Hamburský architekt Daniel Luchterhandt vede studenty, učitele, rodiče i zřizovatele škol k tomu, aby si postavili školu podle svých vlastních představ. V Německu už tímto způsobem vedl přestavbu tří desítek škol, teď pracuje poprvé v Česku. Německá škola v Praze (Deutsche Schule Prag) je tou první školou u nás, která se bude měnit výhradně podle potřeb uživatelů. Do budovy se stávajících 540 žáků vejde už jen stěží, navíc se mění pedagogické priority i způsob učení. To se má promítnout i v architektuře. 

Celý proces plánování přestavby školy se nazývá fáze nula. Co to přesně je?

Vychází to z německého architektonického práva, kde je vyjmenováno devět fází plánování stavby. Tomu všemu předchází právě fáze nula, během které se zjišťují potřeby. Základní otázkou tedy je, zda je vůbec potřeba školu přestavět a jak konkrétně. Můžete si to představit třeba tak, že bydlíte v rodinném domku a přemýšlíte, zda na zahradě vybudovat bazén. Je to tedy etapa, během které si odpovídáte na otázku, zda bazén potřebujete, zda ho opravdu chcete a jak by případně měl vypadat. V rodinném domě si to každý řeší sám pro sebe, ve veřejném prostoru je aktérů víc.

Jak to tedy vypadá, když se přestavuje škola?

Stavba školy je důležitý celospolečenský úkol. Zřizovatel samozřejmě hlídá finance, ale zásadní slovo mají ti, kteří školu užívají – učitelé, žáci, ostatní personál a vlastně i rodiče. Na řadu přicházejí základní otázky – zda budeme jako instituce růst, jak se mění hodnoty ve společnosti, jak se učíme, jak pracujeme nebo jak prožíváme všední den. Na začátku fáze nula všem řekneme, že by měli zapomenout na jakékoli hranice a nechat plynout fantazii. Jde vlastně o otevření mysli každého uživatele budovy. My je půl roku celým tím procesem provázíme. Vlastně jde o to, abychom účastníky inspirovali a ukázali jim, jaké jsou možnosti.

A jaké jsou možnosti?

Pojďme se podívat na příklady. Co se týče učitelů, tak ti mohou být společně ve sborovně, nebo jejich kabinety mohou být rozmístěny po celé budově, a to buď podle oborů, nebo být blíže dětem, které vyučují. Jsou také dvě možnosti, zda škola bude postavena v klasickém systému tříd, kdy žáci zůstávají ve třídě a rotují učitelé. Nebo naopak učitelé mají své třídy a žáci za nimi chodí podle toho, jaký mají předmět.

Musíme zjistit, co vlastně všichni potřebují. Zda třeba chtějí být učitelé přímo na ráně, aby je mohli žáci kdykoliv oslovit. Zda hudebna má být blízko auly, kde se konají koncerty, a tak podobně. I když ve škole jde hlavně o to, co se děje uvnitř, tak při plánování řešíme třeba i to, jak chce škola působit navenek, tedy jakou chce mít „výlohu“. A úkolem fáze nula je zjistit, co škola a její uživatelé chtějí a potřebují. Je ale důležité zmínit, že výsledkem této fáze samozřejmě může být i ona samotná nula, tedy že se nic měnit nebude.

Jak ve škole fáze nula konkrétně probíhá?

Na začátku je úvodní přednáška, kde představíme, o co jde. Poté se konají čtyři workshopy v menších skupinách. Nakonec se propojí vše ve společné diskusi. Součástí je i speciální workshop pouze pro žáky, aby se necítili pod drobnohledem učitelů. Pokud zrovna nejsou žádná koronavirová omezení, tak účastníci během fáze nula absolvují i studijní cestu na nějakou zajímavou školu.

Tímto způsobem jste vedl už asi 30 škol v celém Německu. Co si děti většinou přejí?

Žáci jsou překvapivě v celém procesu ti nejméně komplikovaní. Většinou chtějí místa, kde si mohou odpočinout, oddechnout a mít prostor jen pro sebe. Většina žáků ze základní školy (základní škola v Německu končí čtvrtou třídou, od páté jdou děti na gymnázium či jinou střední školu – pozn. red.) si přeje prostor pro pohyb, lezení a prolejzání. Dále si přejí venkovní prostory, kde mohou běhat, a ve třídě pak klidový koutek na čtení. Mezi přáními se často objevují třeba místo klasických školních lavic větší stoly, kde by seděli po čtyřech kolem dokola.

A co požadují učitelé?

U učitelů je to často generační otázka. Někteří chtějí vyučovat spíše frontálním způsobem, jiní při výuce hodně využívají pracovních skupin, někdo chce spíš sedět sám v kabinetě, jiný si přeje mít společnou místnost pro potkávání a sdílení. Někdo pracuje hodně s elektronikou, tak by si přál prostory, kde by se žáci mohli dívat individuálně třeba na nějaký film na tabletu, mít zapnutý zvuk a nerušit ostatní.

Co jste se tímto způsobem komunikace se žáky a učiteli naučil o tom, jak bychom měli stavět školy?

Od dětí jsem se naučil, že bychom neměli zapomínat na prostor, kde budou mít volnost a svobodu. A uvědomil jsem si, jak jsou důležité prostory nejen v budově školy, ale především venku, na zahradě nebo na školním dvoře. Určitě mi z toho ale vychází, že děti jsou ve škole rády, důležité přitom je, aby tam měly i prostory samy pro sebe. Ve školách je atmosféra důležitější, než si asi myslíme. Žáci nám často říkají, že chtějí mít školu také hezkou a útulnou, například s využitím rostlin a vodních prvků. Celkově jsem se naučil, že škola nemá být jen místo k učení a práci, ale především k životu.

Důležitá je prostě lidská blízkost a prostory, kde se děti mohou rozvíjet. Podle mě jsou důležitá místa jako knihovny, kde se lidé mohou potkávat, a pak prostory, kde smějí být hluční.

Můžete zmínit některá přání, která v praxi prostě zrealizovat nejdou?

Přání dětí bývají většinou hodně skromná. S něčím, co by nešlo zrealizovat, jsem se setkal výjimečně. Jednou třeba děti chtěly na dvoře vysokou věž na boulder lezení. To ve škole z bezpečnostních důvodů samozřejmě nejde. Ale učitelé, ti mívají někdy přání, která jsou nerealizovatelná především z finančního hlediska. Naším úkolem je pedagogy během workshopu vést tak, aby si třeba uvědomili, jak využívat synergie. Tedy například že se počet místností může třeba snížit tím, když se využívají dvojím způsobem. Nejnáročnější požadavky mívají často sociální pedagogové a školník, ten bývá někdy něco jako tajný ředitel školy.

Jaké případy přestavby škol jste řešil?

Někdy je budova v tak špatném stavu, že se prostě musí opravit. Jindy vedení školy má cíl jen budovu modernizovat. Na severoněmeckém ostrově Norderney jsme třeba pomáhali vyřešit otázku, zda má smysl stavebně spojit základní a střední školu. Cílem bylo zjistit, zda to bude mít přidanou hodnotu pro obě instituce, nebo ne. Úkolem fáze nula – a tím i naším úkolem – je dávat nové impulsy, zprostředkovávat, jsme něco jako kontrastní látkou či varovným štítem. Lidé mají sami rozhodnout a my je pouze podporujeme v tom, aby rozhodnutí bylo vědomé a informované. Někdy se stane, že tam je nějaká skupina lidí, která klade odpor a je proti přestavbě. Naším úkolem je zjistit, kde je problém. Jsme něco jako advocatus diaboli. Lidé by na konci fáze nula měli sami udělat co nejlepší rozhodnutí, jak by škola měla vypadat.

Jak byste postavil školu vy osobně?

Podle mě je klíčové, aby se lidé osobně potkávali, mohli spolu komunikovat i neverbálně a byli společně v jedné místnosti. Důležitá je prostě lidská blízkost a prostory, kde se děti mohou rozvíjet. Bezpochyby je dobré mít místo, kde se dá třeba nerušeně pracovat s mobilními telefony nebo tablety, ale určitě by nemělo být centrální. Podle mě jsou důležitá místa jako knihovny, kde se lidé mohou potkávat, a pak prostory, kde smějí být hluční.

Je to běžné, že se v Německu staví školy podle přání žáků a učitelů?

Čtěte také  Chtěli jsme postavit školu z hlíny, v Nepálu ale přísahají na beton, říká architektka z Brna

Je to dlouhý proces. Trvalo to deset let, než jsme v Německu takto začali pracovat s uživateli škol a aktivně se ptát dětí, jak by si školu představovaly. A pak ještě trvalo, aby se podle toho opravdu začalo stavět. Je to celková změna. Nejde jen o stavbu, přestavbu nebo o rozšíření prostoru, ale především o to, že se změnila pedagogika a přístup k učení. Chceme školy připravit na budoucnost. Nejsou totiž jen místem pro učení a pro práci, ale také místem klidu, prostorem pro pohyb nebo pro experimenty, kde třeba potřebujete hodně pracovat s vodou.

A jak tedy vypadá škola budoucnosti?

My známe ještě budovy, kde jsou dlouhé chodby, ze kterých vedou dveře do jednotlivých tříd. Takto by se to dnes už určitě nestavělo. Místnosti jsou daleko více navzájem propojené. Třeba si představte jednu velkou třídu, která se rozděluje posuvnou skleněnou zdí na centra pro různé pokusy. Nebo třeba je jedna místnost a z ní se vchází do dvou nebo více tříd. Spojenou část využívají žáci jako volnočasový prostor, kde se setkávají třídy stejného ročníku. Ale ten prostor se dá využít různě, když je to během výuky potřeba. Například v jedné škole v západoněmeckém Bielefeldu už nemají žádné třídy jako takové, ale spíš něco jako učební krajiny, které slouží pro celý ročník. Nebo ve městě Osterholz-Scharmbeck je škola, kde je hodně otevřených prostor. Můžeme si to představit přibližně jako známý kancelářský openspace, kde se žáci pohybují podle aktuálních projektů. Nejde tedy primárně o prostor a budovu, ale hlavně o změnu přístupu k učení jako takovému.

Daniel Luchterhandt vystudoval územní plánování na univerzitě v Dortmundu. Pracoval na Technické univerzitě HafenCity-Universität v Hamburku. V současnosti je partnerem v architektonické kanceláři luchterhandt & partner v Hamburku. Specializuje se na vedení komplexních plánovacích procesů, na participaci občanů v rámci plánování, zjišťování jejich potřeb (fáze nula) a na rozvoj měst.

Můžeme i v Česku stavět školy na přání žáků?

Plánované přestavby Německé školy v Praze se společně s hamburským architektem Danielem Luchterhandtem účastní i Ondřej Píhrt ze společnosti SOA architekti. Jak vidí tzv. fázi nula on? A myslí si, že jednou budou školy projektované s ohledem na přání dětí a učitelů běžné i u nás? „V Česku se při stavbách škol často nemyslí na jejich smysl a úkol,“ říká a doplňuje svůj pohled:

„Zabýváme se problematikou základních škol už nějakou dobu, ale vždy z pozice architekta, který má na stole nějaké zadání. A to zadání se snažíme co nejlépe vyřešit s ohledem na všechny faktory, které do toho vstupují. Při komplexnosti celého procesu se často stává, že v zadání převažují technické a ekonomické požadavky a samotná podstata školy jako centra komunity a moderního místa pro vzdělávání buď zcela chybí, nebo je zmíněna jen formálně a nepromyšleně. Přitom právě požadavky v této oblasti mají největší vliv na podobu a celkové uspořádání budovy. Na druhou stranu je to pochopitelné. Zřizovatel, který se v problematice výstavby škol běžně nepohybuje, řeší především kapacitní a investiční problém. A přesně v tomto je užitečná fáze nula, která definuje skutečné požadavky všech uživatelů na novou školní budovu. Vidím v ní obrovský smysl, i když na její široké nasazení nejsme u nás ještě připraveni. Smysluplné a proveditelné zadání z ní totiž může vzejít pouze tehdy, pokud existuje ucelená moderní národní koncepce vzdělávání a na ní navazující závazná metodika pro výstavbu škol, aby byly výsledky fáze nula i financovatelné. V Česku zatím (na rozdíl od Německa) neexistuje. V případě Německé školy v Praze je situace ve srovnání s českým veřejným sektorem podstatně jednodušší. Jedná se o relativně autonomní subjekt, pro fázi nula mají v Německu metodiku i dobře koncepčně zpracované jednotlivé modely uspořádání moderních škol, částečně s oporou v legislativě. Vedení školy s ní má navíc i přímé zkušenosti a zřizovateli nechybí odvaha. I přesto jde o velmi odvážný krok s těžko předvídatelným výsledkem. Ať už ale bude jakýkoli, bude legitimní a hlavně společný.“

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let