"A také mají kroužek, kde můžou být jen tak mezi sebou, naopak zase bez kluků. Protože si myslím, že i to potřebují,“ říká Tereza Vítková. FOTO: Kateřina Lánská
Sešly jsme se ve středu, v polovině října, před druhou hodinou odpoledne, u Základní školy Trojská v Praze 7. Právě tady je Tereza Vítková, která skončila třetí v ceně o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize CZ za rok 2023, třídní učitelkou čtvrté třídy. Také má pod palcem informatiku a poslední roky i unikátní kroužek Holky Roboťačky. Ten vede s tím, aby prolomila společenský stereotyp, že holky a technologie k sobě nejdou.
„My tady ve škole máme kroužek Mladý Technik,“ začíná Tereza Vítková vyprávět ještě před začátkem kroužku. „Je otevřený všem, ale pravdou je, že se do něj nehlásí žádné holky. Nechtějí soupeřit s kluky, cítí se vedle nich nejisté, někdy mají i pocit, že by to nedaly – ale tam není ten důvod. Jsem si jistá, že ten důvod nezkusit to jim pořád dává okolí, které jim připomíná, že technika je spíš obor pro kluky. Pořád ještě tu máme tento stereotyp,“ vysvětluje s tím, že jí bylo líto, že se i ty holky, které by technologie bavily, nechaly odradit. „Teď mají svůj kroužek, kde nemusí mít strach. Klidně mohou zkoušet a chybovat, protože s chybami vždycky dál pracujeme. A také mají kroužek, kde můžou být jen tak mezi sebou, naopak zase bez kluků. Protože si myslím, že i to potřebují,“ popisuje mi dál.
Když se rozhlížím po škole, která si neláme hlavu s vykáním učitelům ani známkováním, běží mi hlavou nedávno přečtené články, v nichž například česká organizace Czechitas, která u nás za poslední roky nechala už 30 000 českých žen projít IT kurzy i rekvalifikacemi, mluví opakovaně o tom, že české ženy mají své tzv. digitální sebevědomí opravdu nízko. V oborech souvisejících s IT technologiemi nás pracuje jen deset procent oproti 90 procentům mužů. ICT vzdělání (vzdělání v informačních a komunikačních technologiích) u nás má jen 7,4 procenta žen! To je hluboko pod evropským průměrem, který mluví o 18% zastoupení žen v IT oborech napříč kontinentem, a například u Bulharska je prokázáno ICT vzdělání u více než třetiny žen! A studie Ženy v ICT od Evropského institutu genderové rovnosti potvrzuje, že na vině jsou právě stereotypní přesvědčení, kvůli nimž předpokládáme, že muži mají technologické schopnosti vyšší.
Není třeba všechno umět, stačí touha poznávat
„Popravdě, ani já bych asi o sobě neřekla, že jsem technicky zdatná,“ přemýšlím nahlas. „Ale to já vlastně taky ne,“ kontruje Tereza Vítková a vzpomíná, jak na samém začátku byla jen ta učitelka, která byla schopná zapojit pro všechny tiskárnu. „Ani dneska neumím všechno, vlastně téměř nic. Musím říct, že třeba právě i Holky Roboťačky mě neskutečně posouvají. Nepřicházím za nimi s tím, že všechno vím, ale že budeme objevovat společně. Proto také bez obav reaguji na to, co se právě v technologiích děje – mám sice nějaký plán na celý rok, ale ten opouštím, když je třeba. Jako když najednou přišel ChatGTP a AI. Nebo teď, před nedávnem Bing a jeho možnost generovat fantastické obrázky… Hlavně v takových chvílích přicházím a otevřeně holkám říkám, že jsem jen o krok napřed a že s nimi to nové budu ráda poznávat,“ popisuje mi dál s tím, že jedna z nejzásadnějších věcí, které by svým holkám chtěla předat, je nebát se jít do novinek, jež budou přicházet ve stále rychlejším tempu.
Když pak vstupujeme do učebny, kde Holky Roboťačky probíhají, uvědomuji si, že jí tenhle otevřený přístup připravuje cestu ke každé z deseti holek, které na kroužku má. Jejich bezprostřednost nemizí ani s příchodem mě nebo naší fotografky Katky… A jsou to na první pohled úplně normální holky, které milujou šaty, krásné věci, růžové penály. Žádné podivínství, které si s fanoušky technologií spojujeme, se tu nekoná.
Pohádková robotika s přesahem i vtipem
„Holky, my jsme si minule rozkreslily pohádku, kterou bude procházet náš ozobot. Kdo mi vysvětlí, co je to ozobot?“ startuje Tereza Vítková kroužek. „Malý robot,“ předává Kristinka tu nejjednodušší definici. Je to skutečně malé. Je to něco jako mikro BB8 nebo R2-D2 robot ze Star Wars o velikosti golfového míčku. „První hodinu jsme jen testovaly, co ozobot dokáže – pohybuje se totiž po trasách, které mu nakreslíte černým fixem,“ osvětluje mi Tereza Vítková.
Holky dostaly trasu a měly ji doplnit o kódy s pokyny pro ozobota. Ty kódy jsou tvořené zase díky fixům, tentokrát v červené, zelené a modré. Nekreslí linky, ale čtverečky, a jejich pořadí určuje, co ozobot udělá za trik.
„Vymyslela jsem hru inspirovanou Trojou… Holky musely spočítat několik příkladů, a pokud byl výsledek větší než sto, dobraly se k pravdivé informaci o Troji. Do místa pravdivé informace měl robot dojet a sebrat hrozen, protože Troja je vinařská oblast. A pokud příklad odhalil chybnou informaci, měl se ozobot otočit a vůbec do takového místa nevjet. Holky ode mě dostaly trasu a měly ji doplnit o kódy s pokyny pro ozobota. Ty kódy jsou tvořené zase díky fixům, tentokrát v červené, zelené a modré. Nekreslíte linky, ale čtverečky, a jejich pořadí určuje, co ozobot udělá za trik. Třeba červená – modrá – červená ho na tři vteřiny zastaví. Při další barevné kombinaci se otočí kolem své osy, jindy zrychlí… Holky, které měly brzy hotovo, dostaly další úkol: jít do Wikipedie, prověřit nepravdivé informace a nahradit je pravdivými,“ líčí dál Tereza Vítková. Její robotika je kroužek s přesahem do matematiky, práce s textem, ověřování informací. A jak vidím, také vede holky ke spolupráci, diskusi nad problémem…
Inspirativní učitelé roku 2023 (Global Teacher Prize Czech Republic) 1. místo: Roman Göttlicher – REPORTÁŽ Z VÝUKY, ROZHOVOR 2. místo: Markéta Mylková – ROZHOVOR 3. místo: Tereza Vítková – ROZHOVOR, NÁZOR Finalisté Kateřina Čiháková - ROZHOVOR Michal Koch - ROZHOVOR Milada Smutná - ROZHOVOR Jana Šenkyříková - ROZHOVOR Barbora Bitomská - ROZHOVOR Stanislav Zajíček - ROZHOVOR Markéta Mylková - ROZHOVOR Jana Policarová - ROZHOVOR
Teď ale Roboťačky sedí ve skupinách nad třemi velkými plakáty, na kterých připravily ilustrace pokaždé k jedné pohádce. O Sněhurce, O třech prasátkách a autorské O myšce a ztracené vodě. Mezi ilustracemi vedou černé trasy pro ozoboty protknuté příkazovými kódy. „Ozobot bude pohádkou procházet jako herec a holky budou vypravěčky. Paralelně s tím, jak bude procházet trasou, ony budou vyprávět pohádku. Její příběh musí korespondovat s triky, které ozobotovi na trasu připraví. Třeba když se Sněhurce zatočí hlava z otráveného jablka, otočí se díky správnému příkazu také on na své trase,“ vstřebávám informace. A holky zatím dokončují poslední úpravy v ilustracích a testují, jestli ozobot trasou projede bez problémů. Jsou do toho zabrané, někde se diskutuje, jinde jsou vidět obavy, jestli to fakt dopadne. V týmu nejmladších holčiček obchází Kristinka se zahloubaným výrazem stůl a evidentně pořád hledá ta nejlepší možná řešení pro ozobota i plynoucí děj pohádky.
Natočit video, vytvořit plakát…
„To ale nebude to jediné, co bych dnes chtěla stihnout,“ vím už od Terezy Vítkové, co bude následovat. „Při vyprávění se budou pohádky natáčet, respektive natočíme cestu ozobotů. A i samotné video budeme dál zpracovávat. Pro začátek k němu v Canvě vytvoříme plakát.“ Canva je grafický program, se kterým i naprostý amatér jako já prý dokáže vytvořit bannery na sociální sítě, webové stránky, vizitky, loga… Je to program otevírající grafiku negrafikům a dávající obrovské možnosti ve světě, který je čím dál tím víc zatížený na vizuální vnímání.
Zatímco holky dokreslují a testují roboty, dozvídám se další zajímavosti. Než totiž vypustí robota na trasu, pouští ho na speciální papír s černým kolečkem. „Musíme ho zkalibrovat!“ slyším od Adélky z týmu „Sněhurka.“ Kalibrace je slovo, které zní z úst devítileté holčičky trochu zvláštně. Ale taky mi dochází, že tohle hodnocení mi „hází“ nejspíš to obecné přesvědčení, že holky a technologie k sobě moc nejdou. „Kalibrovat ozoboty musíme. Jakmile s nimi holky zkoušejí trasy a ukáže se na ní chyba, ozobot si ji načte. A aby ji nezopakoval, potřebuje zkalibrovat, protože by mohl zůstat zmatený a chybu zopakovat,“ dotahuje mezitím Tereza Vítková vysvětlení.
Chyby nevadí, zpětná vazba se cení
Pak se sesedáme. Na stole je vždycky rozložená jedna z pohádek… Jako první se odehraje Sněhurka Adélky a Márinky. „A my si nebudeme jenom vyprávět, ale pokaždé si tu pohádku natočíme,“ oznamuje Tereza Vítková roboťačkám to, co já už vím. Jde pro iPad a vybírá Hanku, které ho předává i s instrukcemi: „Není třeba natáčet obličeje, ale cestu toho ozobota, ano?“ Hančino soustředění na natáčení je maximální. Po pohádce přichází zpětná vazba od ostatních roboťaček. Na děj i triky, které ozobot předvedl. A už se noříme do další pohádky O myšce a ztracené vodě. Natáčet bude Kristinka a po vyprávění ostatní holky kvitují hlavně to, že šlo o pohádku, kterou si tento tým poskládal úplně sám. Mimochodem, byla skvělá – a bavila jsem se upřímně u všech pohádek, protože do každé holky dokázaly vložit vtipnou interakci mezi ozobotem a vyprávěným dějem.
Sotva skončí třetí pohádka, nechává Tereza Vítková holky diskutovat. O tom, co se jim líbilo, ale i o chybách, kterých se dopustily. „Třeba holky z týmu pohádky O třech prasátkách minule zjistily, že když nakreslí černé stopy prasátek příliš blízko trasy ozobota, sjede jim z cesty a bude zmatený. Také nemá rád černá okna na domečku…“ shrnuje nakonec Tereza Vítková. A přichází čas otevřít notebooky a ponořit se do Canvy. Na kroužek má jen jednu hodinu, takže ví, že někdy nové věci jen „nakousne.“ A dneska to nebude jinak. Přesto chce s grafickým programem aspoň začít. Protože příště se budou holky věnovat tvorbě plakátů ke svým pohádkám. „O čem by ten plakát mohl být?“ ptá se Roboťaček a padají návrhy, že by mohl být reklamou na promítání pohádek a že by mohl shrnout náplň každé z nich…
Děti potřebují jen moct být tím, kým jsou
Na plakáty dojde až příště, kroužek končí. Loučím se s holkami a ještě chvíli zůstávám. „Trénují s vámi spoustu věcí, které s robotikou a technologiemi zdánlivě vůbec nesouvisí,“ sdílím své dojmy s Terezou Vítkovou. „To nevadí, ne?“ usmívá se. Je pořád ještě ve svém živlu, ještě nevystoupila z naladění, které vnesla i do celého kroužku. Energie, entuziasmus, radost z toho, že vidí, jaký svět holkám otevírá a jak pružně do něj vstupují. Nevadí. Umět cokoli z toho, co s ní holky vstřebávají, se jim prostě bude hodit.
„Jestli jsem si dobře všimla, pracujete tu i s holčičkami s nadáním? Nebo abych byla přesná, s přemýšlivými, zvídavými typy?“ ptám se, protože u jedné z Roboťaček jsem zaregistrovala mimořádnou slovní zásobu, netypické projevy radosti a jiné drobné signály, které znám u tzv. MIND – mimořádně intelektově nadaných dětí. „Ano, to jste trefila přesně,“ potvrzuje Tereza Vítková. „Mám takových dětí i u sebe ve třídě víc, ona k nim patří. A přijde mi zásadní vyrovnávat nejen děti s tzv. speciálními potřebami, ale i tyhle přemýšlivé, zvídavé děti… Proto u mě mají během výuky možnost diferencovaného zadání, gradovaných úloh, v češtině pracují s různou náročností textů. A stejně tak Roboťačkám vytvářím prostor pro jejich specifika i během kroužku. Pracuji tak i s dětmi, které na to, že jsou zvídavé, nemají ten správný papír z pedagogicko-psychologické poradny. Nemyslím, že by na to, kdo jsou, měly potřebovat nějaké razítko. Stačí je vidět a vnímat,“ vysvětluje mi Tereza Vítková svůj přístup s tím, že třeba právě prostředí kroužku jí dovoluje vidět děti víc zvenku, víc je sledovat, „diagnostikovat“ a pak k nim i lépe přistupovat.
Povídala bych si dál, ale musíme se rozloučit. „Přijďte znovu na jaře, to budeme mnohem dál. Naučíme se pracovat v Canvě, ale i ve Scratchi, budeme pracovat s legem, stavět fakt krásné věci…“ zve mě na další setkání. Uvidíme? Vlastně přijdu moc ráda.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
