Filozofie má pověst teoretické disciplíny, kterou pěstují akademici na univerzitách. Podle Barbory Fialové a Jiřího Bartoníka ale filozofie jakožto myšlení, dotazování se a hledání odpovědí má své místo i v každodenním životě. Společně proto vytvořili platformu Pink Box, v rámci níž vedou kurzy filozofie pro děti, dospívající a dospělé. „Když se děti naučí ptát a společně přemýšlet, poctivě si to myšlení odpracovat, zlepší to obecně jejich kognitivní schopnosti a potom je to vidět třeba i v oborových předmětech,“ říká Jiří Bartoník.

Ne každý si umí asi představit, jak taková lekce filozofie pro děti vypadá. Učíte o Platónovi nebo sofistech?

Jiří Bartoník (JB): Neučíme děti myšlenky filozofů, učíme je filozofovat. Za tím účelem máme připravených několik druhů programů pro děti a dospělé. Jejich smyslem je, abychom spolu dokázali mluvit a poslouchat se. Důležitější než cíl je pro nás cesta. Otázku, kterou si vytyčíme na začátku lekce, není nutné finálně vyřešit nebo zodpovědět. Nemusíme přijít na nic světoborného, a dost často ani na nic světoborného nepřijdeme.

Barbora Fialová (BF): Hlavním účelem je, aby se každý zapojil. Do debaty, a přeneseně také do společnosti. Ať už jde o děti na 1. stupni, na druhém stupni, nebo vysokoškoláky, v podstatě bez výjimky se bojí zapojovat do diskuse, reagovat a tvořit argumenty. Nejde přece o to, abych já byl nejvíc slyšet, ale abychom společně zkoumali situaci. Ať už se bavíme o politice, veřejném mínění, nebo o tom, jak zlepšit svoje město.

V čem je odlišná lekce filozofie od běžné vyučovací hodiny?

JB: Ve škole jako žáci nasloucháme myšlenkám učitelů, které si zaznamenáme do sešitu, a učitelé nás posléze oceňují za to, jak tyto jejich myšlenky dokážeme reprodukovat. Tohle ale při lekcích filozofie odpadá a důležité je myšlení všech zúčastněných. Učitel nebo lektor se pro tuto chvíli stává pouze moderátorem, který stojí v pozadí. A to je náročnější, než se zdá. Na druhou stranu ale filozofická lekce probíhá podle didaktických pravidel, tedy začíná evokací, pak přichází nějaký vrchol a nakonec reflexe. Považujeme za důležité reflexi neošidit, a když se něco otevře, tak se to má také uzavřít. Všichni se na závěr oceníme, jak nám to šlo. Každé dítě si pak může uvědomit, že bez něj by naše debata byla o jeden hlas chudší.

Některé děti jsme ztratili před pandemií. Teď už musíme vymyslet, jak učit, kdyby škola nebyla povinná, říká učitel filosofie pro děti Čtěte více

Můžete uvést příklad, jaká je role učitele nebo lektora?

JB: Diskusi může odstartovat třeba otázka od dětí, jestli máme vždy povinnost pomáhat druhým. Rozvine se samozřejmě debata, kde některé děti budou tvrdit, že tuto povinnost máme. To ale nestačí, musí říct i to, z čeho vycházejí, proč si to myslí – a argumentem může být, že je k tomu například vychovává babička, která vždycky všem pomáhala. Na to ale spolužák namítne, že pomáhat můžeme, pokud chceme, ale není to naše povinnost. A učitel nebo moderátor v tuto chvíli musí ustát, že dává prostor všem a nepodpoří někoho, protože se mu jeho argumenty víc líbí a víc s nimi souzní. Je potřeba naučit se být k sobě upřímný a neustále reflektovat každý dialog. A ptát se sám sebe, jestli někomu zbytečně nepomáhal.

BF: Je zkrátka třeba cvičit se v citlivosti. Když se s filozofováním začíná, bývá to dost krkolomné, protože se filozofické diskusi teprve učíme. Moderátor dost často záměrně diskusi zastavuje, snaží se někomu dávat slovo, doptává se nebo nechává přeříkat někoho vlastními slovy otázku svého spolužáka.

Jaké otázky a metody používáte?

JB: Na malé děti jdeme hodně formou hry, divadla a podobně, ale se staršími si už moc hrát nemusíme. Ty chtějí otevírat otázky, které se jich týkají. Příkladem může být otázka, jestli má někdo právo jim na ulici vynadat jen proto, že je starší. Jestli jen kvůli svému věku zaslouží větší úctu. Tyto etické otázky má smysl si přeříkat, zabývat se jimi, a dospívající to hodně zajímá.

BF: Samozřejmě chtějí řešit i vztahy, jako je láska nebo přátelství a jejich podstata. Co to znamená být svobodný a omezuje moji svobodu vůbec něco? Když věnujete přemýšlení čas, nakonec se podaří společně přicházet na to, co ty pojmy znamenají.

Proč jste se vlastně pustili zrovna do kurzů filozofie pro děti?

BF: Chtěli jsme prostě mluvit o filozofii ve veřejném prostoru. Postupně jsme se rozhodli zaměřit se na vzdělávání, protože jsme zjistili, že ve školách jsou pro to vhodné podmínky. Chtěli jsme a pořád chceme odbourat různé bloky, kvůli nimž si lidé myslí, že filozofie je něco nesrozumitelného, čemu se věnují pouze akademici, že to je svět teorie v protikladu ke světu praktickému. Jenže tohle rozdělení je umělé, ty dva světy se neustále prolínají, jdou spolu. Naším hlavním zájmem je zapojit filozofii do každodennosti. Aby se lidé učili víc reflektovat, žít vědomě.

Kde čerpáte inspiraci? Je například někde v zahraničí nebo u nás filozofie pro děti běžná?

JB: Filozofie pro děti – v angličtině Philosophy for Children se zkratkou P4C – je směr, který začal vznikat už od 70. let 20. století v anglosaských zemích s cílem naučit děti uvažování a argumentačním dovednostem. Tehdy to byla reakce na rozvoj různých sekt a náboženských hnutí a také na bídnou úroveň logického uvažování u vysokoškolských studentů, kdy učitelé pochopili, že je vlastně žádoucí začít podporovat děti v kritickém myšlení mnohem dříve než na univerzitě. Filozofii pro děti se v zahraničí věnuje hodně filozofů a pedagogů a existuje spousta knih a metodických materiálů. U nás se kurzům filozofie pro děti věnuje Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, která pořádá i kurzy a vydala poměrně dost materiálů.

Po učitelích chceme, aby si třeba psali deník, aby reflektovali svoje hodiny a svoje přemýšlení, a to i mezi sebou. V tu chvíli vyplouvají na povrch kostlivci; různé věci, které si automaticky myslí, že vědí, ale vlastně nevědí.

Říkali jste, že vaše programy jsou různé; pro děti i dospělé. Můžete mi o nich něco říct?

BF: Je nám jasné, že mnoho učitelů neví, co od nás mohou čekat a k čemu to vlastně bude, takže jsme vytvořili i jednorázové workshopy pro učitele a děti, po jejichž absolvování se mohou rozhodnout, jestli navážeme nějakou spolupráci nebo ne. I ten jeden devadesátiminutový workshop může být v něčem prospěšný, ale spíš proto, že si děti uvědomí, že si můžou něco myslet a nemusí se bát svou myšlenku vyslovit. Pro učitele zase může být zajímavé, že se při filozoficky vedené hodině může jeho třída vyjevit v úplně jiném světle a můžou se projevit i obvykle tiché děti. Jinak podle nás má ale největší smysl dělat dlouhodobé programy pro učitele, kteří je pak můžou šířit dál. Je to udržitelnější než chodit do jednotlivých tříd.

JB: Souhlasím. Já sám dlouhodobě docházím do tří tříd v rámci svojí praxe, ale preferuji práci s učiteli. Už jen proto, že změna stylu a postoje u dospělých je těžká věc a velká výzva. Je to úspěch, když po dvou měsících řekne učitel – no, možná bych mohl něco začít dělat jinak. Děláme spolu přípravy, zkouší si vést debatu a otevírat otázky, na které běžně není čas.

BF: Máte ve třídě jedno dítě, které se zásadně nezapojuje. Učitel už vyzkoušel vše, co mohl, situace se nezměnila, tak už to nechává být, protože by jinak neřešil nic jiného. My tento problém můžeme znovu otevřít, proč se nezapojuje, a jestli to ostatním připadá fér a souhlasí s tím. Není to ztráta času, je vlastně hodně zajímavé mluvit o tom, co děti žijí. Na druhou stranu si učitelé někdy myslí, že filozofie je metoda, kterou se rychle naučí. Ale to nefunguje, ta práce vlastně nikdy nekončí, musíte tu reflexi a přemýšlení zabudovávat do svých návyků.

Může „dělat filozofii“ každý? Třeba každý učitel?

JB: Nemůže to dělat kdokoliv. Předpokladem jsou nějaké filozofické kompetence a dovednosti, ale hlavně postoje a chuť k tomu hledat pravdu a číst mezi řádky. Po učitelích chceme, aby si třeba psali deník, aby reflektovali svoje hodiny a svoje přemýšlení, a to i mezi sebou. V tu chvíli vyplouvají na povrch kostlivci; různé věci, které si automaticky myslí, že vědí, ale vlastně nevědí. Takoví učitelé musejí být schopni pootočit úhel pohledu, přijmout vlastní nevědomost, a místo předávání informací se ptát. Umět věci rozpojovat, analyzovat, ověřovat. Naslouchat, mluvit a myslet.

Dobře se učit dnes nestačí, říká autor obdivované vzdělávací reformy v Kanadě Čtěte více

Stávají se ve třídách věci, které vás překvapí nebo zaskočí?

BF: Občas vyplavou na povrch konflikty ve třídě a může to být hodně silné. Učitelé někdy mají tendenci je zametat pod koberec a hlavně pokračovat ve výkladu. My ovšem každému jednání věnujeme pozornost.

JB: Naše práce tím ale končí a takovou „rozbitou“ třídu by si měl vzít do péče profesionál, třeba školní psycholog. Nicméně je vidět, že otázky jsou mocné a dobrá otázka může způsobit, že se leccos otevře. Situaci v některých třídách lze jen s lehkou nadsázkou nazvat jako „válku gangů“. Nadhodíte otázku a hned se zformují skupiny, které se vůči sobě vyhraňují, a poměrně rychle se pak odhalí i vedoucí těch skupinek. Dál už to ale, jak říkám, není naše práce.

Na jakých školách se vám dobře pracuje?

JB: Možná překvapivě na velkých sídlištních školách, kde je hodně široký pedagogický sbor. Tam se většinou daří různým projektům, učitelé si leccos řeknou a doporučí mezi sebou a nebývá tam ředitel-mikromanažer, který potřebuje mít vše pod kontrolou.

BF: Překvapivě se ne úplně skvěle občas pracuje v různých alternativních soukromých školách. Děti z klasických tříd musíte rozmluvit, děti z alternativních jsou zvyklé sedět v kroužku, ale někdy tam chybí bezpečné prostředí a sdílení. Jako by to byla parta individualit, které neumějí myslet spolu.

Stalo se vám, že jste někoho „obrátili na filozofii“?

JB: Občas, když řešíme nějakou otázku právě typu svobody a jejích omezení nebo etické otázky, tak dětem řekneme, že například Kant nebo nějaký další filozof se této otázce také věnoval a pojímal ji tak a tak. To potom ve třídě zavládne opravdu překvapení, takový ten AHA moment, že to, co tam provozujeme, je skutečně ta tajemná filozofie… Jeden náš žák, deváťák, se právě zajímá o Kierkegaarda. Napsal o něm dokonce seminární práci, ve které prokázal analytické schopnosti. Myslím, že například tohoto chlapce už filozofování nepustí.

Ale není důležité, zda někdo bude studovat filozofii. Když se děti naučí ptát a společně přemýšlet, poctivě si to myšlení odpracovat, zlepší to obecně jejich kognitivní schopnosti a potom je to vidět třeba i v oborových předmětech. Po třech měsících pravidelné práce s šesťáky umějí sedět v kroužku, navzájem si naslouchat a argumentovat. Potom je pro ně přirozené zapojovat se i mimo hodiny filozofie. Tyto návyky a dovednosti jsou užitečné.

Jiří Bartoník vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP v Olomouci. Filozofii si oblíbil už na střední škole a praxi získává na ZŠ Květnového vítězství. Společně s Barborou Fialovou tvoří platformu Pink Box, v rámci níž vedou kurzy filozofie pro děti, dospívající i dospělé. Vydávají také filozofické knihy pro děti a mládež v edici MONÁDA.

Barbora Fialová se zajímá o vzájemný společenský dialog, a proto se rozhodla nejprve věnovat oblasti kultury – vystudovala obor divadelní a filmová věda. Nyní studuje estetickou výchovu pro střední školy. Snaží se umění, filozofii a kreativitu zapojit do řešení každodenních situací.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let