Když skutečně dochází k útoku, tak je vždycky dobrý nápad co nejrychleji utéct, a pokud to není možné, tak se zamknout a zabarikádovat v místnosti. FOTO: Kateřina Lánská
Uběhlo už téměř půl roku od chvíle, kdy Českem otřásl útok na Karlově univerzitě. Je načase se ptát, jak podobným událostem předcházet nebo aspoň zmírnit jejich dopady. „Důležité je, aby každý věděl, čeho si všímat a kam se obracet s podezřením,“ říká americký bezpečnostní odborník Steve Knipstein. Jeho kolega Phil Andrew dodává: „Zbraně se nemohou dostat do rukou jen tak někomu.“
V USA máte s útočníky ve školách nebo jinde na veřejnosti bohužel velkou zkušenost. Zažili jste i vy sami útok střelce?
Phil Andrew (PA): Jednadvacet let jsem pracoval jako agent FBI, kde jsem se věnoval krizovému vyjednávání a zasahoval v různých krizových situacích. Častěji a častěji jsme jezdili k masovým útokům, jimž jsme následně přizpůsobovali naši taktiku i preventivní programy. Teď v rámci PAX Group pomáháme různým institucím s nastavováním bezpečnostních opatření a krizových plánů a pak také s důležitým úkolem, kterým je poskytování adekvátní pomoci a podpory přeživším. S útoky střelnou zbraní mám tedy jak pracovní, tak osobní zkušenost.
Řeknete mi víc o tom, co jste prožil?
PA: Přežil jsem jeden z prvních velkých útoků v USA v roce 1988. Bylo mi tehdy dvacet let. Ozbrojená žena zaútočila na základní škole, která byla poblíž našeho domu, a nakonec vtrhla přímo k nám. Dokázal jsem s ní vyjednat propuštění svých rodičů. Když jsem se ji ale pokusil odzbrojit a zneškodnit, málem mě zastřelila.
Měl jsem ovšem štěstí v neštěstí, protože jsem vyrůstal a žil v dobrém prostředí se zdravými vztahy. Měl jsem milující rodinu, univerzitu, která mě podporovala během hospitalizace i po ní, a navíc jsem byl členem plaveckého týmu, kde za mnou stáli ostatní členové i trenéři.
Bohužel zdaleka ne každá oběť má k dispozici podobnou podpůrnou síť. A proto s kolegy klademe různým institucím na srdce, aby už při tvorbě krizových plánů myslely i na to, že nejde jen o prevenci nebo o to, co uděláte ve chvíli, kdy se útok odehrává, ale i o následující období.
Pojďme se přece jen věnovat chvíli prevenci. Jak podobným útokům, jako byl třeba ten na Karlově univerzitě, můžeme předcházet?
PA: Je potřeba vycházet z dat, která vám řeknou, jaký typ člověka představuje největší riziko, aje také nezbytné věnovat pozornost krizovým plánům včetně preventivních opatření. A pokud máte kvalitní a přehlednou komunikaci, vhodný trénink a zabezpečení, pak můžete dopad podobných událostí výrazně snížit. Komunikaci obzvlášť zdůrazňujeme, protože bez ohledu na to, jaká opatření jste zavedli a kolik peněz to stálo, pokud to vhodně nevysvětlíte všem okolo, nebude dopad preventivních opatření takový, v jaký bychom chtěli doufat.
Steve Knipstein (SK): Když se bavíme o univerzitách, tak se ptáme, zda mají silnou kulturu bezpečí. A tím myslím, jestli jim funguje „lidský systém“. Ani nezáleží tolik na tom, jestli jsou někde alarmy a zámky. Jde o to, jestli každý jasně chápe, co má udělat, když je svědkem nějakého podivného chování. Ví, komu o tom říct? Vysvětluje to univerzita studentům dost jasně? Mají k dispozici telefonní číslo nebo e-mail, kam se mohou obrátit, aby pak nastoupili profesionálové a vyhodnotili rizika? A když už se něco semele, ví každý s jistotou, co má dělat a kudy a kam bezpečně utíkat? To jsou velmi důležité otázky a témata.
Zmínili jste, že se dá odhadnout, kdo představuje nejvyšší riziko. Můžete být konkrétní a říct, na jaká varovná znamení bychom si měli dát pozor? A je důležité, aby se na identifikaci rizikových lidí podílela i veřejnost, třeba spolužáci nebo kolegové?
PA: Na jaké projevy a chování se soustředit? Určitě na známky sklíčenosti, deprese, rozhodně na výhrůžky, obtěžování, schvalování nebo plánování násilného chování. Jednodušší to je s depresivním člověkem, protože ten se nejspíš cítí opuštěný a zapomenutý, a pokud se mu dostane včasné pomoci, může se ještě zlepšit a začít normálně fungovat ve společnosti.
Na úvod je třeba říct, že toto je potřeba řešit každoročně, protože zejména na univerzitách se velká část studentů i učitelů pravidelně obměňuje, takže se nelze spolehnout na nějaké cvičení, které uděláme jednou za čas.
Horší je, když někdo vyhrožuje a chová se nevypočitatelně, protože to se pak lidé leckdy bojí zakročit. Proto je důležitá ta zmiňovaná „kultura bezpečí“ – každý ví, co sledovat, kam a jak to nahlásit, a věří, že se skutečně něco stane.
Říkám si, že ale například u střelce v Praze nikdo neměl pocit, že by něco šíleného plánoval. Vynikající student, jen trochu tichý… A navíc – kdo nezažil někdy období, kdy toho na něj bylo moc, třeba kvůli náročnému studiu?
SK: Součástí umění komunikace je i to, že se studenti a vyučující naučí vést rozhovor s člověkem, který prochází nějakým složitým obdobím; jak mu naslouchat a být empatický. Samozřejmě je skvělé, když se podaří rozpoznat, kdo je jen ve společnosti neobratný, a kdo je už ohrožením pro ostatní. A říkáte správně, že někdy prostě nemáme dost informací – ale v mnoha dalších případech je informací dost a jsou velmi zjevné, ovšem nedostanou se včas k těm správným lidem. Žádný jeden konkrétní program nebo jeden člověk nás nezachrání. Aby se bezpečnost nás všech skutečně zvýšila, musíme být všichni ochotní a připravení se na tom podílet.
A co když už jsem na místě, kde právě dochází k útoku? Co mám dělat, abych co nejvíc zvýšila svoje šance na přežití?
SK: Na úvod je třeba říct, že toto je potřeba řešit každoročně, protože zejména na univerzitách se velká část studentů i učitelů pravidelně obměňuje, takže se nelze spolehnout na nějaké cvičení, které uděláme jednou za čas. Nicméně krizový plán je potřeba vytvořit pro každou budovu s ohledem na konkrétní lidi, kteří se tam pohybují. Mají třeba nějaké tělesné nebo smyslové postižení? Pokud ano, jak je ochráníme?
A když už potom skutečně dochází k útoku, tak je vždycky dobrý nápad co nejrychleji utéct, a pokud to není možné, tak se zamknout a zabarikádovat v místnosti. A krajní možnost představuje, že se útočníkovi postavíme na odpor. Všichni musíme pochopit, že jen zřídkakdy se na místo zvládne dostatečně rychle dostat policie, je to na nás, kterých se ta situace týká.
Na začátku školního roku, když se bavíme o hodnocení a povinné literatuře a dalších organizačních záležitostech, je vhodné si zopakovat krizový plán: co uděláme, když se někomu udělá zle, přijde nějaké extrémní počasí, přírodní katastrofa nebo střelec.
Měli bychom tedy zavést nácviky situace, kdy se ve škole střílí, jako to děláte v USA?
SK: Já to považuju spíš za nešťastné, i když moje děti těmito nácviky procházejí. S trochou úsilí se dají provádět i tak, že to děti ještě víc nevyděsí, adekvátně k jejich věku. Nemusíme to drilovat, jako bychom byli v armádě, a ani nemusíme přehnaně vzbuzovat strach z nějakého tajemného útočníka. Můžeme si říct, že existuje spousta důvodů, proč může být vhodné vědět, jak utéct nebo se schovat.
Pomohou k větší bezpečnosti i nějaké změny v legislativě?
PA: Ano, pomáhají zákony omezující vlastnictví zbraní, které definují, jak to vypadá, když je někdo ohrožením pro sebe a své okolí. Každý takový případ by měl posoudit tým odborníků na bezpečnost a duševní zdraví. Pokud vyhodnotí, že dotyčný je rizikový, pak prostě nebude mít přístup ke zbraním. Vidíme, že tam, kde podobné zákony přijali, jsou velmi efektivní, snižují rizika a napomáhají tomu, aby se k těmto lidem dostala pomoc, kterou potřebují.
Je spíš potřeba zapracovat na tom, aby každý, než si koupí zbraň, musel projít kompletním prověřením a výcvikem pod dohledem profesionálů.
Ihned po útoku na Karlově univerzitě se na sociálních sítích objevily názory, že „zlého člověka se zbraní zastaví jen dobrý člověk se zbraní“ a že bychom vlastně měli podporovat lidi, aby si pořizovali v zájmu bezpečnosti zbraně. Souhlasíte?
PA: Tento slogan v USA používá National Rifle Association (sdružení majitelů a výrobců zbraní), ale data ho nepodporují. Jinými slovy, dobrý člověk se zbraní často na místě není nebo nedokáže v tom chaosu a rychlosti zareagovat.
Je spíš potřeba zapracovat na tom, aby každý, než si koupí zbraň, musel projít kompletním prověřením a výcvikem pod dohledem profesionálů. Velké rezervy bývají také v oblasti bezpečného skladování zbraní. Mnoho životů ve školách vyhaslo tak, že někdo někde nechal svou zbraň bez dozoru a ta se ocitla na špatném místě ve špatných rukách.
SK: V USA už nyní vidíme, že začínají probíhat soudy s rodiči, kteří neuhlídali svoje zbraně a jejich dítě s nimi někoho usmrtilo. To je velmi pozitivní trend.
Jak by měla vypadat pomoc přeživším a celé komunitě?
PA: Je potřeba zajistit podporu, která bude dlouhodobá, mít povědomí o organizacích, které se mohou hned zapojit, když se něco stane. Pro přeživší a ostatní zasažené takovou událostí je důležité, aby všichni okolo chápali, že nelze prostě jen tak jít dál. Musejí mít prostor i pro to, aby tu hroznou zkušenost přetavili v něco dobrého, jako se to povedlo mně coby dvacetiletému studentovi, který se následně stal agentem FBI.
SK: Velmi vhodné jsou různé skupinové terapie a aktivity, ale také je potřeba mít člověka, který je zodpovědný za to, aby to přeživším neustále připomínal. Bývají tak traumatizovaní, že jim nestačí dát letáček s telefonním číslem, ale musíte za nimi přijít, promluvit s nimi a zajistit, že nabízenou pomoc opravdu využijí. A jak už zmiňoval Phil, není to na pár dnů či týdnů, ale určitě na měsíce. Traumatická reakce se někdy objeví třeba až po půl roce. Navíc, jak vyšetřování pokračuje, tak se stále objevují další nová zjištění, a to může vést k retraumatizaci.
Jakou roli v tom vše hrají média a způsob, jakým informují o podobných událostech, jako je střílení ve školách?
SK: Média by neměla mlčet, ale musejí hodně zvažovat, jestli útočníka neglorifikují. Když se jde do velkých detailů, tak se tím vytváří jeho téměř až kultovní, heroický obraz, což zvyšuje riziko nápodoby. Takže my radíme, aby se média soustředila na informování o obětech, přeživších a komunitě.
O útočníkovi by se nemělo mluvit ani jménem, protože tím můžete inspirovat následovníky, kteří se pak také rozhodnou odejít ze světa v záři reflektorů. Můžete samozřejmě mluvit o tom, jakou měl střelec historii a proč útočil, ale hovoříme o něm jako o útočníkovi, třeba o útočníkovi z Karlovy univerzity.
PA: O útočníkovi by se nemělo mluvit ani jménem, protože tím můžete inspirovat následovníky, kteří se pak také rozhodnou odejít ze světa v záři reflektorů. Můžete samozřejmě mluvit o tom, jakou měl střelec historii a proč útočil, ale hovoříme o něm jako o útočníkovi, třeba o útočníkovi z Karlovy univerzity.
SK: Takovou paralelou může být to, když během utkání třeba ve fotbale vběhne na hřiště nějaký divák a chce narušit utkání, tak to kamery nezabírají. Proč? Protože potom by se to stávalo mnohem častěji.
Mám ještě jednu otázku na konec. Proč vlastně tyto útočníky tolik přitahují školy? Protože kdybyste chtěli zabít co nejvíc lidí, tak třeba zábavní park nebo velké nádraží ve špičce budou mnohem snadnější cíle…
SK: Je to smutné, ale je to záležitost emocionálního napojení, a to jak útočníka, tak pozůstalých a širší komunity. Útočník pracuje s představou, jak budou všichni smutní a šokovaní. Když se rozhodujete pro takový čin, tak nechcete zabít „jen tak někoho“, ale vyloženě máte tento konkrétní cíl.
Nácviky situace, kdy se ve škole střílí, považuju spíš za nešťastné. S trochou úsilí se ale dají provádět i tak, že to děti ještě víc nevyděsí.
Phil Andrew vystudoval právo na DePaul University College of Law a bezpečnostní strategie na Northwestern University. 21 let pracoval u FBI jako agent a krizový vyjednavač. Působí ve společnosti PAX Group jako generální ředitel a přednáší na univerzitách či konferencích o bezpečnosti a omezování rizik.
Steve Knipstein vystudoval média a žurnalistiku na Indiana University Bloomington. Celý profesní život se pohybuje v oblasti komunikace – mediální i krizové. Působí ve společnosti PAX Group jako odborník na vyhodnocování a zvládání bezpečnostních rizik.
Text vyšel v Akademii Lidových novin.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
