 2019 se stal finalistou ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize CZ.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
