Některým rodičům může výchova ke spiritualitě připadat jako ztracený čas, třeba proto, že v této oblasti nejde dosáhnout měřitelného a okamžitě zjevného výsledku. „Já si naopak myslím, že práce s dětskou spiritualitou, a to už od těch nejmenších, je strašně důležitá. Unitáři to ale dělají po svém, nemáme dogmata ani věrouku,“ říká Kristýna Ledererová Kolajová, předsedkyně Náboženské společnosti českých unitářů. „Naše třiadevadesátiletá členka mi vyprávěla, jak se v naší nedělní škole jako čtyřletá holčička učila meditovat a že z toho dodnes čerpá,“ dodává.  

Bylo vaše dětství spirituální?

U nás doma spiritualita přítomná byla – a zpětně myslím, že dost, ale spíš jaksi tiše za věcmi, nemluvilo se o ní. Otázky duchovního charakteru končily ve ztracenu nebo mlčením – jako by chyběla ta správná slova. Rodiče se ostýchají se mnou o těchto věcech mluvit dodnes. Někdy se směju a říkám jim: o tom se přece klidně můžeme bavit. Trochu mi v dětství chybělo, že mě nijak nepodněcovali, abych v téhle sféře i něco sama hledala. Jako dítě jsem vnímala spirituální tajemství v příbězích, třeba v mýtech nebo pohádkách, ale byla jsem s tím prožitkem sama. Ve školách se o spiritualitě nemluvilo už vůbec, to myslím hodně přetrvalo do současnosti, když nepočítám některé alternativní a samozřejmě církevní školy, které s tím pracovat umí. Většinově ale jako by to stále bylo nějaké tabu.

Dnešní rodiče s dětmi mluví hodně, ale spiritualitu často nahrazuje psychologie. Pohádky se rozebírají z moderního pohledu, a to jejich tajemství zabíjí, nezdá se vám?

S tím souhlasím. Pohádky přece často tak hezky začínají „bylo nebylo“, to pro mě jasně poukazuje na to, že bychom se neměli snažit vše vysvětlovat, rozebírat, odkrývat. Můžeme něco ponechat nerozpitvané, v neurčitosti, vzít si z toho jen esenci, archetypální, zásadní přesah toho kterého příběhu, jádro, které promlouvá k člověku každé generace. Hledání ideálu, lásky, dobra, touha po nesmrtelnosti, smíření se se smrtí a tak. Ponechat dostatečný prostor pro tajemství a vlastní představivost každého z nás. Dnešní děti jsou vystavené úplně jiným vlivům než předchozí generace. Osobně mě například dost zasáhlo, když jsem zjistila, že moje děti nepotřebují hrdiny. Prostě je nepotřebují! Na mě vzory, ať už to byli reální lidé, nebo fiktivní postavy, měly zásadní formující vliv v mém dětství a dospívání, v určité době to bylo jádro mého života. Když jsme se o tom bavili s dětmi, nejen s vlastními, ale i v dětské skupině, kterou v Unitarii vedu, vyplynulo z toho, že ony takovou potřebu se k něčemu vztahovat jako k ideálu nemají.

Čtěte také Nenakupujeme tuny dárků a existenci Ježíška s dětmi radši neřešíme, říkají cizinci žijící v Česku

Dřív rodiče viděli v poučování svou hlavní roli, dnes se bojí dětem cokoli nutit. Jaký na to máte názor?

Podle mě nechat v tom děti zcela samotné není úplně dobrý nápad. Pak to snadno může sklouznout k přílišnému individualismu, který považuji za nešvar dnešní doby, a k relativizaci hodnot. Mohou dojít k tomu, že pravda neexistuje nebo je vždy individuální a je třeba se řídit vlastními potřebami. V tomto ohledu bych řekla, že moje výchova je vcelku autoritativní. Nereprezentuju sebe, ale svět, když říkám: přes tohle nejede vlak. Rodič je člověk s nějakou zkušeností, kterou dětem předává. Dítě zkušenost nemá, a když tuto pomoc nedostane, může se ve světě ztratit. Záleží samozřejmě na věku a na individualitě dítěte, ale určitě je potřeba vytyčit určité hodnoty v základu, protože to dětem může dát zdravé vědomí sebe sama a potřebné životní jistoty, o které se může opřít.

Jak to mají vaše děti s Ježíškem?

Dokud to tajemství potřebovaly, tak jsme žili s Ježíškem. Letos, když jsem se ptala svého mladšího, kterému je devět, tak mi řekl: „Nevěřím, ale trochu věřím“. A dodal: „Co se divíš, vždyť unitáři to mají podobně, věří v Boha, a zároveň trochu nevěří.“ (směje se) Víra koneckonců není jistota. Já jsem svým dětem vždy říkala, že Ježíšek je tu pro ty, kteří na něj věří.

Myslím, že pro to, aby člověk našel v oblasti víry svou ideální cestu, potřebuje určité vzdělání, rozhled, zralost a životní zkušenost. Když to budeme automaticky přenášet na dítě, ono nás třeba i bude následovat, protože nám důvěřuje, ale nemusí to vůbec být jeho cesta.

Vedete tedy své syny k tomu, aby vnímali duchovní stránku života?

Snad nenásilně. Snažím se je systematicky, ale šetrně zastavovat k vědomým prožitkům: podívat se, zaposlouchat, uvědomit si, že jsem, vnímat provázanost, dokázat ji prožít. Ale nevedu je k žádné konkrétní formě víry. Já jsem si svou našla až v dospělosti, tak mi přijde trochu nefér je v tom nyní ovlivňovat jakkoli víc než osobním příkladem. Myslím, že pro to, aby člověk našel v oblasti víry svou ideální cestu, potřebuje určité vzdělání, rozhled, zralost a životní zkušenost. Když to budeme automaticky přenášet na dítě, ono nás třeba i bude následovat, protože nám důvěřuje, ale nemusí to vůbec být jeho cesta. Takže jim rozhodně nechci říkat „buďte unitáři, je to dobrá volba“. Nechávám to na nich, spíš jim zprostředkovávám příběhy, mytologii, pohledy různých náboženství, aby o všem něco věděli. Třeba když nám zemřela fenka, kterou měli moc rádi, mluvili jsme s nimi o konceptu převtělování, nabídli jim to jako možnost, jak se lze dívat na koloběh života a smrti, vznikání a zanikání, a to jim tehdy hodně pomohlo. V té chvíli to byla přesně ta útěcha, kterou potřebovali.

Unitáři tedy nejsou křesťané?

Nejsou, nebo přesněji řečeno většinově rozhodně nejsou. Někteří mohou mít ke křesťanství blízko, jiní ale třeba blíž k buddhismu. Unitářství je velmi liberální náboženství, nemá žádné dogma. Pravda je, že historicky vznikalo jako taková nejradikálnější větev reformace, která popírala trojjedinost Boha a ponechávala člověku právo na vlastní porozumění posvátným textům, ale to se bavíme o období raného novověku. Většina unitářských organizací napříč světem se s křesťanstvím ideově rozešla do přelomu 19. a 20. století, u mladších společenství tahle vazba už zcela chybí. Výjimkou jsou transylvánští unitáři, kteří se vyvíjeli do nedávna hodně izolovaně a zde jsou spojky ke křesťanství dodnes hodně zřetelné. Do českých zemí se unitářství dostalo před sto lety jako zcela mimokřesťanské náboženské hnutí a v době svého největšího rozkvětu, to znamená do druhé světové války, bylo pro svou svobodomyslnost a otevřenost vědeckému poznání velmi populární. Zakladatel Unitarie Norbert Fabian Čapek plnil největší sály v Praze: Obecní dům, Žofínský palác, Radiopalác. Literární a kulturní historik Martin C. Putna jednou napsal – pokusím se to reprodukovat co nejvěrněji – že Češi hromadně konvertovali k unitářství, ale zatím to o sobě nevědí (směje se).

Teď ale moc členů nemáte.

Je to pravda, něco málo přes pět set. Ale ono to v tomto ohledu nebylo radikálně lepší ani před těmi sto lety, nejvíc u nás bylo registrovaných asi dva tisíce členů. Unitáři měli vždy hodně příznivců, ale ne až tolik členů. Možná i proto, že unitářství je sympatické lidem, kterým se trochu příčí představa být členem čehokoli.

Čtěte také Nekrást a nelhat? To dětem neříkejte, na to musí přijít samy

Unitářství si spojujeme s prezidentem Masarykem, přesněji s jeho ženou Charlottou.

Ano, české unitářství Masarykovi v podstatě vděčí za svou existenci. Náš zakladatel N. F. Čapek byl původně baptistický kněz, a velmi úspěšný, ale vnitřně se s baptismem již na počátku 20. století rozcházel – neviděl však alternativu. Tehdy ho velmi zaujal svým ideovým přístupem Tomáš Garrigue Masaryk, až se mu v roce 1910 odhodlal napsat velmi osobní dopis s prosbou o radu. A Masaryk ho tehdy nasměroval k unitářům. Na berlínském světovém kongresu pro svobodné křesťanství a náboženský pokrok ho seznámil se zástupcem amerických unitářů, kterého znal díky své ženě.

Zpět k vašim dětem a spirituální výchově: berete je někdy na unitářská shromáždění nebo třeba na mši do kostela?

Ano, oboje, ale zatím spíš výjimečně. Jde mi zatím hlavně o to, aby jim tyhle věci přišly normální, jako možná a přirozená součást života, ale nechci jim navázání vztahu zkazit tím, že tomu nebudou rozumět nebo se jim to bude zdát příliš dlouhé. Přece jen většina bohoslužeb včetně unitářských shromáždění je zaměřena jednoznačně na dospělého návštěvníka, jazykem i pojetím liturgie. Mám dost neposedné, akční děti a vím, co zvládnou. Bojím se, abych jim zkrátka tu cestu nezavřela tím, že jim budu něco nutit a oni mi na to řeknou: v kostele je ale nuda!

Vědomé prožívání světa, úcta k tomu, co nás přesahuje, prostor pro tajemství, klást si otázky typu co je to vnitřní klid a v čem třeba může v nejrůznějších podobách prospět i mladému člověku meditace – to jsou věci, se kterými by se podle mě mělo potkat každé dítě už asi ve školce.

Měla by podle vás škola nabízet nějakou formu spirituální výchovy?

Nejsem pedagog a nerada bych vstupovala do oblastí, kam mi to odborností nepřísluší, ale myslím, že tohle ve školách chybí. Spíš ale jako témata než jako oddělený předmět. Vědomé prožívání světa, úcta k tomu, co nás přesahuje, prostor pro tajemství, klást si otázky typu co je to vnitřní klid a v čem třeba může v nejrůznějších podobách prospět i mladému člověku meditace – to jsou věci, se kterými by se podle mě mělo potkat každé dítě už asi ve školce. Začít s tím u puberťáků je dost pozdě. Samozřejmě že k tomu, že to je pro člověka potřebné, musí nejprve dospět samotní učitelé.

Zmínila jste dětskou skupinu, kterou v Unitarii vedete…

Unitáři mají velkou a moderní tradici práce s dětmi a mládeží, už za první republiky. Děti měly v rámci unitářské nedělní školy třeba dramatické, pěvecké i tělovýchovné kroužky, částečně vlastní samosprávu. Naši předchůdci se zaměřovali na všestranný rozvoj osobnosti dětí už od tří let věku. Chodily sem stovky dětí. Naše třiadevadesátiletá členka mi vyprávěla, že se jí hluboce zapsalo do paměti, jak jí tady jako čtyřletou holčičku učili meditovat. Přesně si pamatuje, jak jí paní učitelka v unitářské nedělní škole říká, jak má při meditaci vnímat a prociťovat vlastní ruce, že se má usmívat, protože se pak bude cítit celkově radostněji… Dnes máme mezi členy málo dětí, už se nebere automaticky, že když jsou rodiče unitáři, budou sem chodit i děti. Ale já vnímám, že děti potřebují určité věci slyšet i od někoho jiného než od rodičů. Dospěla jsem k tomu, že mým vlastním dětem by taková skupina prospěla, že i já s nimi mohu jinak komunikovat v rámci širšího kolektivu.

Čtěte také Anna Hogenová: Dobrý učitel je dílem milosti. Dává dětem pocítit vroucnost a přijetí

Co přesně s dětmi děláte?

Dlouho jsem si rozmýšlela, zda s tím vůbec začít. Hledala jsem si, jak s dětmi v této oblasti pracovat, a moc jsem toho nenašla. Hodně materiálů je již ukotveno v nějaké konkrétní církvi a spojeno s věroukou. Podnětné pro mě jsou materiály z anglofonního unitářského prostředí, ale i vlastní zkušenosti se skautingem a hnutím lesní moudrosti. Jde mi hlavně o to představit jim základní myšlenky otevřenosti, jednoty světa v jeho rozmanitosti, propojení, a inspirovat je pro určité životní duchovní momenty. Zastavit se v určité chvíli a prožít ji – uvědomit si to. Umět se vnitřně ztišit. Takže si částečně hrajeme, ale snažíme se i o vlastní tvorbu, zkoušíme v jednoduchých podobách různé meditační techniky, věnujeme se drobným charitativním projektům i ekologii, protože spiritualita musí být žitá a světu prospěšná. Letos máme téma „moudrost šamanů“ a připravili jsme k tomu i takový zápisník, který si děti nosí na schůzky.

Proč zrovna šamani?

Reprezentují pro ně nespoutanou přírodní moudrost, přímý vztah se světem kolem nás. Je to i trošku záhadné, což je láká. Popravdě, snažím se hledat témata, která rezonují světem dnešních dětí. Třeba rozhovory o změněných stavech vědomí je hodně zaujaly, pak lze kultivovat jejich znalosti v tomto ohledu, zajímavá je možnost věnovat se v rámci „šamanů“ tématu drog, jejich dobrým stránkám, například znalosti bylin a využití v léčení, ale pochopitelně i nebezpečí, které s užíváním drog souvisí. Co já tam potřebuju dostat, tam dostanu přes věci, které je zajímají. Zjistila jsem, že to je například i hypnóza. Tak jim chystám setkání s hypnotizérem.

V dnešním světě je běžná touha po nějakém hmatatelném, průběžně sledovatelném výsledku, ale spirituální vklad je neměřitelný, může přinést plody až za několik let.

Jak dlouho už s dětmi pracujete?

Tohle je náš třetí ročník. První rok jsme měli „putování za duhou“, zaměřili jsme se na etické principy, druhý rok byl ve znamení výpravy do země příběhů. Chtěla jsem jim zprostředkovat silné životní příběhy lidí z unitářského prostředí, kteří něco dali lidstvu, například Charles Darwin. Na tohle téma pak navazoval náš letní tábor. Na letních táborech je spiritualita přítomná, ale spíš na pozadí, spolu s ekologií a sociální zodpovědností.

Mají tyto vaše aktivity nějaké výsledky?

V dnešním světě je běžná touha po nějakém hmatatelném, průběžně sledovatelném výsledku, ale spirituální vklad je neměřitelný, může přinést plody až za několik let. Když děti chodí na kroužek angličtiny nebo informatiky, na atletiku či na klavír, jejich rodiče hned vidí pokrok, něco, co se děti naučily. Ale chodit do Unitarie na spiritualitu? Hm… (směje se). Já si ale myslím, že práce s tou nejmladší generací je strašně důležitá.

Kristýna Ledererová Kolajová vystudovala obor Kulturní historie na Jihočeské univerzitě. Po studiu pracovala osm let v památkové péči, mimo jiné vedla odbornou redakci generálního ředitelství Národního památkového ústavu. Od roku 2009 je činná v Náboženské společnosti českých unitářů, kde pomáhala oživit publikační činnost na národní úrovni a stála u zrodu časopisu českých unitářů Tvůrčí život. Od té doby působí v jeho redakci. Pomáhala založit komplexní vzdělávací projekt českých unitářů, Unitářskou akademii. Pro svou obec mimo práci s dětmi připravuje a koordinuje víceleté vzdělávací projekty pro členy a veřejnost. Od roku 2015 působí jako předsedkyně ústředního správního sboru. Má dva syny ve věku devět a třináct let.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let