Bití sama sebe pěstmi, vytrhávání si vlasů, řezání se střepy nebo žiletkou. Myslíte, že byste si určitě všimli? Ne nutně. Když už si někdo ubližuje, má zároveň cesty, jak viditelná zranění ukrývat. Nemluvě o tom, že sebepoškozování začíná obvykle ubližováním si, které vidět vůbec není. Je to trend, který sílí. A je důležité o něm mluvit ve školách i doma. Pro bezpečí právě těch dětí a dospívajících, které a kteří se – pokud si ubližují – na světě v bezpečí rozhodně necítí. 

„Sebepoškozování není nemoc, je to symptom, který ukazuje na něco, co se odehrává někde uvnitř toho, kdo si ubližuje,“ říká na úvod Matěj Kučera z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ). Vedle klinické a lékařské praxe se věnuje také mapování duševního zdraví dětí a dospívajících v ČR a v rámci programu Všech pět pohromadě s kolegy vytváří materiály, které rodičům i pedagogům usnadňují prevenci duševních onemocnění. 

„Sebepoškozování může mít demonstrativní, tzv. wertherovský charakter, kdy bývá navázáno na určitou sociální skupinu. V praxi se dokonce setkáváme s dětmi, které se sdružují ve whatsappových skupinách, sdílejí úvahy o sebepoškozování, metody… Tehdy může jít o tendence spojené s náročným dospíváním, snahou někam zapadnout, získat si pozornost. Nicméně také k sebepoškozování dochází v momentech hluboké vnitřní bolesti, beznaděje, bezmoci,“ popisuje dál Matěj Kučera s tím, že v takovém případě se sebepoškozování může stát nástrojem úlevy od silného vnitřního tlaku. Může být posledním krokem v situacích, kdy dítě v rámci rodiny nebo školy prochází výrazně turbulentním obdobím, v němž se mu věci vymykají  kontrole a ono si přeje držet pevně v ruce  alespoň něco. Tedy ublíží si. Udělá něco, o čem si samo rozhodlo, což pro něj může mít zklidňující efekt. Jakkoliv absurdní.

Odstrašit děti od rizikového chování? Nefunguje. Lépe zabírají prožitky Čtěte více

 Sebepoškozování může být spojené s touhou „aspoň něco cítit“, což se týká děti či dospívajících, kteří jsou tak frustrovaní, vyhořelí a v takové úzkosti, že už necítí jinak vůbec nic. A bolest jim přinese alespoň nějaký vjem – a s tím spojenou úlevu. V takových kontextech může být jistým předstupněm psychického onemocnění. Úzkostných poruch nálad, ADHD. Nicméně také sebevražedných myšlenek. 

Příčiny se skládají jedna k druhé jako puzzle

Že takových dětí přibývá, bohužel potvrzují čísla z průzkumů Světové zdravotnické organizace, z nichž vyplývá, že 40 % dospívajících vykazuje významné symptomy deprese! Potvrzuje to i nedávný průzkum realizovaný u nás v ČR právě týmem kolem Matěje Kučery v NÚDZ , který v rámci tzv. Národního monitoringu duševního zdraví u žáků devátých tříd mapoval, jak jsou na tom v otázkách wellbeingu obecně. Výsledky potvrdily závažnost současné situace v oblasti duševního zdraví dětí, například ukázaly nárůst uvažování typu „bylo by mi lépe, kdybych na světě vůbec nebyl/a“. 

Mohli bychom hovořit o jistých úzkostných tendencích ve výchově, protože současní rodiče mají někdy tendenci dítě chránit před možnou frustrací natolik, že si pak s mnoha věcmi neumí poradit.

Co se v populaci tak změnilo, že se tohle děje? Děti jsou pod velkým tlakem informací. Mohou být pod tlakem výkonnostním – ze strany rodičů, školy i od sebe samých, když nechtějí nikoho kolem zklamat například špatnými známkami. „Mohou za tím stát samozřejmě problémy v rodinách, ve vztazích s rodiči – protože právě pevné a přijímající rodinné zázemí nastavuje základní hodnoty i odolnost vůči světu jako takovému. Mohli bychom hovořit o jistých úzkostných tendencích ve výchově, protože současní rodiče mají někdy tendenci dítě chránit před možnou frustrací natolik, že si pak s mnoha věcmi neumí poradit. Máme tu enviromentální žal… války… Ale stejně jako v dospělé populaci platí, že s největší pravděpodobností je za tím celé puzzle věcí, faktorů, které nakonec mohou vyústit právě k sebepoškozování,“ popisuje lékař. 

Jizvy na těle, ale i bičování duše

Aby to nebylo málo složité, sebepoškozování má nejen množství potenciálních příčin, ale i projevů. Proto je takřka jisté, že velká část případů takového chování není zachytitelná a děje se bez odhalení. „Když jsem jako čerstvě vystudovaný pedagog vstoupila do výcviku krizové intervence, také jsem si mylně myslela, že sebepoškozování je jen o tom nechvalně známém řezání se žiletkami,“ vypráví Veronika Šibůrková, učitelka z Katolického gymnázia v Třebíči, která se hned během prvního roku působení se sebepoškozováním setkala u svých žáků.

Dokud si děti rozmýšlí, kde skočí pod vlak, jsou veškeré revize a změny druhořadé, upozorňuje Hřebecký Čtěte více

„Není. K sebepoškozování vedou cesty i přes zdánlivě obyčejné, nicméně extrémně rozsáhlé nebo nešetrné vymačkávání pupínků. Přes vytrhávání vlasů, obočí, chloupků. Bití se pěstmi přes oblečení tak, že ani modřiny nezůstávají. Bití do předmětů kolem. Nedávno mi jedna maminka popisovala, že její dcera si mačká určitý bod na ruce tak, až tam má mozoly! Nemluvě o tom, že projevem sebepoškozováním může být i to, jak já jako člověk mluvím sama k sobě, jak se hodnotím, jak o sobě uvažuji, jak se o sobě vyjadřuji…,“ vysvětluje pedagožka a Matěj Kučera potvrzuje, že i takové sebepoškozování je stejně zásadní a nebezpečné jako to fyzické. To navíc začíná často velmi nenápadně, zesiluje až časem, takže když už ho vidíme, je za dotyčným/ou dlouhý propad k bezmoci. A chybou by bylo také předpokládat sebepoškozování až v pubertě. Může přijít mnohem, mnohem dříve. 

Ze všech výše uvedených důvodů je dobré vědět, jak náznaky sebepoškozování poznat, jak o tom mluvit a ideálně dovést dítě do bodu, kdy má odvahu se svěřit i nechat si pomoct…

Jak poznat sebepoškozování a pomoct dítěti?

Prvním symptomem mohou být drobné změny chování. Samozřejmě provázejí vstup do puberty tak jako tak, ale pokud máme jinak doma bezpečné a stabilní prostředí, v němž já dítě vídám v nějaké roli, náladě, pak mohu registrovat nejprve právě jen ty změny. Například zahalování uprostřed léta. Poruchy spánkového rytmu. Problémy s jídlem… Jde o to vědomě dítě vnímat a všímat si jej,“ doporučuje Matěj Kučera. 

Když podezření sílí, je důležité si jej potvrdit. Ale neútočit. Tady pomáhá na dítě netlačit, ale mluvit za sebe: „Já jsem si jako máma všimla/já si jako táta všiml, že… a jsem z toho trošku nervózní – myslíš, že bychom si o tom mohli promluvit?“ Možná si vyžádá prostor pro to o tom ještě přemýšlet, ale i ten mu ponechte. Pak se daleko spíš stane, že vaše dítě přijde s přiznáním, že zažívá něco, s čím si neví rady. 

POZOR! Ten moment, kdy jako rodič zjistíte, že vaše dítě prožívá něco zlého, nota bene, že si s tím nevědělo rady tak moc, že si navíc ještě začalo ubližovat samo, je nesmírně těžký. Může se vám chtít křičet, snadno vás převalí vlna zoufalství. Jenže pokud se dítě svěří, udělalo to pro úlevu, a vy důvěru nemůžete zradit tím, že neukočírujete svou rodičovskou reakci. Slzy by mohly vyvolat výčitky svědomí, křik vést ke stažení se, nátlak typu „co mi to děláš“ k umocnění zoufalství už tak zraněného dítěte. 

Pokud prostor pro vydýchání potřebujete naopak vy, odejděte si uvařit čaj a vraťte se ve chvíli, kdy klid dokážete nabídnout. „Je to ten samý systém jako v letadle: ošetřete sebe, abyste mohli ošetřit dítě,“ podotýká Matěj Kučera, podle kterého navíc dítě v tu chvíli nepotřebuje vidět, že ho čeká cesta k psychologovi, ale prožít jen tu čistou úlevu, že se svěřilo – bez následků. „Potřebuje se otevřít do laskavého prostředí, být vyslyšeno, to pro tu chvíli jako úleva naprosto postačuje,“ dodává ještě lékař. 

Oceňte také, že vám řeklo něco tak zásadního. Muselo být odvážné. Kromě jiného riskovalo, že se k němu může obrátit nežádoucí pozornost – vaše, ve škole atd. Nicméně tady podle Matěje Kučery platí, že jako rodič nemáte odpovídající nástroje, které by mohly samy o sobě vyvést dítě z jeho náročné situace. Skrze emoce i hluboký vztah k dítěti nemůžete být objektivně pomáhající. Kde naopak hrajete hlavní roli, je podpora. Můžete fungovat jako parťák, vyslechnout, ale následnou terapeutickou práci je důležité nechat na odbornících. 

Krabička podpory před sebepoškozením

Veronika Šibůrková z třebíčského katolického gymnázia, která se se sebepoškozováním setkala mezi svými žáky, se pustila do projektu „záchranné krabičky“. Tu si můžete představit jako možnost první pomoci těm, kteří mají nutkání si ublížit. „Když se stalo to, co se stalo, opravdu hodně mě to zasáhlo, a začala jsem hledat možnosti, jak dětem, které to potřebují, ulevit. A na slovenském webu ipcko.sk jsem našla možnost koupit Krabičku bezpečia s úlevovými metodami při nutkání si ubližovat. Byla skvělá – ale také jsem viděla potenciál přidat další metody, zmenšit ji, aby se vešla do batohu, i změnit její přebal, o jehož grafiku se postaral tatér. A vznikl také instagramový profil vzkazy_na_tele, kde metod sdílím ještě mnohem více,“ vysvětluje Veronika Šibůrková, k čemu ji přivedlo sebepoškozování mezi dětmi z její školy.

Co v krabičce najdete? „Základní materiál na ošetření již vzniklých ran, přesné informace, jak takové rány ošetřit, kontakty na krizové linky i záchranku. Ale především jsou tam úlevové metody,“ popisuje pedagožka. Jako první dítě otevírá obálku, ve které má dopis určený pro ně samotné – podporující dopis. A pak už přichází na řadu úlevové postupy. „Je tam Trhací úleva, což jsou náplasti – pro děti, které hledají, jak si způsobit bolest, aniž by narušily integritu kůže. Silně lepící náplasti a jejich strhávání mohou tuto potřebu nahradit. Fungují místo říznutí. Dítě tam najde i malou plechovou krabičku, schovku. Do ní může uložit předmět, jímž si ubližuje. Může tak trénovat odkládání předmětu ze svého dosahu. Je tam Přívěsková úleva, která může dítěti a okolí, které o jeho problému ví, usnadnit komunikaci o tom, co se děje – korálky různé barvy dostávají různé významy a i já jako informovaný pedagog můžu vědět, že pokud je navlečený třeba korálek červené barvy, dítě se cítí ten den velmi ohrožené a potřebuje zbytečně nezatěžovat…“ popisuje dál Veronika Šibůrková. První krabičky rozdala dětem ve svém třebíčském gymnáziu a pro další výrobu využila podporu Nadace ČEZ, která ji zařadila do aplikace Pomáhej pohybem. Ze získaných 60 tisíc stvořila dalších sto krabiček, které byly distribuovány do škol a organizací, a v současné chvíli hledá cesty, jak získat peníze na další – protože krabičky putují k dětem zdarma. A zájem je bohužel velký. Poté, co sdílela svou zkušenost na sociálních sítích, ji s objednávkou oslovili pedagogové ze škol z celé ČR, ale také třebíčský OSPOD. Jejím přáním je, aby byly volně k dispozici na všech školách, třeba někde v blízkosti schránek důvěry. 

Kde můžete hledat informace, podporu pro sebe, dítě i návody, co, kdy a jak?

Dzda.cz – web Národního ústavu duševního zdraví, kde najdete child-, parent-, school friendly materiály informující, vysvětlující, podporující a vedoucí k hledání cesty pro děti s tendencí si ubližovat, projevující znaky depresivního chování i potenciálně ohrožené sebevražednými úmysly

opatruj.se – portál plný tipů na podporu duševního zdraví, lepší nálady, základní sebepéče

sebevrazdy.cz – přímočaře pojmenovaný portál vede na rychlou linku pomoci 116 123 a přichází s podpůrnými materiály pro řešení krizových situací souvisejících se sebepoškozováním, potažmo sebevražednými sklony… 

Vzkazy_na_tele –  instagramový profil zřízený Veronikou Šibůrkovou, který formou vhodnou pro dospívající i dospělé provází pocity kolem chuti na sebepoškozování, nabízí alternativní, fyzicky nezraňující metody uvolnění napětí a prostor pro sdílení pod jednotlivými příspěvky

„Na jednu stranu mě takový zájem těší, na druhou stranu je to smutný moment. Množství sebepoškozujících se dětí navíc ještě poroste. Učím občanskou výchovu a základy společenských věd, tedy mám možnost s nimi otevírat i závažná témata, a vidím informačně přehlcené a tíhou světa unavené děti… Navíc jsou opravdu nároční sami na sebe, vinou sociálních sítí se neustále hodnotí, a všechno to jim ve výsledku ubližuje tak, že mají potřebu si ublížit i ony samy…“ bilancuje Veronika Šibůrková. Ta na téma svých záchranných krabiček momentálně píše také diplomovou práci na Masarykově univerzitě v Brně a ve spolupráci s odborníky také připravuje další úlevové metody. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let