„Když se máme bavit o literatuře, tak trvám na tom, že studenti musejí přečíst nějaký soubor knih, jejž pak společně zkoumáme,“ říká Stanislav Zajíček. FOTO: Kateřina Lánská
Stanislav Zajíček byl už v životě lecčím – dětským hercem, poslancem v parlamentu i učitelem v soukromé škole. Posledních dvacet let vyučuje češtinu a latinu na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně. V letošním roce byl jedním z finalistů ceny pro nejinspirativnější učitele Global Teacher Prize CZ. „Nikdy jsem nepřestal přemýšlet o tom, co dělám a proč to dělám,“ říká. „Kladu si otázky. Otázka je totiž vždy důležitější než odpověď.”
Ve vaší přihlášce do ceny GTP CZ jsem třeba četla, že od studentů vyžadujete úsilí a pochopení toho, že úspěch se dostaví až v budoucnosti. To mi přijde velmi zajímavé, protože mám pocit, že podobné názory se dnes už moc nenosí?
V tomto jsem nikdy neměl potřebu takříkaje splynout s proudem doby. A já samozřejmě vím, že existují představy o tom, že ve třídě má neustále panovat radostná nálada a že mají všichni tzv. zažít úspěch, že máme cítit splynutí s tím, kým jsme… Ale jsem v tomto velmi konzervativní, protože hluboce přesvědčen, že bez práce, námahy – a nebojím se klidně říci slovo bolest –, že bez bolesti to prostě nejde. A že je zkrátka nutné úsilí, abyste rozjela motor, který v sobě máte. Pokud naskočí, tak vám potom tu energii vrátí. To je prostě fyzika, jsem o tom přesvědčen.
Jak to vypadá v praxi?
Pokud jde o linku výuky, studenty nezavaluji nějakou spoustou domácích příprav. Když se ale máme bavit o literatuře, tak trvám na tom, že musejí přečíst nějaký soubor knih, jenž pak společně zkoumáme. Musí si ovšem taky osvojit určité schopnosti a slovník, kterým se posléze budeme kvalifikovaně bavit o literatuře. A mám zkušenost, že když se mi podaří vysvětlit, o co mi jde, a pokud tedy na můj způsob přistoupí, výsledky té výuky potom využijí v jakémkoliv oboru svého studia, a nemusí to být zrovna literatura nebo filologie.
Jde vám o to, abyste svoje studenty hodně naučil?
Velmi usiluji o to, aby viděli, jak je náš obor, tedy český jazyk a literatura, může naučit základům vědecké práce. A protože jsou na gymnáziu, tak předpokládám, že jim akademická dráha není úplně cizí.
Mně třeba čeština šla vždycky dobře, ale musím říct, že i pro mě byla velkým utrpením výuka gramatiky, tedy větného rozboru a tak podobně. Musíme se opravdu učit i takové detaily, jako je doplněk nebo druhy vedlejších vět?
Jsem velkým odpůrcem toho, jak se obávám dosti obvykle gramatika učí na základní škole. Především bych nebyl proti tomu, aby se žáci seznámili s určitými základními jazykovědnými principy, a to hlavně proto, aby pochopili, že v zásadě je gramatika geniálně jednoduchým popisem tak velmi komplikované věci, jako je jazyk. Co se týče středních škol, ty v dnešní době mají celkem velkou svobodu v tvorbě školních vzdělávacích programů, což mimo jiné znamená, že mohou výuku gramatiky dost redukovat. Jenže otázkou potom zůstává, čím naplní ten obrovský a prominentní prostor, který čeština v rozvrhu zaujímá? Na samém začátku by měla stát rozvaha o tom, co se se studentem stane během těch let studia a jakou roli v tom český jazyk a literatura budou hrát. To je ta zásadní věc, kterou by školy měly řešit. Obvykle se tomu říká profil absolventa.
Inspirativní učitelé roku 2023 (Global Teacher Prize Czech Republic) 1. místo: Roman Göttlicher – REPORTÁŽ Z VÝUKY, ROZHOVOR 2. místo: Markéta Mylková – ROZHOVOR 3. místo: Tereza Vítková – ROZHOVOR, NÁZOR Finalisté Kateřina Čiháková - ROZHOVOR Michal Koch - ROZHOVOR Milada Smutná - ROZHOVOR Jana Šenkyříková - ROZHOVOR Barbora Bitomská - ROZHOVOR
Hodně studentů češtinu nemá rádo, protože v ní vidí buď tu otravnou gramatiku, nebo vlastně stejně otravné učení se jmény autorů, jejich životopisů a děl. Jak to děláte, aby výuka u vás takto nevypadala?
Jak já to vidím, výuka opravdu nemá být jen literárním dějepisem. Když začínám s novými studenty, nejdříve mluvíme o tom, že literatura je součást umění, umění je součást kultury a kultura je to, co dělá, zjednodušeně řečeno, skupinu lidí společenstvím. A jdeme dál: o čem bychom měli přemýšlet, když pozorujeme nástroje, kterými si lidé před sto tisíci lety šili šaty, a kde se vzala jejich potřeba si je šít? Kde se vzala potřeba malovat na zeď jeskyně nosorožce? Neobejdete se bez pojmu abstrakce, že? Bavíme se tedy o tom, že na pravěká společenství a jejich kulturu můžeme různě nahlížet skrz tyto archeologické památky, a do toho zcela přirozeně vstupuje to, co my nazýváme starověká evropská literatura. Tady je potom na místě důkladně uvažovat o tom, co vlastně všechno můžete pojednou vidět, když čtete ty kanonické literární texty, jako je sumerský Gilgameš, řecká Ilias, Odyssea. Nemám problém se tomu věnovat tři měsíce prvního ročníku.
Když jste říkal, že trváte na tom, aby vaši studenti četli knihy, o kterých mluvíte – čekáte, že si přečtou třeba ten epos o Gilgamešovi?
Celý ten epos asi nepřečte sto procent z nich, ale ano, očekávám čtení. Postupným a naléhavým tlakem dosáhnu toho, že opravdu čtou. Přičemž ten tlak samozřejmě vypadá jinak u primánů a jinak u prváků na čtyřletém gymnáziu.
Tak to mě samozřejmě zajímá, jak to konkrétně vypadá?
Pokud jde o primu, začínáme tak, že jim vysvětlím, že abychom se mohli bavit o literatuře, musíme všichni znát určité knihy, jinak to nejde. Studenti vytvoří řekněme pět skupin a každá z nich si připraví dva až tři tituly, pojmeme to jako reklamní show. Každá skupina své knihy tedy předvede a pak se hlasuje o tom, jakých společných pět titulů si pro ten školní rok všichni vyberou. Protože nabídka stojí na čtenářské zkušenosti tohoto věku (řekněme jedenáct, dvanáct let), může to být Prašina, Spící město, Zloděj blesku, dřív to byl skoro vždy Harry Potter… Začínáme tak tím, čemu se zjednodušeně říká populární literatura, a to je velmi výhodné, protože tato literatura samozřejmě odvozuje svoje vzorce od vysoké literatury; a protože je to tedy kopie, musejí tam být všechny ty řekněme základní řemeslné prvky literárního světa, a to ve zjednodušených podobách. Takže si můžeme posléze říct, že existuje autor, jeho styl, vypravěč, narativní svět a chování postav v něm, na čem je založená tzv. čtivost a podobně. Určíme si vždy datum, do kdy ty knihy musejí přečíst, a pak následuje test.
Test z přečtených knih?
Ten test má několikerou funkci – za prvé z něj poznám, jestli knihy opravdu četli, s čímž nebývá problém. Pak ukazuje na jejich schopnost reflektovat přečtené, a to mimo jiné také odpovídajícím slovníkem. Otázky jsou postavené tak, že se na odpovědích učí vypravovat, popisovat, charakterizovat, uvažovat, co je to motiv, co je to téma… Většinou popíšou velkou plachtu, kterou já musím přečíst a dám jim zpětnou vazbu z hlediska pravopisného, lexikálního, stylistického atd. Nicméně když tímto vším projdeme, můžeme začít uvažovat například o tom, kde byl autor víc nebo méně imaginativní vůči zvolenému námětu. Jak rostou, už i vidí, kde autor počítal s prodejem práv ke zfilmování, kde jde víceméně jen o řemeslo a kde o originální tvorbu a podobně. A sami dospějí k tomu, že existuje paraliteratura čili brak, literatura střední úrovně, což je ta populární, a literatura vzorů neboli vysoká či umělecká. Pak je daleko jasnější, proč se budeme později zabývat zrovna literaturou vzorů, respektive jejím kánonem. Umělecká literatura přece poskytuje svědectví o tom, co určitá společnost do svého kánonu vložila (i nevložila), jinak řečeno, co pro své společenství považuje za podstatné – a jsme zase na začátku, u úvahy o tom, jaká je tím pádem její kultura čili to, co z lidí-jednotlivců utváří společenství.
Přijde mi, že máte svou výuku hodně promyšlenou.
Možná trochu pyšně si troufám říct, že jsem nikdy nepřestal přemýšlet nad tím, co vlastně dělám a proč to dělám. A mně z toho vychází jedna zásadní věc. Dělám to proto, aby studenti pak byli schopni obstát v životě tam venku.
Vy kromě češtiny učíte také volitelnou latinu. Nepřipadá vám, že právě ta je od současného života úplně odtržená?
No, já třeba patřím k lidem, kteří si myslí, že by měla být povinná maturita z matematiky nebo latiny, kvůli strukturaci myšlení. Když byla řeč o jazyku a gramatice jako způsobu, jakým vy můžete relativně jednoduchým způsobem popsat složitou strukturu, tak na latině můžete vidět krystalicky jasnou stavbu jazyka, skrze níž můžete pochopit, jak jazyk funguje jako základní nástroj komunikace. Co je podstatné a co je řekněme přídatné. Ano, to můžete i skrze češtinu samozřejmě, ale latina je navíc taková lexikální velmoc, která se velmi silně vepsala do němčiny, angličtiny, samozřejmě všech románských jazyků. A další užitečnost je v tom, že vy můžete právě na těch jednoduchých textech naučit studenty několik velmi principiálních zásad překládání. Nebo jak se zachovat, když vidíte text v málo známém jazyce, ale díky určitému algoritmu, který si osvojíte, do něj proniknete.
Já se netajím s tím, že to bude práce, ale zase jim můžu slíbit, že když do toho tu energii dají, tak se jim latina odmění. Není to úplně tak, že by mi na dveře kabinetu bušily davy a naléhaly, že touží být přijaty na latinu, ale stabilně v jednu chvíli vedu dvě seminární skupiny po patnácti lidech, s čímž jsem spokojen.
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela, když jsem se učila servus, servi, masculinum.
Ale to se právě nemůžete učit servus, servi, masculinum, to se naučí i papoušek. Vy musíte začít u jednoduchých textů, kde dokážete vypozorovat gramatický jev. Se znalostí angličtiny, francouzštiny nebo španělštiny a rozvzpomenutím se na českou gramatiku dokážete pozorovat, jak se vaše pasivní znalost promění v aktivní schopnost vidět a chápat jazykové struktury.
Takže o latinu je u vás na škole zájem?
Já se netajím s tím, že to bude práce, ale zase jim můžu slíbit, že když do toho tu energii dají, tak se jim latina odmění. Není to úplně tak, že by mi na dveře kabinetu bušily davy a naléhaly, že touží být přijaty na latinu, ale stabilně v jednu chvíli vedu dvě seminární skupiny po patnácti lidech, s čímž jsem spokojen. Většinou to je tak, že část z nich přichází, protože má představu, že potom lépe zvládne lékařskou nebo právní terminologii, část zajímá ten trénink myšlení, a část z nich pokračuje potom dál třeba ve studiu starověku.
V posledním roce vás mohou znát i lidé mimo Brno, a to z podcastu Buchty čtou, který vzniká v produkci Rádia Wave a vy v něm společně s moderátorkami hovoříte o knihách, které každý zná, ale málokdo je skutečně četl. Co vás vedlo k této spolupráci?
Nabídku jsem dostal od moderátorek podcastu. Sháněly někoho, kdo by se s nimi bavil o klasických dílech povinné literatury, a nějací moji absolventi mě doporučili. Nejdřív jsem odmítl, ale pak jsem si řekl, že přece nikdy žádnou výzvu jsem předem nevzdal, a navíc mi přišlo, že to nejhorší, co se může stát, je, že to bude blbé a nikdo to nebude poslouchat. Nicméně někdo to asi poslouchá, protože máme osm dílů a chystá se druhá řada. Zatím jsme probrali opravdu tu nejklasičtější klasiku, jako je Máj, Kytice, Babička a podobně. Myslím, že to rezonovalo i proto, že dámy moderátorky se svou rozverností do toho přinesly takový princip, který mimochodem byl vlastní středověkým filosofickým disputacím a nazývá se idiota et doctus. Nejde samozřejmě o to, že by dámy byly hloupé, ale že ten člověk, který není školený, nemá ten čumák ponořený tak hluboko do tématu, vidí ho víc zdálky a dokáže pak tomu učenci položit otázky, které jeho samotného by nenapadly. Nakonec jsem rád, že jsem do toho projektu šel.
Stanislav Zajíček vystudoval český jazyk a literaturu a latinu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (současná Masarykova univerzita) v Brně. Už během studií účinkoval v undergroundovém divadle a kapelách. Byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Uherském Brodě, stal se i poslancem v České národní radě. Od r. 1993 učí latinu a češtinu na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
