"Většinou se snažím psát v angličtině, kde je to jednodušší. Když musím v češtině, trpím jako zvíře," říká Anna Fučíková. FOTO: Matematicko fyzikální fakulta UK

Anna Fučíková je expertkou v oblasti nanotechnologií. Její objevy pomáhají v řadě oblastí, včetně lékařství, kde jsou využívány při léčbě rakoviny. Cesta k vědecké dráze pro ni však byla složitější než pro jiné. Na základní škole dvakrát téměř propadla a například otazník se naučila správně psát až v páté třídě. Je totiž silná dyslektička. Jak dokázala projít systémem českého vzdělávání? A jak zvládá práci vědkyně?

Vy jste dyslektička, dysgrafička a dysortografička. Co to znamená v praxi? S čím máte potíže? 

V praxi to znamená, že neumím číst, psát a počítat dlouhé rovnice, protože se přepíšu. A ještě mám narušenou levopravou symetrii.

Zároveň jste ale vědkyně a držitelka pěti mezinárodních a jednoho českého patentu v oblasti nanotechnologií. Jak to jde dohromady? 

Hodně rozhoduje právě téma oboru. Vybrala jsem si takový, kde mě tyhle věci neotravují a naopak je to výhoda. Vidím schémata tam, kde je ostatní nevidí. Vidím soubor dat a hned vím, že to a to je zopakovatelné. I když třeba momentálně nemám důkaz, vím, kam postupovat, vím, který směr je ten správný. Někdo tomu říká vědecká intuice, ale i intuice je založená na znalostech a schématech. Díky tomu je mi můj handicap v podobě dysgrafie a dysortografie prominut, protože si tímto svým viděním zajistím extrémní náskok. 

Dáte mi příklad? 

Když jsem například byla na pracovní stáži na univerzitě KTH ve švédském Stockholmu, zkoumali jsme tam nanokrystaly, na kterých byly molekuly polymeru. Pro představu: křemíkové nanokrystaly o velikosti pět nanometrů jsou obalené v želé o šířce zhruba patnácti nanometrů a toto želé se chová docela lepivě. Když nanokrystaly tato polymerová vrstva pokrývá zcela, tak uvnitř krásně svítí. Abych dokázala pozorovat jednotlivé nanokrystaly zvlášť, tak jsem je nechala rozprsknout na destičku, aby byly od sebe dost daleko. Když jsem se ale podívala na tento rozprsk, viděla jsem na nich malé stopičky a první, co mě napadlo, bylo, že to vypadá jako rozstřik krve při průstřelu mozkem. Hned mi došlo, že onen obal z želé není na některých nanočásticích kompaktní. Nicméně svému šéfovi, preciznímu fyzikovi, jsem nemohla říct, že to vidím na základě teorie rozstřiku krve. Tak jsem musela tři měsíce vymýšlet a provádět experiment, abych mu potvrdila to, co jsem viděla hned ten první den. To byl základ jednoho mého světového patentu, který jsem si sama obhájila.

Jak vypadá rozstřik krve při průstřelu mozkem? A jak to víte? 

Myslím, že to bylo velice krásně zpracováno v Kriminálce Las Vegas a pak jsem se koukla na nějaký dokument. 

Co se týče psaní, obvykle dané slovo napíšu a hodnotím, jestli vypadá graficky správně. Porovnám si ho v hlavě s tím, kde jsem ho viděla například v knížce. Jestli si je ten pomyslný obrázek podobný, pak je slovo s největší pravděpodobností správně.

Jak to děláte, když musíte napsat článek? 

Většinou se snažím psát v angličtině, kde je to jednodušší. Když musím v češtině, trpím jako zvíře. Ale naštěstí máme dnes k dispozici automatické opravy a korektory. Mám takhle i několik spolupracovníků, kteří mi s tím pomáhají. A když píšu do nějakého časopisu, řešit to nemusím, protože mají svého editora a korektora. Zároveň vědí, že jsem na tom takhle blbě a počítají s tím.

Vy jste si musela v průběhu let najít mechanismy, jak dyslexii kompenzovat. Jaké to jsou? 

Co se týče psaní, obvykle dané slovo napíšu a hodnotím, jestli vypadá graficky správně. Porovnám si ho v hlavě s tím, kde jsem ho viděla například v knížce. Jestli si je ten pomyslný obrázek podobný, pak je slovo s největší pravděpodobností správně. Když si ani tak nejsem jistá, snažím se najít synonymum, u kterého si jistá jsem.

Jak jste se učila do školy?

Nahrávala jsem si učivo do obrazu. Do kresleného obrázku se dobře nahrává audio. Každá čára se pojí s tím, co daný člověk v daném okamžiku řekl. Takže mám takovou jakoby kotvu do jeho rozhovoru, ze které pak můžu rozvinout delší vzpomínkový řetězec. A naopak, když jsem se potřebovala nadrtit spoustu historických dat, která po nás chtěli, dělala jsem to opačně: nahrávala jsem si čísla do audia. To v praxi znamenalo, že v mém pokoji hrála hodinu pořád dokola ta samá písnička. Já jsem si četla data, opakovala si je a spojovala tak s onou písničkou. Třeba letopočty jsem se pak učila tak, že jsem si během té písničky psala pořád dokola číslo, třeba dvacetkrát za sebou, a k tomu si nahlas říkala, co to číslo znamená. A jakmile se mi vybaví daná písnička, otevře se celý ten šuplíček se vším, co je v něm nahrané.

Takže jste si při písemce zpívala? 

Broukala jsem si ji v duchu. Průšvih byl, že jsem tu písničku nemohla v dalších letech použít. A nemohla jsem ji ani slyšet, protože mi hned začalo naskakovat, kdy byla založena Karlova univerzita. Takže jsem skončila tak, že jsem poslouchala muziku z 11. století, protože nehrozilo, že ji uslyším v rádiu. Když jsem si však data nahrála do staré hudby, už jsem ji nikdy nemusela slyšet, ale vlastně jsem si ji docela v závěru oblíbila.

Znamená to, že když vám teď tu písničku pustím, řeknete mi, kdy byla založena Karlova univerzita? 

1348. A pravděpodobně ano, když mi pustíte některou z těch písniček, asi si vzpomenu, co je v nich nahrané, protože ty spoje jsou často permanentní. 

Přemýšlím, nakolik se dá tato metoda použít obecně a nakolik je to výsledek vaší takzvané dvojí výjimečnosti. Kromě dyslexie máte také velmi vysokou inteligenci, která vám umožňuje problémy se čtením a psaním kompenzovat…

Já myslím, že to není nějaké mé specifikum. Myslím, že je to podobné, jako když mají nevidomí posílený jiný smysl – sluch. Pokud váš mozek o něco zakopává, snaží se najít nějakou zónu, kde se mu daří a cítí se tam štastný. Tu potom posiluje, čímž kompenzuje oblast, kde se mu nedaří. A pokud se bavíme konkrétně o této metodě, tu podle mě používá každý. Jestli jste se ve svém životě naučila text jakékoliv písničky, děláte přece to samé. Když ji zaslechnete, bezděčně si vzpomenete na slova. A pokud například tančíte, tak jste si zase do hudby zapsala kroky, tedy spojila jste si motorickou paměť s hudbou. Takže to podle mě dělá každý, jen já jsem to využila na maximum. 

Musíte sama za sebe zjistit, co je vaší nejsilnější stránkou. Kde vám to jde, kde jste šťastná a spokojená. A pak se zamyslet nad tím, jak to můžete využít k tomu, abyste si do paměti nahrála, co potřebujete.

Takže myslíte, že by konkrétně tohle mohl být návod pro všechny dyslektiky? 

Myslím, že každý člověk musí najít to, co mu vyhovuje. Já sama jsem vyzkoušela tisíce metod, každá fungovala na něco jiného. Dodnes mám třeba v hlavě nahrané učebnice přírodopisu, takže vám povím, na které stránce je žížala. Mám tím zaplavený mozek? Mám. Je to zbytečný? Možná jo, možná ne. Ale jde o to, že vy nemusíte mít tisíc berliček, vám stačí vlastně jedna, kterou můžete adaptovat. 

Jak to zjistím? Jak dojdu k tomu, co je pro mě nejlepší? 

Musíte sama za sebe zjistit, co je vaší nejsilnější stránkou. Kde vám to jde, kde jste šťastná a spokojená. A pak se zamyslet nad tím, jak to můžete využít k tomu, abyste si do paměti nahrála, co potřebujete.

Jak zvládáte čtení?

Hlasité nezvládám. Ale jinak jsem rychločtenář. Už ve škole jsem začala číst ve velkém. Půjčovala jsem si ohromné množství knih a načítala z nich informace. Čtení pro sebe je něco úplně jiného než čtení nahlas. I když někde nějaké slovo vynechám, i když třeba kvůli tomu některá věta zpočátku nedává smysl, tak si to mozek dokáže doplnit později. I když jsem už o tři řádky dál, mozek zpětně vyhodnotí, jak asi měla znít ta věta o odstavec výše a pochopí její smysl. On si to v rámci celého odstavce či stránky opraví a kontext je v pořádku.

Dokázala jste si najít kompenzace všude? Už vám to nekomplikuje život? 

To zase úplně ne. Například mívám cvičení se studenty, kde občas musím používat tabuli. To nesnáším. Běžně se mi totiž stává, že píšu něco jiného, než říkám. Takže moji studenti mají bojový úkol: Ten, kdo najde chybu v zápisu, místo, kde jsem řekla něco jiného, než jsem napsala, nebo jsem například prohodila znaménko, má plusové body. Což má tu výhodu, že si studenti dávají pozor a nutí je to se kriticky dívat na to, co píšu. Na druhou stranu uznávám, že to asi trochu snižuje úroveň učitele.

Proč tedy učíte? Není lepší se věnovat jen vědě, kde si jste jistější? Nevystupovat z té své komfortní zóny?

Pro mě je ale učení legrace. Mám ráda debaty se studenty, jejich nové pohledy. Jsou pro mě často impulsem, jak o věcech uvažovat jinak. Ale je pravda, že kdybych u toho nemusela psát, bylo by to lepší. Stojí mě to totiž desetkrát více energie než cokoliv jiného. Takže vzdát se toho nechci, i když teď jsem na čas tato cvičení omezila, protože mám ani ne dvouletého syna a potřebovala jsem trochu ulevit. 

Na střední i na vysokou jsem se dostala na podmínku. Na střední jsem měla téměř plný počet bodů z matematiky, ale ani jeden z češtiny. Na matfyzu mi pak zase chyběly znalosti z fyziky, ale matematika a logika zase téměř bez chyby.

Co vaše dyslexie a čtení pohádek? 

Pohádky čte můj muž. Já je vyprávím. Rychle si přečtu stránku, projedu si osu příběhu a povídám z hlavy.

Nyní jste se zařídila tak, jak vám to vyhovuje. Přesto jste musela projít systémem našeho školství. Na základní škole vám předpovídali, že se vyučíte maximálně švadlenou. Dvakrát vám tam hrozilo propadnutí. Jak jste se dostala na střední, na vysokou, jak jste zvládla pohovor do práce? 

Na střední i na vysokou jsem se dostala na podmínku. Na střední jsem měla téměř plný počet bodů z matematiky, ale ani jeden z češtiny. Na matfyzu mi pak zase chyběly znalosti z fyziky, ale matematika a logika zase téměř bez chyby. Tak přimhouřili oči. A já brečela štěstím, protože dostat se tam pro mě bylo jako překonat Everest. A co se týče zaměstnání, tak to naštěstí ve vědě funguje trochu jinak. Téměř nikam nepíšete životopis. Místo toho s lidmi mluvíte, jdete do laboratoře a vidíte, jestli si lidsky a vědecky sednete. A ano, když mám psát nějaký důležitý e-mail, strčím ho do Google Translator tam a zase zpátky. A on mi ukáže, jestli v něm nemám špatné formulace.

Jaké máte další pomocníky?

Důležité je si uvědomit, že jsem ve spoustě věcí nedokonalá a některé mi prostě trvají desetkrát déle než jiným. A proč bych je pak měla dělat? A tak mám takovou pavoučkovskou síť lidí, u kterých vím, že to, co bude mně trvat celý den, jim zabere pár minut. A prostě je poprosím. A oni naopak ví, že se mohou obrátit na mě v oblastech, které zase mně jdou a jim ne. Mám například ohromnou pamětní databázi, takže když shání někoho, kdo v Česku a po světě vyrábí nějakou konkrétní věc, nemusí nic hledat, stačí se mě zeptat.

Co byste doporučila dyslektikům nebo jejich rodičům? 

Jako první bych jim doporučila zjistit, co je jejich silná stránka. Ať už co je zajímá za obor, co by v životě chtěli dělat. A pak si uvědomit, kde mají problém. Jestli je to opravdu dyslexie, jestli třeba nemají jen problém chápat, co po nich ostatní chtějí – jestli jim nedělá problém si tu řeč přeložit do určitého schématu a nejedná se vlastně jen o nepochopení, kdy žák odpovídá na trochu něco jiného, než se učitel ptá. A pak dodat sebevědomí, aby sami sobě věřili. Aby našli to, co jim jde, a nezabývali se tím, co ne. 

Anna Fučíková je držitelkou Ceny Neuron (2015) a Česká hlava (2012). V oblasti nanotechnologií zaregistrovala šest patentů, z toho pět mezinárodně. Vyučuje na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a pracuje na Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR. Má dvouletého syna. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.