Letos, s ohledem na to, že klima není právě veselé, jsem vybral slova fyzika, který se rád učil, ale nerad chodil do školy: Alberta Einsteina. O krizi jako příležitosti. FOTO: Acli Bergamo
Jsou dnešní školy, ať stojí v Itálii nebo v Česku, vlastně už mrtvé, i když se teď snažíme v nich ochránit život (pomocí dezinfekce)? A jaký má tato covidová krize kreativní potenciál? Alessandro D´Avenia učí řečtinu a literaturu na gymnáziu v italském Miláně. Tento sloupek mu vydal deník Corriere della Sera k začátku školy, který v Itálii spadá na polovinu září.
“Krize může být skutečným požehnáním pro každého člověka, pro každý národ. Tvořivost se rodí z bolesti, stejně jako den se rodí z temné noci. V krizi se rodí vynalézavost, stejně jako objevy a velké strategie. Kdo překoná krizi, překoná sám sebe, aniž by byl přemožen. Kdo krizi přisuzuje svá vlastní ztroskotání, zanedbává svůj talent a klade problém výš než řešení. Opravdovou krizí je neschopnost. Bez krize nejsou výzvy. Bez výzev se život stává pouhou rutinou, pomalou agonií. Právě v krizi můžeme ukázat to nejlepší v nás.”
První den školy vždy píšu na tabuli slova, kterými bych chtěl prosvětlit přicházející rok, a nutím studenty, aby se je naučili a pamatovali si tak souřadnice cesty v každém okamžiku navigace. Minulý rok jsem zvolil svatého Augustina: “Mysl živí jen to, co ji obveseluje.” Letos, s ohledem na to, že klima není právě veselé, jsem vybral slova fyzika, který se rád učil, ale nerad chodil do školy – Alberta Einsteina. Dokonale vhodná pro to, aby nám pomohla čelit krizi, která nás nyní paralyzuje, a proměnit ji ve výzvu. Fyzická řešení nikdy nestačí, potřebujeme i řešení meta-fyzická. Epicentrum existenciálních zemětřesení není na povrchu. Buď se naše vize světa promění, nebo jsme trpěli nadarmo. Život se vzpěčuje schématům a strukturám, které se mu snažíme vnutit, tím spíš, když se ukazuje, že tato schémata a struktury už nepomáhají, postupem času se z nich totiž staly pasti. Přesně to se stalo ve školách.
Krize přinášejí dar bolestných zjištění. Tkáň života nám svými zraněními ukazuje, jak si přeje, abychom ji léčili, a naléhá, takže ji nemůžeme dále přehlížet. Léčení vyžaduje citlivé ruce. Slovo krize ve svém původním významu v řeči starořeckých eposů znamenalo mimo jiné i dělení klasu na zrna a plevy. Ze zrn bude chléb, z plev sláma. Nekritické myšlení (takové, které postrádá “krizi”) je myšlení, které plete vše dohromady. Zrna i plevy, ale i školní lavice a děti, které v nich sedí. Už měsíce mluvíme o lavicích a jak je rozestavět, což se dá vyřešit s trochou kompetence a selského rozumu. Tyhle debaty ad absurdum zaplnily všechen prostor, který jsme měli věnovat péči o zrno, což je ve škole život učitelů a dětí.
Faktem je, že epidemie nekompetentnosti se ve školství šíří už roky. Systém nabírá zpoždění a dojíždí na to, že není nastaven tak, aby naplnil potřeby lidí – jeho uživatelů. Ohlíží se jen na aseptické ekonomické ukazatele a politické zájmy a veřejnost tomu vesměs bez zájmu přihlíží.
Masa pravidel, která nás v těchto dnech dusí, ukazuje, že prioritou je ochránit životy. Ale jaký život jsme to ve škole v posledních letech ochránili se srovnatelným odhodláním, s jakým nakupujeme lavice a roušky? I když se nám podaří, že nikdo neonemocní, pomůžeme někomu vyrůst? Kolik dětí i učitelů pomalu vyhasíná, protože se o ně nikdo nestará, místo aby jim pomohl učit a učit se pořádně? Kdybychom nepohodu těch, kdo ve škole tráví čas, léčili se stejným zaujetím, se kterým teď školy dezinfikujeme, škola by dnes byla mnohem zdravější. Opatření a pravidla chrání životy, ale nestačí na to, aby se opravdu žilo. Skutečný školní život je založený na produktivních, oživujících vztazích a profesionálních kvalitách.
Ale škola se místo toho stala pouhým místem na trávení času, na odložení dětí, aseptickou úschovnou lidských životů, kde se rozdávají pilulky pro mozky bez těla a budoucnosti. Není líhní inspirace, ale frustrace. “Škola má vést ke kritickému myšlení.” Kolikrát jsme slyšeli tohle opakovat. Ale pokud to neznamená schopnost najít to podstatné, škola místo toho vzdělává v myšlení, které je chaotické a podléhá manipulaci.
Albert Einstein si až do svých devíti let vždy každou větu polohlasně přeříkával, než ji přečetl nahlas. Měl těžké vyjadřovací problémy a skoro nemluvil. Tato jeho originalita, kterou učitelé vnímali jako podivnost, měla za následek obrovský rozvoj imaginace, a ten stál u zrodu jeho objevů. Už jako dítě snil Einstein o tom, že se chce pohybovat rychlostí světla, aby se mohl podívat na svět. A tenhle sen, který nikdy neopustil, ho přivedl k objevu teorie relativity. Když jako čerstvý absolvent vysoké školy našel místo v nudném patentovém úřadě, svou oddanost fyzice nezradil a ve dvaceti pěti letech, právě v zaprášené kanceláři úřadu, napsal své slavné čtyři články, které zcela proměnily pohled na svět.
Přeji nám všem úspěšnou krizi, a ať to není jen nervové zhroucení.
(Text byl zkrácen o pasáž detailně popisující neduhy italského školského systému.)
Alessandro D´Avenia je středoškolský učitel literatury a řečtiny na soukromém katolickém gymnáziu v Miláně. Napsal úspěšnou knihu pro mládež s názvem Bílá jako sníh, rudá jako krev (byla přeložena do češtiny). Svými sloupky pravidelně přispívá do deníku Corriere della Sera.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné