Chceme dát lidem s postižením víc příležitostí do života, nejen chráněné dílny, říkají zástupci tranzitního programu


"Chtěli jsme, aby se u nás naučili žít co možná nejvíc normálním životem." FOTO: Rytmus

Mladým lidem s mentálním postižením se společně snaží ukázat, jak žít běžný život jako jejich vrstevníci. Pomáhají jim najít práci a hlavně se naučit, jak se na volném pracovním trhu orientovat. Tranzitní program neziskové organizace Rytmus – od klienta k občanovi bere středoškoláky do pekáren, květinářství i skladů. Pražská Praktická škola – Lyceum jim zase dává všeobecné vzdělání a učí, jak třeba pracovat s penězi. 

Do školy chodí studenti denně, na praxi k zaměstnavatelům mimo areál školy jedno dopoledne v týdnu na tři až čtyři hodiny. Kdo potřebuje, tak i s podporou asistenta. Někteří se ale teprve učí, jak mají po městě cestovat. Společně se tedy sejdou na předem určeném místě a buď na ně student zvládne dojet sám, nebo ho tam doprovodí rodiče.

„Jakmile se potkají s asistentem, už trénují společně cestu na praxi. Kudy jet, čím, jaká cesta je nejlepší, že si musí koupit lístek, dávat pozor na přestupy a všechny možné drobnosti, které jsou s cestou do práce spojené. Například i to, jestli stihnou přejít přes přechod, nebo je lepší počkat, až auto přejede. Učí se rozhodovat, odhadnout míru rizika i zhodnotit, na co stačí,” popisuje Veronika Veselá, vedoucí Tranzitního programu organizace Rytmus, který studentům praktických škol zajišťuje individuální praxe na běžném trhu práce. Díky němu tak mladí lidé s postižením získávají zkušenosti a rozvíjejí svůj potenciál a sociální dovednosti potřebné pro život. 

Pohlídat si čas a plnit povinnosti. FOTO: Rytmus

Samotná praxe je individuální a přizpůsobená tomu, co se mladý člověk zrovna potřebuje naučit. Záleží totiž na jeho schopnostech i na tom, jak se na praxí dokáže zapojit. „Asistent je k dispozici proto, aby pomohl, ale nic za studenta nedělá. Navádí ho, jak si má říct o další práci, když nějaký úkol dokončí, aby si uměli pohlídat čas nebo plnili svoje povinnosti kvalitně. Asistent je na praxi také pro zaměstnavatele. Když je potřeba, pomůže se zaučením studenta a jeho postupný začleněním do kolektivu na pracovišti. Společně dělají na tom, aby se mladý člověk naučil být co možná nejlepším zaměstnancem,” popisuje Veselá s tím, že jde o trénink všech možných dovedností, jen je to u každého trochu něco jiného. „Tranzitní program rovněž dává příležitost zaměstnavatelům zkusit si, jaké je to do kolektivu přijmout člověka s postižením a jaké má firma možnosti v uzpůsobení náplně práce,” dodává. 

Přistupujeme ke studentům individuálně, každý má jiné přednosti

Mladí studenti praktických škol mají zájmy a potřeby jako vrstevníci. A jako každý jiný mají také své limity, co dokážou v životě zvládnout. Díky Tranzitnímu programu se učí poznávat sami sebe a zkouší rozhodovat, zda si své limity chtějí nechat a nebo dělat něco pro to, aby měli v životě dostatek příležitostí se posunout. Rytmus podporuje firmy, aby hledaly i pozice šité na míru konkrétním lidem. Většinou ve firmách zbývá práce, na kterou nemá někdo jiný čas a při tom je třeba udělat. Například pomocné práce v zahradnictví, doplňování zboží v obchodech, jednoduché práce v gastronomii nebo třeba ve školce, kam chtějí nejčastěji děvčata. 

„Nakonec praxe dopadne tak, že se nepodílí na organizačně náročném pedagogickém procesu, ale připravují třeba svačiny nebo stelou dětem postýlky. Takové praxe pro nás ani není nijak zvlášť složité zajistit, protože už spolupracujeme s vybranými zaměstnavateli. Praxe je také bezplatná, studenti za ní nedostávají žádný plat a tím pádem to není ani žádná finanční zátěž pro zaměstnavatele. Současně mají k dispozici svého asistenta, takže ani personální zátěž to není,” líčí možnosti Veselá. Od každého zaměstnavatele pak chtějí hodnocení studentů, aby měli zpětnou vazbu. 

Praktická zkušenost je nejhodnotnější část, kterou Tranzitní program přináší. Kromě pracovních návyků ale studenty učí i dalším sociálním dovednostem, které se mohou zdát samozřejmostí, pro ně ale samozřejmostí nejsou. Například si říct, jestli by chtěli praxi spíše venku, nebo uvnitř, jestli chce v malém nebo velkém kolektivu, za jsem ochotný dojíždět do práce více než půl hodiny nebo ji chce mít blíž. Často jde o studenty – mladé dospělé s postižením ve věku kolem 20 let, za které rozhodují či rozhodovali z větší část života rodiče. Právě spolupráce s rodinou a školou je podle Veselé zásadní pro celkový úspěch programu. 

Praktická zkušenost je nejhodnotnější část, kterou Tranzitní program přináší. FOTO: Rytmus

„Někdy přijde student s jasnou představou a chce třeba do pekárny, takže se mu snažíme takovou praxi domluvit. Většina to ale neví, takže spíš pomáháme s výběrem. Jdeme se s ním třeba podívat do nějakého reálného provozu, aby si to uměl představit. Probíráme s nimi, co konkrétní praxe obnáší a pak se zkouší rozhodnout. Rodiče jsou pro nás během toho strašně důležití, protože vlastní děti znají velmi dobře a jsou nesmírným zdrojem podpory,” popisuje vedoucí Tranzitního programu Veronika Veselá, podle které mohou někteří rodiče mít větší obavy, když jejich děti začnou dělat věci více samy. Pro někoho může být těžké důvěřovat. 

„Rodina nemusí být připravená svoji mladou dceru nebo syna pustit do dalšího života. Vytváří pro ně i pro sebe takový kruh bezpečí, který rodiče nechtějí opustit a chtějí mít dítě ‚pod kontrolou‘. Proto třeba chodí do školy i třicetiletí mladí lidé s postižením, protože v ní mají pravidelnou docházku, program, kamarády a něco se učí. Pro rodinu je proto bezpečnější udržovat je ve školském systému. Ve výsledku tak třeba ukončí jednu praktickou školu a jdou na další, nebo ji dělají znovu. Žádné omezení tam není. My se ale rodičům snažíme ukázat, že škola není jediná cesta. Snažíme se pomáhat s otevřením budoucnosti,” vysvětluje Veselá. 

Učí se češtinu i matiku, k tomu ale i co je výplata 

V Tranzitním programu spolupracují se studenty z pražské Praktické školy dvouleté – Lycea při Základní škole speciální v Rooseveltově ulici. Právě práce Rytmusu byla inspirací k založení školy. „Hlavní myšlenkou bylo, že máme děti, které na úrovni základní školy prošly inkluzí, ale neměly moc možností, kde dál pokračovat tak, aby byly zapojené do společnosti. Na střední prostě dost dobře nejde, aby byli studenti s mentálním handicapem společně třeba na gymnáziu nebo odborné škole. Chtěli jsme, aby se u nás naučili žít co možná nejvíc normálním životem. Cílem je, aby naši studenti měli v budoucnu co nejvíce možností zaměstnání na běžném trhu práce a jediná jejich cesta nebyla do chráněných dílen, ale i do běžných firem,” líčí vedoucí Praktické školy – Lycea Radmila Bémová. 

Vzhledem k tomu, že to jsou třeba šestnáctiletí či starší studenti s mentálním postižením, musí se naučit, že se třeba platí elektřina, že peníze jsou potřeba na jídlo nebo co je vůbec účet a výplata. Probíráme ale i složitější věci, jako je vyrovnaný rozpočet nebo povinné výdaje v domácnosti.

První rok studia v Lyceu se studenti připravují na Tranzitní program. Začínají se zabývat tím, co znamená být dospělý a jaké změny jim v životě s dospělostí nastávají. Na každotýdenní praxe jim ale následně ve škole navazuje takzvaný Job klub, který je rozdělený na dvě části. V první společně rozebírají, co na praxi zažili, co jim přinesla, co by třeba potřebovali k tomu, aby příště odvedli ještě lepší práci nebo jak se tam dostali. Všechno si zapisují, aby to mohli ukázat i rodičům. Další hodinu probírají abstraktnější věci, které se zaměstnáním souvisí. 

Na závěr student absolvuje závěrečné zkoušky. Jejich součástí je i zkouška z praktické části výuky. FOTO: Rytmus

„Jedná se třeba o to, jak se vůbec práce hledá, jaký je rozdíl mezi tím, když člověk chodí do školy a když člověk chodí do práce, proč do práce chodíme nebo k čemu jsou peníze. Vzhledem k tomu, že to jsou třeba šestnáctiletí či starší studenti s mentálním postižením, musí se naučit, že se třeba platí elektřina, že peníze jsou potřeba na jídlo nebo co je vůbec účet a výplata. Probíráme ale i složitější věci, jako je vyrovnaný rozpočet nebo povinné výdaje v domácnosti,” vyjmenovává vedoucí Praktické školy – Lycea Radmila Bémová. Spolupráci s organizací Rytmus nabízí některým studentům od druhého roku studia.

Bez spolupráce rodičů by škola nefungovala

Ve škole jsou dvě třídy po osmi studentech. Tranzitní program se nabízí každému, kdo by se do něj chtěl zapojit. Podle Bémové může být ale pro některé studenty brzy. „Někdy váháme, jestli už nastal ten správný čas, aby do Tranzitního programu nastoupili. Jestli jsou dostatečně zralí na to, aby využili veškerých sociálních benefitů, který Tranzitní program nabízí. Takže se občas stává, že do Tranzitního programu nejsme schopni některé studenty zařadit. Přednostně tedy bereme studenty, u kterých víme, že budou moci program využít a jsou dostatečně sociálně vyzrálí, a to i v rámci rodiny,” upřesňuje Bémová, která je zvyklá s rodiči komunikovat denně. Ať už je to přes zprávy, telefon, maily nebo osobně. Spolupráce rodičů, školy a Rytmusu je klíčová.

„Měli jsme například maminku, která vozila chlapce s Downovým syndromem každý den ráno do školy. Doprovodila ho ke dveřím a pomáhala mu s bundou, botami, se vším, než ho ‚pustila‘ do třídy. Během společných plánovacích schůzek, kde jsou studenti, rodina i zástupci Rytmusu, jsme díky sdílení, co student dokáže, když to zkusí, postupem času maminku přesvědčili a ona dala synovi větší důvěru. Najednou začal chodit sám od branky, pak přijel tramvají, i když byla maminka úplně vyděšená. Ale podařilo se to. Chlapec nakonec po čtyřech letech dokončil školu s mnoha teoretickými, ale hlavně praktickými zkušenostmi. Po čase jsem ho potkala v metru, když jel do zaměstnání. Normálně se v hromadné dopravě orientoval a cestoval sám. Hned jsem psala mamince, že jsem ho potkala a že je to vážně skvělé,” vzpomíná Bémová, podle které je někdy překvapivé, kam se mohou jejich studenti ještě posunout. U některých je těžké vidět pokroky hned a práce se může zdát zdlouhavá, někdy se zdá i marná a pokroky jdou jen po malých krůčcích. 

Na závěr student absolvuje závěrečné zkoušky. Jejich součástí je i zkouška z praktické části výuky, kde mají studenti za úkol prezentovat jednotlivé praxe a to, co se na nich naučili. Pracovníci Rytmusu studentům pomáhají nejen s přípravou prezentace, například při práci s informačními technologiemi, ale fungují také jako podpora při následném prezentování. Závěrečné zkoušky dávají škole možnost pozorovat posuny za delší časový horizont. „Pokud se na konci studia ukáže, co vše se povedlo, máme radost a pocit satisfakce, že se práce udělalo opravdu moc,” říká Bémová s tím, že škola má za svého působení necelou stovku absolventů. 

Pokud studenti potřebují, nabízí jim Rytmus přes další sociální služby také Podporované zaměstnávání nebo Podporu samostatného bydlení. Pokud s organizací člověk spolupracuje, snaží se mu podporu ušít na míru tak, aby neměl dluhy, případně se z nich dostal nebo si zaměstnání udržel. Navštěvovat mohou také kurzy celoživotního vzdělávání, kde se zaměřují na digitální gramotnost. Učí je také využívat další digitální technologie. Když například mladý dospělý s mentálním postižením jede do práce sám a má cestou problémy, zavolají si videohovorem a situaci vyřeší. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.