Montessori není jednolitý přístup. Každá škola metodu, kterou Maria Montessori vyvinula, používá trochu jinak. FOTO: Zvoněnka
Montessori. Toto slovo už někdy slyšel každý, kdo se zajímá o vzdělávání, a i spousta těch, kterým je ukradené. Montessori škol a školek v Česku neustále přibývá. Není divu, že se jim věnuje i první díl seriálu Jak se dělá dobrá škola.
Ve třídě plné polic s barevnými pomůckami je téměř třicet dětí ve věku od šesti do devíti let. Jedno dítě skládá věž z růžových kostek, druhé maluje prstem písmena do písku na tácu, na koberci hlouček dětí debatuje nad velkým archem papíru, kam zapisují, co vědí o mlokovi. Mezi nimi prochází učitelka a bedlivě pozoruje. Jsme v montessori škole, kde si děti volí, čemu se budou věnovat a mají dostatek času zkoumat, co je baví. Jak to může fungovat? Naučí se tu někdo něco?
Alternativa, která je více než sto let stará
Montessori pedagogika nese jméno lékařky a vědkyně Marie Montessori. Když v roce 1907 otevřela v Římě svou první školu Casa dei Bambini, po ulicích jezdilo více povozů s koňmi než aut a nebylo výjimkou, že děti místo učení chodily pracovat do továren. Ve škole se vyžadovalo hlavně memorování faktů bez odmlouvání, učitelé byli nezpochybnitelnou autoritou a ve třídách se kladl důraz na přísnou kázeň, která byla upevňována i fyzickými tresty.
Do tohoto kontextu přichází Maria Montessori s metodou, v jejímž jádru je respekt k jedinečnosti dítěte a přesvědčení, že když děti obklopíme vhodným prostředím a pomůckami, naučí se ve svém tempu a z vlastní přirozené zvídavosti vše, co potřebují. Na svou dobu se jednalo o velice revoluční představu a pro některé zůstává revoluční vlastně dodnes. Děti, s nimiž Maria Montessori ve své první škole pracovala, byly z chudých poměrů, často velmi zanedbané. Pod jejím vedením si zhruba padesátka žáků ve věku od dvou do šesti let každý den ve svém tempu vybírala, čemu se bude věnovat. K dispozici měli pomůcky, které navrhla sama Montessori tak, aby probouzely chuť objevovat.
Navzdory počáteční zanedbanosti – některé děti při vstupu do školy neznaly ani příbory – dosahovaly velkých pokroků a věhlas školy vedl k zakládání dalších po celé Itálii a následnému šíření montessori pedagogiky do dalších zemí.
Připravené prostředí dává možnosti a svobodu
„Na úvod je důležité říci, že montessori není jednolitý přístup. Každá škola metodu, kterou Maria Montessori vyvinula, používá trochu jinak,” upřesňuje Lenka Šmídová, zakladatelka montessori školy Zvoněnka v Náchodě, která funguje pro děti od školky až do deváté třídy. Můžeme tak nalézt školy, které se velmi striktně drží definovaných principů, i školy, kde je přístup uvolněnější. „Neberu věci dogmaticky. Snažím se uvažovat, jak o tom asi Maria Montessori ve své době přemýšlela. Některé potřeby dětí zůstávají stejné, ale jiné se mění s tím, jak se mění doba,” zamýšlí se.
Montessori třídy jsou zpravidla rozpoznatelné na první pohled. Jsou vybaveny policemi s různými druhy pomůcek ve snadném dosahu dětí. Přizpůsobení velikosti polic, stolků, židliček nebo toalet na míru dětem má svůj význam. Dává jim možnost si samostatně volit, jaké činnosti se chtějí věnovat nezávisle na učiteli. Na tácech a v košicích najdeme různé dřevěné kostky, věže, korálky, tyče, smirková písmena, kartičky… Nejedná se o náhodné materiály. Maria Montessori je vyvinula tak, aby na nich děti rozvíjely nějakou konkrétní znalost nebo dovednost.
Lenka Šmídová dává za příklad červeno-modré tyče. Jde o sadu deseti dřevěných tyčí stejné šířky, ale různé délky, od deseti centimetrů do jednoho metru. Tyče jsou nabarveny střídavě modrou a červenou barvou, přičemž nejmenší tyč je celá červená. Díky lekci od učitele a práci s pomůckou si děti rozvíjejí porozumění pojmům, jako je velikost, délka, množství nebo posloupnost.
„Tím, že tyče berou do rukou a různě je přerovnávají, zapojují přirozeně další smysly, což je z pohledu učení pro rozvíjející se mozek přirozené,” říká Lenka Šmídová. S červeno-modrými tyčemi si „aha moment” zažila i sama: „Nemám dobrý odhad. Na semináři mi ukazovali, jak se s tyčemi pracuje. Zkoušela jsem to, brala jsem je do rukou. Když jsem se vrátila domů a potřebovala jsem si proměřit nové závěsy, objevila se mi v hlavě představa červeno-modrých tyčí, jak se skládají za sebe,” sdílí vlastní zážitek. „Není u nás neobvyklé, že díky pomůckám prvňáci z vlastní motivace sčítají nebo násobí pětimístná čísla. Pro první pochopení a nevystrašení matematikou to je velmi důležité. Děti si zažijí úspěch. Nevzniká u nich blok, nemají strach experimentovat.”
Starší inspirují mladší, učitel hlavně pozoruje a nabízí
Další odlišností montessori tříd je smíšený kolektiv. Děti jsou zpravidla rozdělené do trojročí, a tak se spolu v tom prvním sejdou děti od šesti do devíti let. V takové třídě je rozmanitost běžná, což mezi dětmi snižuje soutěživost a umožňuje vzájemnou inspiraci. Mladší mají možnost pozorovat starší. Ti zase mohou upevňovat vlastní porozumění, když něco vysvětují mladším. Starší si současně zakouší, jaké to je nést odpovědnost zkušeného. Tyto role si děti průchodem trojročími až do deváté třídy třikrát prostřídají.
Může být dost obtížné pochopit, jak v jedné montessori třídě může vedle sebe fungovat klidně třicet různě starých dětí, které se věnují různým aktivitám v matematice, češtině, angličtině a dalších předmětech. Jak to mohou učitelé všechno zvládnout?
Oproti tradičnímu pojetí vzdělávání, kde se poznatky z dospělého přenášejí na děti, je učitel v montessori škole především v roli průvodce a pozorovatele. Namísto výkladu před tabulí nabízí takzvané lekce nebo prezentace pro menší skupinky nebo jednotlivé žáky. Učitelé mohou pozvat děti, aby se do činnosti zapojily, ale nevyžadují to. Nároky jsou naopak kladeny na učitele, aby vystoupil z dominantní role. Neměl by nabízet hotové odpovědi, ale povzbuzovat k jejich hledání. „Může to být výzva, učitel by neměl překážet svým egem. Pokud z nás děti necítí, že se sami chodíme do školy učit, nebudou se tam chtít učit ani ony,” otevřeně popisuje Lenka Šmídová.
Tím, že učiteli odpadá potřeba organizovat celou třídu – nemusí ztišovat, vybírat sešity, dovolovat chození na záchod – vzniká prostor na podporu individuálních potřeb dětí. Učitel zodpovídá za připravené prostředí a má k dispozici materiály a pomůcky, které na sebe navzájem navazují. Jakmile dítě zvládne jednu činnost, dostane v případě potřeby a zájmu další. „Pozoruji děti a přemýšlím nad tím, co jim ukázat. Někdy pracujeme s jednou pomůckou, jindy jich máme více, a já se dívám, jak žáci spolupracují a komunikují,” říká Lenka Šmídová. Není to ale jen o pomůckách. „Je pro mě důležité být lidská a předvídatelná. Když jsem s dětmi, snažím se být tady a teď“. Ony vycítí, když jsem pro něco zapálená, nebo naopak když nemám dobrý den.”
Proces je důležitější než výsledek – k čemu známka?
Den je v montessori třîdách organizován v dlouhých časových blocích, které jsou alternativou klasickým pětačtyřicetiminutovkám. Děti se díky dostatečnému času mohou do činností dle vlastního výběru nerušeně ponořit a přirozeně se tak u nich rozvíjí soustředění. „Když vidíte dítě, jak si v montessori školce maže chleba na svačinu nebo nalévá vodu do sklenice, není to jen proto, aby trénovalo krájení nebo nalévání. Tím, že pracuje se skutečným nožem nebo sklem, bere činnost mnohem vážněji. Soustředí se a rozvíjí jemnou motoriku, a tím, že činnost zvládne, zažívá pocit uspokojení a úspěchu,” popisuje Lenka Šmídová.
Pravidla samozřejmě máme – například, že se pomůcky nesmí ničit nebo že dítě čeká, až bude pomůcka k dispozici. Snažíme se však, aby pravidel bylo méně a děti necítily přísnou kontrolu učitelů.
V montessori se klade důraz spíše na proces než konečný výsledek. Důležité je úsilí dětí a jejich posun. Protože mají učitelé přehled o tom, jaké činnosti žáci zvládají, často se ve školách nepíšou testy a místo známek se používá slovní hodnocení nebo mapy pokroku. Ostatně Maria Montessori údajně považovala známkování za formu vydírání a povinné testování chápala jako cestu, jak odradit od smysluplného učení. „Ve Zvoněnce najíždíme na to, aby si děti zaznamenávaly svůj pokrok a vědomě pracovaly s tím, co jim jde a nejde,” plánuje ředitelka Šmídová.
„Děti mají příliš mnoho svobody“ a jiné mýty
Velmi častým nepochopením bývá tvrzení, že montessori přístup je příliš benevolentní, neplatí v něm pravidla a děti si dělají, co se jim zlíbí. „Pravidla samozřejmě máme – například, že se pomůcky nesmí ničit nebo že dítě čeká, až bude pomůcka k dispozici. Snažíme se však, aby pravidel bylo méně a děti necítily přísnou kontrolu učitelů,” vysvětluje Lenka Šmídová.
S přibývajícím věkem dětí se v montessori školách očekává, že žáci převezmou odpovědnost za své učení a plánování. Důležitou roli v práci s pravidly hraje i kultura školy. „Mělo by být zřejmé, co je přijatelné, a co ne. Musí se o tom otevřeně mluvit a být konzistentní. Pokud tolerujeme nějaký typ nevhodné chování u někoho, snižuje to laťku normality pro všechny,” vysvětluje ředitelka. Samozřejmě občas někdo „uklouzne”, ale měl by mít možnost zažít si přirozené důsledky, a dostat šanci, aby se ze situace poučil. „Nelámeme nad dětmi hůl. Že teď něco udělal ještě neznamená, že to bude dělat pořád,” popisuje Lenka Šmídová.
Pro jiné rodiče mohou být svazující pravidla týkající se práce s pomůckami. Míru striktnosti práce s nimi si školy řídí samy. „U nás to není tak, že by se s pomůckou mělo pracovat jen jedním způsobem. Děti mají k dispozici návod nebo tipy, ale mohou experimentovat. Když dítě bere do ruky kostku a zachází s ní jinak, než k čemu je určena, přemýšlím do jaké míry je to bezhraničnost a do jaké míry je to potřeba. Nabídnu pak třeba stavět věž z jiného materiálu nebo si pro sebe udělám poznámku, že potřebuje třeba lekci z fyziky,” vysvětluje.
Zaznívají i rodičovské obavy, zda není montessori příliš o „hraní” s pomůckami a zda nechybí důraz na učivo a akademický výkon. „Montessori metoda je založena na vědeckém pozorování a pomůckách, které staví pevný základ v klíčových předmětech jako je matematika nebo jazyky. Chceme v dětech podporovat sebeřízené vzdělávání a připravovat je na život mimo třídu,” říká Lenka Šmídová. Svoboda výběru jde ruku v ruce s odpovědností za to, že se žák bude věnovat smysluplným činnostem a bude se je učit dokončovat.
Pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče
V momentě, kdy si děti mohou volit své činnosti, může přirozeně naskakovat obava z možnosti se „ulejt”. Vyhýbání se některým činnostem může být způsobeno tím, že se dítě bojí selhání. Jindy na konkrétní dovednost ještě není připraveno, a proto nejeví zájem. „Je odpovědností učitele zjistit, proč se dítě dané oblasti vyhýbá, a v případě potřeby zakročit v duchu hesla ‚Pomoz mi, abych to dokázal sám‘,” říká Lenka Šmídová. „Důležité je sledovat, zda dochází k nějakému posunu, a pokud ne, tak hledat, co lze nastavit lépe ve škole nebo doma. Bavíme se o tom mezi učiteli, s rodiči i dítětem,” doplňuje.
Příkladem může být čtení. V montessori školách není neobvyklé, že se některé šestileté děti písmenkům vyhýbají. Učitel pak zjišťuje, zda v oblasti jazyka dochází k nějakému pokroku. Hraje si dítě s pohyblivou abecedou? Zkouší, jak písmena znějí? V rámci senzitivních období pak může dojít k velkému skoku. Z nečtenáře se během jednoho roku může stát nadšený knihomol, co „louská” Harryho Pottera. „Ze strany rodičů je to velký krok důvěry,” přiznává Lenka Šmídová a nezastírá, že od některých rodičů občas cítí tlak na výkon. Obzvláště když se mezi dětmi začnou přirozeně objevovat rozdíly v tom, co kdo kdy umí.
„Je důležité, aby byli rodiče a škola v představách o vzdělávání na jedné vlně a panovala mezi nimi důvěra. Nespokojený rodič je neštěstím pro dítě i školu,” vysvětluje.
Jak si stojí absolventi montessori škol?
Metody montessori přístupu byly za svou stoletou existenci podrobeny různým výzkumným šetřením. Zkoumá se i to, jak se vede montessori studentům v různých srovnávacích testech nebo na dalších školách. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že navzdory značné svobodě montessori absolventi ve znalostech za vrstevníky z klasických škol nezaostávají. V některých výzkumech je dokonce předstihnou. Jiné studie naznačují souvislost mezi docházkou do montessori a spokojenějším životě v dospělosti. Z jiných studiích vyplývá, že odchovanci montessori oplývají kreativitou v řešení problémů, bývají sociálně zdatnější, umí vycházet s ostatními a neztrácejí s věkem chuť zkoušet nové věci.
Podobné kvality jsou často dávány do kontextu s resiliencí, tedy odolností, kterou Lenka Šmídová považuje za jednu z klíčových kompetencí pro budoucnost. A není sama. Jeff Bezos, absolvent montessori školy, zakladatel Amazonu a jeden z nejbohatších lidí na planetě, v USA buduje bezplatnou síť montessori škol, které umožní dětem ze všech vrstev společnosti rozvinout svůj potenciál.
„Dětem často říkám, že jsem ve škole pro ně jen proto, aby si jednou mohly vybrat život, jaký budou chtít. Je to jen na nich. Mají tolik možností, je to velká výzva a odpovědnost,” říká Lenka Šmídová. „Když pozoruji naše žáky v posledním trojročí, jak se jsou schopní domluvit, mají vlastní názor, zajímají se o svět kolem a vědí, co je baví, nemám o ně strach,” uzavírá Lenka Šmídová, zakladatelka náchodské montessori školy.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
