Na Základní škole T. G. Masaryka v Poděbradech se rodiče stávají v hodinách prvouky lektory, kteří postupně představují dětem svá povolání. Zapojují se tak do života školy, sami si vyzkoušejí, jaké je to stát před katedrou, a jejich zkušenost se odrazí i v respektu k práci učitele. Nechte se inspirovat projektem Jedna rodina.
Jde o nápad zdejší paní učitelky Dany Šafránkové. Ta učí ve třetí třídě a přemýšlela, jak zpestřit hodiny prvouky. Při ranních debatních kruzích totiž zjistila, že děti o svých rodičích mnoho nevědí. Kromě jiného proto, že jejich povolání mají pro ně dost exotické názvy: manažer, designer, ředitel logistiky.
„I sama bych dětem těžko vysvětlovala, co v takovém zaměstnání člověk dělá,“ vysvětluje svůj záměr Dana Šafránková. „Tak jsem se na jedné z třídních schůzek zeptala, jestli by byli rodiče ochotní přijít své povolání přiblížit dětem. Tři čtvrtiny přislíbily účast.“
Od řezníka po ředitele marketingu
Setkání se konají dvakrát měsíčně. V roli přednášejících se vystřídalo postupně už sedm rodičů. Jako první přišel pan Nápravník, který představil povolání ředitele logistiky. Při dalším setkání se děti dozvěděly, jak vypadá práce hrnčíře. Pan Kos přinesl dětem ukázat své výrobky a trpělivě odpovídal na všechny otázky. Když se mluvilo o tom, co znamená být ředitelem marketingu, bylo to i s hádankami a malými dárky pro ty, kteří odpověděli správně. A největší překvapení přinesla debata s řezníkem-uzenářem. Tatínek na konci hodiny vytáhl kýtu a před dětmi ji naporcoval.
K čemu je to dobré? Děti si mohou uvědomit výhody a nevýhody různých povolání. Rodiče jim pomohou pochopit, jak je důležité získat potřebné vzdělání a osvojit si nejrůznější dovednosti a být zodpovědný za odvedenou práci. Projekt debat o povoláních by měl vést i k tomu, aby si děti svých rodičů vážily a dokázaly jim porozumět.
Setkání mají úspěch
Paní učitelku překvapilo, jak trpěliví rodiče při „vyučování“ jsou. Mluví většinou pomalu, zřetelně a na všechny dotazy pečlivě odpovídají. Děti byly zpočátku dost plaché a nevěděly, na co se ptát, dnes už mají spoustu zajímavých otázek. „Vyučovací hodiny mnohdy nestačí. Rodiče nejsou také na začátku ve své kůži, za katedrou stojí většinou poprvé, ale nervozita z nich většinou za pár minut spadne,“ komentuje paní učitelka Šafránková. Po rodičích vždycky chce, aby dětem řekli, co ke svému povolání potřebují za vzdělání, jestli například musí pracovat v týmu, ovládat jazyky, umět jednat s lidmi.
Na debatách se fotografuje a o projektu si tak můžeme přečíst na webových stránkách školy. Žáci si dělají jednoduché vlastní zápisy, o kterých si pak ještě druhý den s učitelem povídají. A nakonec píší pro rodiče děkovný dopis.
Rodič v roli učitele
„Děti se na každé další setkání moc těší. Hodinu od hodiny se zlepšují i v komunikaci, tvorbě otázek, ale také v dovednosti naslouchat a dodržovat pravidla – mluví vždy jen jeden z nás,“ dodává paní učitelka Šafránková. Projekt je tak užitečný pro všechny strany. Mnoho rodičů totiž po své školní zkušenosti smekne před učiteli, když pocítí na vlastní kůži, jaké to je postavit se před žáky a zkusit je něčím zaujmout. Často se od základu změní jejich pohled na učitelskou profesi. Tím se vytvoří základ pro opravdu dobrou spolupráci rodičů se školou i v jiných oblastech.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Díky za všechny zprávy, články a zmínky o tom, že spolupráce s rodiči je možná a škole „prospívá“, tedy přináší dobré dětem, škole i rodičům. kéž by se v českých školách dělo čím dál častěji!
Při čtení článku výše,jak pěkně to dělají v Poděbradech, musím přidat svou rodičovskou doušku s podobným projektem v ZŠ EDEN v Praze 10,kde rodiče vítají a chodí i mé tři děti. Projekt byl postaven na oslovení rodičů v tom smyslu, kdo z nich může nabídnout, aby se děti mohly jít podívat na jednotlivá zaměstnání, jít přímo do podniků a pracovních míst svých rodičů. Děti tak mohly vidět práci soudců, producentů v nekonečných seriálech, ale také např. koníček jednoho z tatínků, který přivezl na zahradu školy „kopii“ vojenského válečného zázemí…
Myslím, že nemusím dodávat jestli a proč se projekt účastníkům líbil, jestli byl prospěšný, povedený… :o)
Jedno je jisté: na začátku určitě byl nápad, ochota komunikovat a přemýšlet za hranicí běžného „procesu – učitel vs. žák“.
Držím palce takovým projektům!
Eliška Kasinová
Dobrý den,
váš komentář nás potěšil, rádi o vašem způsobu zapojení rodičů do výuky napíšeme v některém z příštích článků. Ivana Fitznerová