Někdy poznáme, že proti sobě máme chytré dítě, ale upoutá nás spíš to, že například v důsledku ADHD nebo ADD „zlobí“, vyrušuje a rozbíjí kolektiv kolem sebe. FOTO: Unsplash
Jsou intelektově nadaní, někdy dokonce mimořádně nadaní. IQ u nich překračuje průměrné hranice. A přesto jejich potenciál nevidí učitelé, ale ani rodiče. Naproti jejich silným stránkám totiž stojí handicap, který intelektem vyvažují tak, že nakonec není vidět nic. Ani handicap, ani nadání. Jen „vybalancovaný průměr“ a na první pohled úplně obyčejné děti, které uvnitř sebe ovšem žijí často dost náročné věci.
Kdybyste potkali dítě s dvojí výjimečností, v mnoha případech si vážně ničeho nevšimnete. Někdy totiž není vidět opravdu vůbec nic, naopak můžete mít pocit, že jste potkali naprosto obyčejné dítě, které se učí tak akorát na dvojky. Nevyčnívá ani směrem k nadání, ani se na povrch nedere žádný z jeho potenciálních handicapů. Někdy už je poznat, že proti sobě máte nezvykle chytré dítě, ale upoutá vás spíš to, že například v důsledku ADHD nebo ADD „zlobí“, vyrušuje a rozbíjí kolektiv kolem sebe. Jindy si všimnete dys- poruch v učení, ale nezaregistrujete zase vysoký intelekt. Poměrně dobré výsledky ve škole pak přisoudíte tomu, že jsou ony poruchy učení jenom mírné.
„Dvojí výjimečnost mohou žít také nadané děti se smyslovým postižením, například vadami sluchu, zraku. Děti s fyzickým handicapem nebo s psychickým onemocněním, jako je obsedantně-kompulzivní porucha (tzv. OCD) nebo například Tourettův či Aspergerův snydrom,“ vypočítává psycholožka a psychoterapeutka pro nadané děti Andrea Štefáčková s tím, že ovšem ani viditelnost handicapu nic neusnadňuje: „Tam totiž zase obvykle soustředíme pozornost právě jenom na handicap a nevnímáme to dobré.“ Výsledek je pak ve všech případech plus minus podobný. Dvojí výjimečnost (anglicky Twice Exceptional) zůstává nepojmenovaná. Vlastně se daří identifikovat pouze v mizivém množství případů a nám tak celospolečensky mezi prsty protékají děti, které mají jednak obrovský potenciál, a jednak by právě s tou dvojí výjimečností potřebovaly pomoct. Co nám zatím brání v tom to změnit?
Systémová nastavení jako překážka
Za prvé je to určitě fakt, že neumíme vidět svět „bez škatulek“. A jakmile škatulku přisoudíme, vnímáme dítě už především skrze její optiku. Jakmile tedy víme, že je dítě nadané, myslíme, že má v životě vyhráno, že nepotřebuje podporu nebo nějaká podpůrná opatření ve škole. Zjednodušujeme nadání na bezproblémovost. „Oproti tomu pak vymezujeme tzv. děti se specifickými vzdělávacími potřebami, jako jsou ty s dys- poruchami, ADHD nebo jinými, a stanovujeme jim individuální vzdělávací plány a tzv. podpůrná opatření. Také ministerstvo říká, že tu máme děti se specifickými vzdělávacími potřebami a děti nadané. Vyděluje dvě odlišné kategorie, podporuje tím dlouhodobý nesoulad. Protože nadané dítě je také dítě se specifickými vzdělávacími potřebami, jen jsou to potřeby jiného charakteru,“ pomáhá psycholožka Andrea Štefáčková porozumět jednomu z důvodů, proč dvojvýjimečné děti v rámci systému míjíme.
My se v českém prostředí, českém školství, obecně hodně zaměřujeme na nedostatky. Na chyby, s nimiž se učíme v lepším případě pracovat.
Už v předškolní diagnostice chybí fokus i na to dobré, hledáme odchylky v tom záporném smyslu, „chyby“. Což je pak červená nit vinoucí se celým školským systémem. „My se v českém prostředí, českém školství, obecně hodně zaměřujeme na nedostatky. Na chyby, s nimiž se učíme v lepším případě pracovat,“ potvrzuje Andrea Štefáčková s tím, že to vidí dokonce i tam, kde se povedlo dvojí výjimečnost diagnostikovat. I pak totiž vstupují děti do školy s doporučeními, která se třeba z 95 % týkají handicapu, nikoliv práce s nadáním, které tam přece ale hraje významnou roli.
Nepočítá se s jiným způsobem myšlení
Současné školství nepočítá s takovými dětmi dokonce ani dál, ve chvíli zlomu, kdy by pro svůj vysoký intelekt a nadpůrměrné IQ potřebovaly rozvíjet své silné stránky na gymnáziích. Na ta se totiž naprosto paradoxně prostě nedostanou. S tím má zase bohaté zkušenosti Klára Spáčilová, která působí na pražském Gymnáziu Evolution. Už spoustu let zastává také práci speciálního pedagoga a věnuje se právě dětem se specifickými potřebami. Nejprve ve škole založila dys- klub, ale brzy si uvědomila, že takové děti potřebují víc než jen pomoct s učením. Potřebují sdílet, vidět, že podobné potíže má i někdo jiný. Starší. A že s nimi klidně došel i k maturitě, která se na začátku osmiletého gymnázia může zdát nesmírně vzdálená. Propojovala děti z různých ročníků, pomáhala každému z nich tak, jak potřebovalo.
„Byla to vždycky úžasná práce. Ale záměrně říkám, že byla. I teď máme samozřejmě studenty s dvojí výjimečností, vysokým intelektem nebo IQ. Ale ubývá jich. Ne proto, že by ubývali ve celkově. Nedostanou se dál přes systém, který nastavil Cermat. Jsou nadané, jenže nezískají potřebný počet bodů, protože státní testy jsou nastavené na určitý typ inteligence a určitý typ práce,“ vysvětluje Klára Spáčilová s tím, že by možná stačilo zrušit podmínku, že testy Cermatu určují úspěšnost přijímacího řízení ze šedesáti procent. „My si totiž děláme i své testy studijních předpokladů, v nichž nám vycházejí i velmi nadané děti, s vysokými studijními předpoklady. Vidíme motivované, chytré děti, s jejichž handicapy bychom si snadno poradili. Ale my se skrze Cermat nedostaneme k nim a ony k nám. A pokud pohoří v tento moment, my už to neuhasíme.“
Těžké je zapadnout kamkoliv
Dvojvýjimečné děti jsou navrch velmi vnímavé. Vysoká inteligence se u nich potkává s vysokou citlivostí, divergentním myšlením. A čím víc toho všeho dostaly do vínku, tím víc si uvědomují, jak nemají v systémovém nastavení moc šancí. A rezignovat je v případě dvojí výjimečností nakonec jednou ze strategií přežití. Ať už je to dvojí výjimečnost popsaná, nebo nikoliv. Ve výsledku tyto děti cítí hlavně to, že nikam „nepatří“. Přesně proto, že jsou vnímavější, cítí tíhu tohoto faktu o to víc. A bývají na nic navíc samy.
Proto bych na druhou stranu nikdy nedoporučila, aby všechny nadané děti chodily automaticky na osmileté gymnázium. Některé dozrajou později a mohou přijít na čtyřleté. Nebo se dokonce vyučit a až pak zažít takové dozrání nervové soustavy, že si dodělají maturitu a půjdou na vysokou školu…
„Komplikovanější to může být navíc ještě víc. O fakt, že většina dětí, které jsou velmi chytré, je sociálně upozaděná. Znám děti s dvojí výjimečností, kterým je třináct, ve svých oborech by mohly konkurovat vědcům, ale chovají se jako osmileté. A učitelé nevědí, co s nimi. Vidí, že ty děti znají a říkají skvělé věci, ale zároveň nejsou schopné si vyndat tužky na stůl…“ popisuje Klára Spáčilová, že je potřeba brát v potaz právě i takové věci jako netypické zrání mozku. „Proto bych na druhou stranu nikdy nedoporučila, aby všechny nadané děti chodily automaticky na osmileté gymnázium. Některé dozrajou později a mohou přijít na čtyřleté. Nebo se dokonce vyučit a až pak zažít takové dozrání nervové soustavy, že si dodělají maturitu a půjdou na vysokou školu… Nemůžeme to nikdy shrnout s tím, že existuje jeden scénář, který bychom měli dodržovat. Existuje tu jen velká rozličnost dětí, kterou bychom měli respektovat,“ říká k tomu velmi otevřeně pedagožka z gymnázia Evolution.
Zásadní faktor pedagogického vzdělání
Vnímat jedinečnost, přestat škatulkovat. To už tu bylo mnohokrát a z mnoha různých důvodů. Ve velkém tomu znovu brání systém: tentokrát ten, jímž procházejí pedagogové při své přípravě na dráhu učitele. „Je pravda, že když k nám přicházejí studenti z fakult, mívají někdy pocit, že s nimi k nám na školu teprve dorazí to pravé ořechové, to nové, že nám něco předají. Velmi rychle zjišťují, že to je úplně jinak. Přichází s krásnými prezentacemi – ale tím pádem pořád s frontálním způsobem výuky,“ popisuje Klára Spáčilová. A přestože není na místě generalizovat (změny se určitě dějí i na pedagogických fakultách), přichází noví učitelé především nevybavení schopností porozumět dětem, které mají před sebou. A to je něco, co chybí u pedagogů obecně.
„Myslím, že už jsou mezi námi ti, kteří se opravdu hodně zajímají, absolvují kurzy, doplňují si vzdělání. Nicméně to se děje už v průběhu jejich pedagogické praxe, kdy se setkávají nejen s nadanými dětmi, poruchami učení, ale i mnohem závažnějšími věcmi. Jsou tu poruchy autistického spektra, dnešní děti trápí mnoho psychických problémů, máme tu silnou vlnu transgenderu. A mnozí z nás takovým dětem chtějí skutečně pomoct,“ přiznává pedagožka. Nicméně to nemění nic na faktu, že každý pedagog je především odborníkem na daný obor (například matematiku), a mnohem méně vedený k práci s dětmi, studiu psychologie, konkrétních metodik.
Úlevy viděné skrz prsty
To do určité míry mohou vyvážit a také vyvažují pedagogicko-psychologické poradny nebo speciální pedagogové v jednotlivých školách. A vrátíme-li se k dětem s dvojí výjimečností, právě z poraden – pokud jsou diagnostikované – pak školy dostávají doporučení na nejrůznější opatření na pomoc s handicapovanou částí jejich výjimečnosti.
Pochopit souvislosti potřebují nejen pedagogové, ale i spolužáci. Případně jejich rodiče. Musí rozumět tomu, že pokud dyslektik přečte dobře větu, není to samozřejmost, ale důsledek těžké a dlouhodobé práce.
„Diskutabilní jsou na tom z mého pohledu nicméně hned dvě věci. Řada pedagogů si vůbec netroufá cokoliv podniknout sama, dokud nemají příslušné razítko z poradny,“ popisuje Klára Spáčilová praxi, která místo toho, aby pomohla hned, neudělá krok bez posvěcení „shora“. „No a pak tu panuje mylná domněnka, že doporučení z poradny znamenají zvýhodňování. Pedagogové mnohdy zažívají reálný strach z toho, že je budou konfrontovat rodiče ostatních s tím, že chtějí podobná opatření i pro své děti,“ pokračuje pedagožka.
Vzniká tu okamžik nepochopení toho, že dítě s domnělými úlevami vždycky bude muset pracovat více než ostatní. „Upřímně, život není fér, a tyhle děti to vědí mnohem víc než kdokoliv jiný. A těm ostatním to musíme také vysvětlit, aby je uměly přijmout. Pochopit souvislosti potřebují nejen pedagogové, ale i spolužáci. Případně jejich rodiče. Musí rozumět tomu, že pokud dyslektik přečte dobře větu, není to samozřejmost, ale důsledek těžké a dlouhodobé práce.“
Průměry nefungují
A jak připomíná psycholožka Andrea Štefáčková, také by pomohlo také méně průměrovat. „Když dojde k diagnostice, vidíte, že někde jsou děti s dvojí výjimečností skutečně nadprůměrné, jinde ale podprůměrné… a jen zčásti splňují opravdu průměrná očekávání spojená například s jejich ročníkem. Učitelé nicméně neporovnávají jednotlivé dovednosti daného dítěte, neuvědomují si, že když exceluje ve fyzice, ale kulhá ve čtení, něco není v pořádku. Vezmou průměr jeho dovedností, postaví jej vedle očekáváného průměru ročníku. Což úplně vylučuje možnost podchytit právě případy dvojí výjimečnosti.“
Mimochodem, ze stejného důvodu pak po ničem nepátrají často vlastně ani sami rodiče. Dokud je všechno ve výsledku průměrné, nevidí důvod. Přitom pokud by chtěli, je potřeba se jen správně dívat.
„Vysledovat znaky dvojí výjimečnosti totiž lze. Když se soustředíte, vidíte přece na jedné straně bohaté, komplexní myšlení. Uvědomíte si, že vaše dítě mluví jinak, že má svou specifickou logiku. A ano, pak ještě musíte vědět, že vůbec něco jako dvojí výjimečnost existuje. Což je zatím bohužel stále také velké minus: o dvojí výjimečnosti se málo ví. A neví se ani to, že děti s dvojí výjimečností jsou jen jedním ze šesti typů nadaných dětí, které v populaci máme. Tohle, nedostatek informovanosti, je možná to něco, co je třeba změnit jako první,“ uzavírá psycholožka a psychoterapeutka Andrea Štefáčková.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
