Lidé se v nás vidí, říká anglická rodina. Zpívá o každodenních trablech života v lockdownu, její vtipné předělávky hitů obletěly svět

0
(0)

V neděli pozdě večer jsme to vypustili a když jsme se ráno probudili, mělo to stovky tisíc sdílení. Byli jsme z toho paf, jak rychle se to rozšířilo a kam až. Tehdy jsme neměli kanál na youtube, nic takového, jen facebook. FOTO: Marsh family, samospouští

Vše začalo na jaře jako dárek pro babičku. Přes noc se ale video rodiny Marshových s přetextovanou písní z muzikálu Bídníci začalo na facebook nekontrolovaně šířit. Od té doby udělali takových předělávek víc, měsíc stará hořkosladká coververze devadesátkového hitu s názvem Totally fixed where we are nabrala přes dva a půl milionu zhlédnutí. Zabodovaly krásné vokály a vtipné scénky, ale i odzbrojující upřímnost i nadhled, s nimiž se anglická rodina zpěvem vyjadřuje ke každodenním trablům sociálně distancované domácnosti: věčně dětské hašteření, nabírání na váze, vysedávání u obrazovek, plýtvání tonerem… 

Danielle, je pro vás rodinný management za lockdownu vysilující? Zpíváte i o tom, že si připadáte jako pokojská.

Jsem hodně vytížená v práci, v říjnu jsem totiž nastoupila do nového zaměstnání na čtyři dny v týdnu, předtím jsem pracovala jen dva. Pamatuju si, jak jsem si říkala: hm, a co když děti zase zůstanou doma? Ben je vysokoškolský učitel a pracuje z domova na plný úvazek, takže toho má taky hodně. Ale děti mají dobře zorganizovanou online výuku, což je naštěstí zaměstnává. Ale je to náročné, šest lidí pořád spolu, co si budeme povídat.

A co jídlo a vaření? Není to žádná legrace nakrmit šestičlennou rodinu, každý den, týdny, měsíce.

Je pravda, že dřív jsem o jídle tolik nepřemýšlela, kdežto teď se tím zabývám opravdu intenzivně. Nakupováním online trávím spoustu času. A přípravou jídla. Dřív jsem vařila každý den pořádnou večeři, teď musím vymyslet i snídani a oběd. Někdy to vypadá, jako kdyby člověk nedělal nic jiného, než opatřoval proviant. Ale rutinou probleskují i momenty nadšení. Zkoušeli jsme i nějaká nová jídla a Ben a Ella vymýšleli jejich recepty. A někdy jsme naopak tak vysátí a bez inspirace, že si raději objednáme pizzu. Ale pořád si uvědomuju, jaké je to štěstí mít dost jídla a nemuset se trápit tím, že děti nedokážeme uživit. I když zpočátku jsem se někdy i bála, že by mohly dojít zásoby.

Musíte dětem pomáhat s učením?

Klukům, Alfiemu a Thomasovi, je čtrnáct a třináct, jsou samostatní a pracovití, učitelé jsou na ně hrdí, máme v tom štěstí. Ella v září přešla na jinou školu, druhý stupeň, do nového prostředí, ale taky se jí daří, je chytrá a škola je dobrá. Tess je na prvním stupni a je s ní největší práce. Co ji baví, to jí jde skvěle, ale umí zmizet, když se jí do něčeho nechce. Ale před rokem se začala učit španělštinu, koupili jsme jí na to apku, a to ji naštěstí dost zaměstnává. A udělala docela velký pokrok.

(Tímhle videem vloženým večer na facebook to vše začalo.)

Měli jste pro vás všechny dostatek přístrojů?

V prvním lockdownu ne. Koupili jsme laptop pro mě a Elle ho půjčili ze školy. Na Vánoce jsme pak dokoupili ještě jeden, hlavně kvůli hudbě. A z univerzity, kde já i Ben pracujeme, jsem si vypůjčila nějaký software. Museli jsme si taky pořídit lepší připojení, na šest lidí připojených současně bylo slabé. Děti mají kromě školy taky online hodiny hudby. Teď to je lepší, ale stejně se stane, že všechno zamrzne.

Čtěte také  Kdo si myslí, že hudbu při pandemii nepotřebujeme, žije v omylu, míní Mladí ladí dětem

Jak to, že jste všichni tak muzikální?

Benovi rodiče jsou oba učitelé hudby. Hudbu dělal odmalička. Hrál na violoncello, sám se naučil na kytaru. Mí rodiče doma zase často zpívali, otec hraje na kytaru a na bicí. Když jsme se s Benem potkali – jako studenti v Cambridgi – hráli jsme a zpívali ve studentských kapelách. I jen spolu jsme si často vzali kytaru a zpívali si. Bylo přirozené, že se k tomu postupně přidaly i děti. Vždy jsme spolu secvičili nějakou písničku a zahráli to pak babičce a dědovi jako dárek k Vánocům. To se dost osvědčilo, všechny to baví a je to levné (směje se).

A v březnu se jeden takový dárek zatoulal na sítě…

Přesně tak. Nahráli jsme píseň z Bídníků s naším textem na facebook a označili u příspěvku babičku a další příbuzné, a taky pár přátel. V dohledu byla oslava narozenin v rodině, která se musela zrušit. V neděli pozdě večer jsme to vypustili, a když jsme se ráno probudili, mělo to stovky tisíc sdílení. Byli jsme z toho paf, jak rychle se to rozšířilo a kam až. Tehdy jsme neměli kanál na youtube, nic takového, jen facebook.

Co na ten úspěch říkají děti?

Vlastně nic moc, jich se to zas tak moc nedotýká. Jen někdy pak, když se o nás začala zajímat média a zvali nás do ranní show, musely dřív vstávat. Zato já s Benem jsme z toho všeho byli na začátku docela nervózní. Přicházely stovky zpráv, hrnuly se žádosti o rozhovor. Nevěděli jsme úplně, co s tím.

K rozhovoru se přidal i manžel Danielle Ben.

(Totally fixed where we are zatím chytlo za srdce nějvětší počet lidí. Sdílený pocit široko daleko.) 

Vaše sláva mě dostihla až teď v únoru. Kolega mi poslal odkaz na váš zatím nejpopulárnější song – Totally fixed where we are. Má tři děti a napsal mi k tomu: jak je to povědomé, jak je to stejné, tady nebo v Kentu. Myslel tím podoby lockdownu v rodině. Je váš text k té písničce „true story”, nebo jste si to i trochu vymysleli, aby byla větší legrace?

Ben: Děláme to pro zábavu. I když někteří lidé nám píší, že se jim u toho chce i plakat. To mě trochu překvapilo.

Mně se tahle taky zdála hořkosladká.

Danielle: Myslím, že lidé v nás vidí běžnou rodinu s běžnými starostmi. Ať už žijí v Austrálii, nebo v Německu, cítí v těch písničkách něco, co je jim blízké, sami to zažívají. A nejvíc se jim líbilo, jak se na začátku té první, která se pak začala virálně šířit, děti pošťuchují.

Zpíváte o plýtvání tonerem a také o tom, že jste dřív chodili na túry a teď už se vám nechce ani do parku.

Danielle: O malých věcech v životě, které ale mají svou váhu. Samozřejmě že to je podle pravdy, nejsme dokonalí. Dokonalý není nikdo.

Čtěte také  Syn je bolestínek, ale ani jemu testy nevadí, říká máma rakouského školáka. Je šťastný, že je zpátky ve škole

Ben: Někteří lidé si ale o nás  vytvářejí různé domněnky, hádají, jestli jsme křesťané nebo jaké máme politické názory. Necháváme to být, ale naučili jsme se chránit před některými nepřátelskými komentáři. Objevily se hlavně po písničce o očkování.

Je to vaše druhá nejsledovanější píseň, na melodii Hallelujah od Leonarda Cohena. Vypadá to, že jste ji do světa pustili s jasným záměrem rozptýlit antivax podezření a obavy, že jste chtěli vybídnout lidi, ať se jdou očkovat.

Danielle: Můj otec je lékař a nám prostě přišlo příšerné, že vyčerpaný zdravotnický personál z covidových oddělení přijde domů a na internetu si přečte, že covid neexistuje a vakcína je podvod a vše, co se dělá, je špatně. A řekla bych, že ten song do jisté míry otevřel dialog mezi lidmi různých názorů. Mám mezi přáteli několik zdravotních sester a říkaly mi, že když to lidem pustili, tak se pak zapředla řeč a měli možnost uvést některé věci na pravou míru, zmírnit jejich obavy.

(Kontroverzní píseň o očkování, Ella a Tess starring.)

Někde jsem četla, že texty vymýšlí Ben. Je to tak?

Ben: Obvykle začnu. Ella pak komentuje jednotlivé verše, co by se mělo změnit, co bude znít dobře a co ne, co se jim hodí do pusy a hlasového rejstříku.

Danielle: Písničku často vybíráme společně, s některými přišly děti. Pak Ben napíše slova a my se k nim vyjadřujeme, co se nám líbí a co ne. Určitě je ale hlavním motivátorem a na něm jsou taky aranže.

Ben: Někdy hledám rýmy na internetu, ve slovnících a generátorech rýmů. Když na to Ella přišla, zapištěla: Ty podvádíš! (směje se). Hodně dbám na to, aby náš cover zněl podobně jako originál. I když je význam jiný, odrážím se někdy od slov, která původní text obsahoval. Na internetu jsou různé dobré parodie písniček, ale slova jsou tam někdy vecpaná moc na sílu. Já si dávám pozor, aby to vytvářelo echo tomu původnímu songu. To je moje malé tajemství. Obávám se, že jsem ho právě vyzradil (směje se).

Jak dlouho trvá, než písničku nacvičíte a stisknete tlačítko nahrávat?

Danielle: Je to různé. U jednodušší písničky jsou to dva dny, cvičíme kolem oběda a večeře a pak to párkrát vyzkoušíme. Ale někdy to trvá i daleko déle, hlavně když ke zpívání i hrajeme.

Ben: U Eclipse to trvalo asi čtyři pět dní.

Danielle: Možná tři čtyři. Cvičili jsme o víkendu a nahráli jsme to v úterý.

Ben: Tahle zrovna byla docela složitá, protože jsou tam vícehlasy a takové to „uh, uh, ah, ah“. Je super, že jsou teď děti svolné dělat i tohle, kdybych jim před rokem řekl „dělejte uh”, tak by se na mě vykašlaly.

V jednu chvíli v té písni většina členů domácnosti popadne mobil a zírá do něj. To je asi nějaká ironie?

Danielle: Když jsme to začali nahrávat, uvědomili jsme si, že nevíme, co dělat v dlouhém intervalu, kdy se nezpívá a je tam jen hudba. Tak jsme vymysleli, že budeme předstírat, jak kontrolujeme telefony, zatímco Tess a Thomas tančí.

Ben: Touhle věcí s telefonem jsem postižený a mám kvůli tomu výčitky, a pak se o to s Danielle hádáme. Ale asi nejen já. Někdy se večer sesedneme, že se budeme všichni dívat na nějaký rodinný film, a já se po chvíli rozhlédnu a všichni zrovna čučí do telefonu, nikdo na film.

Danielle: Protože umíme multitasking.

Ben: To já ne. To je asi ten problém.

Ten tanec byl mimochodem fascinující.

Danielle: Jo, povedl se jim.

Ben: Umí se hýbat nejlépe z nás. Kdybychom začali tančit my dva, by bylo to hrozné.

(Danielle se rozesměje.)

Trochu mi vrtalo hlavou, proč jste kývli na rozhovor do českého magazínu o vzdělávání, který nemá miliony čtenářů. Napadlo mě, jestli to není ze soucitu, protože Češi jsou teď nejhorší v covidu.

Danielle: Když můžeme, tak žádosti o rozhovor vždy vyhovíme. Nechceme komunikovat jen se známými mediálními domy. A mimochodem, Tessina učitelka houslí je z České republiky. Pracuje pro Kent Music Service a taky dává soukromé hodiny.

Ben: Minulý týden jsme měli hodinu a půl rozhovor pro rádio nemocnice jednoho malého města, myslím, že má maximálně stovky posluchačů. S velkými médii to někdy bývá i otrava, vyzvídají, co je naše poselství, a touží po exkluzivitě.

Danielle: Ve velké televizní show vám dají minutu na to, co chcete říct, musíte být pohotoví. Taky jsme to absolvovali, dá se na to zvyknout. Ale po chvíli vás to omrzí.

Kolik rozhovorů jste již poskytli?

Danielle: Virálně se rozšířily tři z našich písní. Pokaždé následovala vlna žádostí o rozhovor nebo vystoupení v médiích. Celkově myslím tak osmdesát.

Zrovna nedávno o vás psali v New York Times, ale zpátky k hudbě. Na jaké nástroje hrají vaše děti?

Danielle: Alfie hraje na piáno a učí se sám hrát na basovou kytaru. Thomas hraje na klarinet a na bubny, Ella hraje na kornet, to je druh trubky, a Tess na housle.

Ben: A moje maminka holkám dává lekce zpěvu.

Chodí do hudební školy, nebo mají všichni soukromé hodiny s učitelem?

Danielle: Všichni mají učitele. Je to samozřejmě nákladné, ale byla to naše priorita. My sami je učit nemůžeme. Můžeme spolu dělat hudbu i teorii, ale na nástroje potřebují profesionály.

Hrají někdy spolu?

Ben: Už do toho pomalu začínají dorůstat. Ale raději spolu zpívají, s nástrojem mají spojený pocit, že jde o těžkou práci, společné zpívání je zábava.

Danielle: Není taky úplně snadné sehrát tyhle čtyři nástroje dohromady, je třeba na to hudbu adaptovat.

Jak moc školy vašich dětí kladou důraz na uměleckou výchovu?

Danielle: Máme v tomto ohledu štěstí, zvlášť kluci chodí do skvělé školy, která na to dbá. Ella chodí do jiné školy a Tess taky, ale všechny jsou dobré.

Ben: Běžné to ale není. Hudba a umění celkově, stejně jako cizí jazyky, se spíš upozaďuje, školy se soustředí na technologie, matematiku, přírodovědu, hlavním cílem je vzdělání, které přinese uplatnění. Pro někoho jako já, kdo vyučuje historii a společenské vědy, je to smutné, nelíbí se mi, kam to směřuje. Latina, historie, filozofie, na kterých se dřív bazírovalo, zmírají někde na okraji, učí se víc a víc už jen v soukromých školách. Díky  technologiím možná budeme žít do sto třiceti let, ale co když v tom nebude žádná radost ani kreativita?

Danielle: Při výběru školy pro děti jsme se vždy ujišťovali, že se tam výchovy nepodceňují. Ono to má vliv i na dobré vztahy, školní klima.

(Tohle byl Thomasův nápad. Za dva dny to bylo secvičené.)

V jedné z písniček děti zpívají, že nemůžou do školy až do 8. března. Jdou opravdu v pondělí zpátky do lavic?

Danielle: Snad ano. Tedy, pro kluky to úplně neplatí. Školy Tess a Elly otevírají v pondělí, ale Alfie a Thomas musí počkat do středy. Žáci druhého stupně budou testovaní a musí si nejdřív nechat udělat tři testy, až pak škola otevře. Takže kluci jdou v pondělí a v úterý na test. Pak testování přejde na rodiny. Vlastně ještě nevíme, jak to bude fungovat. Testování není povinné, rodiče mohou odmítnout, ale my jsme souhlasili. Lidé se bojí toho, že i když jsou testy docela spolehlivé, přece jen je někdy výsledek falešně pozitivní, a pokud testujete tisíce dětí třikrát týdně, je docela pravděpodobné, že nás zase brzy bude čekat karanténa. Já se na to dívám spíš optimisticky, řekla bych, že se přece jen pohybujeme ke světlu, ale ještě tam rozhodně nejsme. Ale dnes jsme s Benem dostali dobrou zprávu, že se můžeme objednat na očkování. Přichází na řadu naše věková skupina 40–45.

Čtěte také  3-2-1-pusťte film. Moc nám toho nezůstalo, těšíme se i na společné kino online, přiznává učitel z Bruselu

Jak jste prožívali tento třetí lockdown ve srovnání s tím prvním, na jaře? Je v něčem rozdíl?

Danielle: Tenhle začal v zimě, bylo chladno, tma. Pocitově to bylo skoro těžší. Nebylo na co se těšit. Děti se nevrátily do škol 5. ledna, ale ve skutečnosti se toho moc nedalo dělat už od října. To jsem taky naposledy viděla naživo rodiče. Žijeme v hrabství Kent, které bylo brzy ve čtvrtém pásmu, s nejpřísnějšími opatřeními. Slavná britská mutace je totiž odsud, omlouváme se za to (směje se).

Jiné je teď i to, že ve vzduchu je méně strachu, nejistoty, ale i vzrušení. Loni bylo vše tak nové, byli jsme všichni v takovém až ohromení „co teď budeme dělat?” To přešlo. Vše po určité době zevšední.

A obrovský rozdíl dělá to, jak jsme se za tu dobu adaptovali na technologie. Když jsme loni v dubnu začali poskytovat rozhovory, vše se odehrávalo před tmavou obrazovkou a přes telefony, skoro nikdo nepoužíval zoom, dokonce ani skype. Školy mezitím odvedly přímo fenomenální práci, v tom, jak učitelé přenesli výuku online.

Řekla jste „vzrušení”. Vybavuji si ten zvláštní pocit dojetí, který nás spojoval.

Danielle: Byla to doba, kdy jste se šli zeptat sousedů, jestli nepotřebují pomoc. Všichni jsme se semkli, byl v tom velmi pozitivní náboj. Teď je ve vzduchu méně strachu, ale taky je slabší pocit, že jsme v něčem společně, že jde o společnou věc. Ale tím, že sedíme doma, děláme společně něco, co nemůže udělat každý sám. Jako společenství teď zoufale hledáme cestu ven.

Poslední otázka: Co si vybavíte, když se řekne Česká republika? První myšlenka, která vás napadne.

Ben: Byl jsem několikrát v Praze a bylo to moc fajn. Bylo to v zimě, takže si to spojuju se chladem venku a dobrým jídlem, které zahřeje. Myslím taky, že se u vás hodně pěstuje kamarádství, setkávání s přáteli, že to je součástí kultury. A máte bohaté historické dědictví.

Danielle: A taky pomyslím na hudbu. Částečně asi i proto, že Tessina učitelka je Češka.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se