"Při tvorbě nových ŠVP spolupracujeme s odborníky z praxe, abychom děti učili opravdu to, co jim k něčemu bude, co je někam posune," říká Helena Všetečková. FOTO: Helena Všetečková

Na střední, nebo na učňák? Zhruba třetina absolventů základních škol se každoročně v Česku rozhodne pro nematuritní obory – asi i proto se právě učilištím věnuje i jeden díl pořadu Jak se dělá dobrá škola. Například SOŠ a SOU v Roudnici nad Labem veřejně ocenila i Česká školní inspekce, která ho zahrnula do své zprávy Společné znaky vzdělávání v úspěšných středních školách s učebními obory. „Nejtěžší pro nás bylo změnit předsudky v okolí,“ říká ředitelka Helena Všetečková.

Ve zprávě ČŠI se mimo jiné zmiňuje, že aby byla škola úspěšná, musí mít její ředitel formulovanou vizi. Vy ji máte?

Když jsem ve škole před 24 lety začínala, měla jsem vizi, že chceme vychovávat úspěšné absolventy. Pak jsem začala studovat školský management na Pedagogické fakultě UK v Praze a tam jsem právě intenzivně pracovala na tom, abych dokázala naši vizi formulovat. Máme ji už osmnáct let a zatím jsem necítila potřebu ji jakkoliv upravit nebo do ní zasáhnout.

Co v ní konkrétně najdeme, nebo ještě spíš – k jakým vás přivedla změnám?

Jde mi o to, aby naši absolventi byli úspěšní v celé EU. A velmi podstatné je, abych za tím nešla jen já, ale všichni zaměstnanci školy. A to nejen pedagogičtí zaměstnanci, ale i vedoucí odborného výcviku. Protože když jsem nastoupila, vnímala jsem velkou propast mezi nimi, kterou bylo třeba vyřešit a překlenout, protože je naprosto nezbytné, aby všichni spolupracovali a táhli za jeden provaz.

V porovnání s dobou, kdy jste nastoupila, máte nyní jako škola čtyřnásobek žáků. Přitom učební obory často narážejí na to, že nemají mezi rodiči a uchazeči dobrou pověst. Jak jste si s tím poradila?

To bylo vlastně to nejtěžší, protože pro lidi z okolí jsme prostě byli zednický učňák a hotovo. Rozhodla jsem se, že jediný způsob, jak si s tím poradit, je hodit tyto předsudky kompletně za hlavu a prostě se vydat svou cestou a snažit se postupně zlepšovat. Aby k nám děti nastupovaly a předčasně neodcházely. Máme propracovanou prostupnost, kdy úspěšný žák učebního oboru může nastoupit na maturitní obor nástavbového studia nebo obráceně, pokud je na studijním oboru a ten studijní obor nezvládá, může přestoupit na učební obor a vyučit se, aby neodešel ze základních vzděláním, ale měl buď výuční list, nebo maturitní vysvědčení, nebo obojí.

Řekla byste, že se k vám hlásí motivovaní uchazeči?

Záleží na oboru. Například na automechanika jsme letos měli 74 uchazečů na 30 míst a loni téměř padesát, takže tam jsme si mohli opravdu vybírat ty motivované uchazeče, kteří třeba mají v rodině autodílnu. Naplnili jsme v pohodě i třídu oboru sociální péče-pečovatelská činnost, kde je uplatnitelnost v praxi velmi široká. Nabrali jsme 28 budoucích kuchařů, 24 instalatérů a autoklempířů. O obor zedník bývá zájem menší, ale vždy se nám daří nějak třídu otevřít.

Když to podchytíme včas, tak uspořádáme výchovnou komisi, kde se jim snažíme vysvětlit, že jako nedoučení nemají šanci se posunout do vyšších platových tříd, zůstanou pořád v tom základu.

Častým problémem dětí, které jdou na učňovské obory, bývá nízké sebevědomí, protože se o nich na základní škole mluví jako o těch, co „nejdou dál“. Setkáváte se s tím?

Ano, jejich slabé sebevědomí vnímáme, a proto se ho snažíme podpořit. Ve škole máme silné poradenské pracoviště – dvě výchovné poradkyně, dva kariérové poradce a dva metodiky prevence, kteří se navíc průběžně vzdělávají. A naše žáky se snažíme podpořit v účasti v různých soutěžích, kde nezřídka získávají skvělá umístění – automechanici i například kuchaři. Navíc zažijí neuvěřitelnou atmosféru, finále se konají v prestižních prostorách, jako je třeba hala O2 Universum.

Tak ale soutěže jsou jen pro pár vybraných…

To je pravda, ale díky nim si nás pak všimnou různé firmy nebo šéfkuchaři a můžeme s nimi domluvit akce, kterých se pak zúčastní víc žáků. Takto spolupracujeme například s řetězcem Ambiente, nebo jsme přímo u nás ve škole pořádali projektový den „zabíjačka s Františkem Kšánou“. Přijela dodávka s půlkami prasete a pan Kšána žákům ukazoval, jak se s tím masem pracuje. Na závěr dne jsme pozvali i rodiče a byla to opravdu příjemná akce. Jindy jsme tu měli šéfkuchaře s polní kuchyní, kteří učili zpracování zvěřiny. Jezdí k nám i pekaři a cukráři, třeba Maškrtnica s pečením chlebů a koláčů nebo Helena Fléglová s workshopem výroby čokoládových pralinek.

A co ostatní obory, ti se také mohou účastnit nějakých akcí?

Pro automechaniky se nám podařilo navázat hezkou spolupráci se Škodou a Hyundai. Měli jsme zapůjčený elektromobil, jehož motor mohli žáci rozebírat a zase skládat a jednáme o tom, že bychom tu jeden měli nastálo. Vidíme ten trend elektromobility, na který se teď připravují a vzdělávají i naši vyučující.

Berou od vás potom tyto firmy učně do zaměstnání?

Ano, někteří mají práci domluvenou už během studia, do automobilového průmyslu berou všechny a hned. Ale já naše žáky hodně chráním. Nechci, aby je firmy lákaly a oni odešli bez výučního listu nebo maturity. Takové ty nabídky, že nám Amazon vypraví autobus, aby se tam žáci podívali, zásadně odmítám.

Děje se vám to, že když žákům někdo nabídne peníze, tak se nerozhlížejí nalevo napravo a hned by šli pracovat?

Samozřejmě. Když to ale podchytíme včas, tak uspořádáme výchovnou komisi, kde se jim snažíme vysvětlit, že jako nedoučení nemají šanci se posunout do vyšších platových tříd, zůstanou pořád v tom základu. Přesvědčujeme je, ať vydrží a školu dokončí. Tyto komise jsou u nás dost běžné, účastní se jich žák s rodiči, já, můj zástupce a výchovné poradkyně a kariérový poradce.

Často jsou ale tyto úvahy žáků vedené i nějakou ekonomickou nutností, prostě ty peníze potřebují. Třeba i proto, že nemají dobré rodinné zázemí. Můžete vy jako škola v tomto nějak pomoci?

Ano, jejich zázemí nebývá zrovna skvělé a podporující. Někteří žáci bydlí nedaleko, a přesto chtějí být raději na internátu než doma. Někdy jim rodiče nedávají peníze ani na dojíždění do školy… Pokud o tom vím a ten žák je šikovný, na praxi pracuje dobře, může si pár stovek měsíčně vydělat už tady u nás. Navíc jako ředitelka mám možnost v odůvodněných případech odpustit platbu za ubytování, a když vím, že to opravdu přispěje k tomu, že dítě dostuduje, tak to ráda udělám.

Jak pracujete s atmosférou, klimatem ve škole?

My máme motto „spokojený učitel, spokojený žák“. Pracujeme hodně se začínajícími učiteli, které vedeme k tomu, aby si vedli reflektivní deník, kam si zapisují, jaké metody zkoušeli a jak se jim to dařilo nebo nedařilo a proč. Dbáme na profesní rozvoj učitelů. Když se chtějí vzdělávat, což taky nechce bohužel každý, tak jim rádi zaplatíme kurzy a školení. Navíc spolupracujeme i s odborníky, kteří přijedou v srpnu v přípravném týdnu a dělají pro naše učitele workshopy nových metod. Taky pracujeme se zprávami České školní inspekce. Když nám něco vytknou, soustředíme se na to. Teď například na formativním hodnocení a problémovém učení. Myslím, že to tak víc baví i učitele.

Když jsme u těch učitelů – jak se vám je daří získávat a udržet? Sehnat například matikáře je problém i na gymnázium…

Já naštěstí matikářku mám, ale věřím, že to není snadné. Například učitelé odborného výcviku se už částečně v dnešní době rekrutují z našich absolventů, což mi dělá velkou radost. Učitelé si ale mezi sebou řeknou, kde jim je dobře, takže letos už se mi i stalo, že si naši školu někdo cíleně vybral a poslal mi životopis, což mě těší. Snažíme se, aby se u nás učitelé měli dobře, jak jsem říkala, umožňujeme jim se profesně rozvíjet.

Mnozí rodiče nechtějí dát děti na učiliště, protože se bojí, že tam bují drogy, kouření a šikana. Co vy na to?

Děláme, co můžeme. První ročníky bereme na adaptační kurzy na hory, které jako škola finančně dotujeme, aby mohli jet skutečně všichni. Najímáme si tam externí odborníky na práci s kolektivem, aby se pravidla nastavila hned na začátku. Je samozřejmě důležité jim vybrat dobrého třídního a s ním také pracovat. Naši třídní učitelé mají za sebou už dva běhy dvoudenních školení zaměřených na komunikaci a řešení konfliktů.

A co když už se nějaké ty nežádoucí jevy u vás ve škole vyskytnou?

To je potřeba rychle podchytit. Když máme nějaký impuls od učitele nebo mistra odborného výcviku, svoláme výchovnou komisi a obvykle najdeme nějaké východisko. Ale stává se i to, že se dohodneme, že žák půjde jinam, a snažíme se pomoci se zajištěním dalšího studia. Musím chránit své učitele i ostatní děti.

Poměrně dost vašich dětí bydlí v domově mládeže. Jak s nimi pracují tam?

Žáci mají poměrně dost volného času, tak je potřeba jim nabídnout nějaké vyžití. Jeden z našich učitelů je sportovní nadšenec a založil kroužek fotbalu, který je hojně navštěvovaný. Mají tam i možnost nějakých hudebních a výtvarných aktivit, a taky čerpáme veškerou státní podporu na doučování, ať už českých, nebo ukrajinských žáků. Máme například učitelku, která má české občanství, ale pochází z Ukrajiny, a ta pomáhá žákům s odlišným mateřským jazykem. Ze začátku to bylo hodně náročné, ale zlepšují se.

Často se řeší i úroveň výuky. Podle zprávy ČŠI je problémem nízká míra aktivizace žáků v teoretických hodinách a také nízká úroveň diferenciace učiva. Pracujete na tom nějak?

Když jsem dělala doktorát, seznámila jsem se s mnoha inspirativními lidmi a skvělými odborníky. S některými jsem v kontaktu doteď a pracujeme právě na tom, aby učitelé zapojovali do hodin různé metody práce, třeba skupinovou práci, a aby pracovali i s cílem hodiny. Samozřejmě někdo se snaží víc a někdo míň a nebudu se tvářit, že nemáme učitele, kteří už dvacet let učí stejně. Je to těžké i v tom, že vlastně neexistují žádné standardy kvality výuky, ani učebnic pro učňovské obory moc není, takže každý učitel si učí vlastně tak trochu po svém. Ale snažíme se revidovat školní vzdělávací plány, vyhazovat z nich věci, které nejsou aktuální. Při tvorbě nových ŠVP spolupracujeme s odborníky z praxe, abychom děti učili opravdu to, co jim k něčemu bude, co je někam posune.

Co myslíte, že by měla učiliště udělat, aby se zlepšila jejich kvalita a pověst?

Na prvním místě si myslím, že je velmi výhodné mít navázanou spolupráci s firmami, které jsou příkladem dobré praxe. Protože ty vás materiálně vybaví a nabídnou žákům vhled do opravdu fungujícího pracovního prostředí. Stejně je nutné mít kvalitní pedagogický sbor, který chce spolupracovat, kde vládnou dobré vztahy. A je potřeba myslet na to, aby učitelé dokázali žáky motivovat a oceňovat za každý posun, každý úspěch. Protože třeba na základní škole ocenění často nezažívali, a přitom si ho zaslouží.

Helena Všetečková vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze, kde v roce 2014 zakončila postgraduální studium. Už 24 let je ředitelkou SOŠ a SOU Roudnice nad Labem.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.