Stát před třídou je jako adrenalinový sport. Novinářka vypráví žákům, jak to vypadá v redakci

5
(1)

„Vše, co jste vždycky chtěli vědět o médiích, ale báli jste se zeptat. Tak do toho, palte." FOTO: Michaela Šédová

Učitelství je něco jako fotbal a politika: každý má pocit, že tomu skvěle rozumí; hlavně tedy ti, co to nikdy nedělali. Jaké to ale je, když se zkusíte postavit před tabuli a něco někoho naučit? Dnes už to není nemožné, lze se zapojit do různých projektů nebo – jako já – máte možná kamarádku, která vám napíše: „Nechceš si přijít zaučit? Přijď, ať vidí živou novinářku.” A pak vystoupíte z autobusu, vydáte se směr Gymnázium Čakovice v Praze a dobrodružství začíná. 

Stát se na chvíli učitelkou je pro mě lákavé. Několik let píšu hlavně o vzdělávání, chodím se dívat k inspirativním učitelům, takže jsem zároveň nervózní a zároveň se těším. Mám k dispozici studenty místní češtinářky Michaely Šédové a plánuji jim trochu osvětlit, jak to funguje v redakci zpravodajského média. Když se představuji první partě (čekají mě dvě vyučovací hodiny, kdy se u mě ve třídě vystřídají poloviny jedné třídy), cítím, jak se mi trochu chvěje hlas. Jsem překvapená z toho, že ačkoliv je studentů ve třídě jen jedenáct, některé děti sedí až v zadních lavicích a po jednom. S pobavením vzpomínám na svá vlastní studentská léta, a na druhou stranu si říkám – já je přece nehodlám hodnotit, je to pro ně „volno“, proč si nesednou někam blíž?

Čtěte také O médiích se české děti učí, ale nenaučí. Jak na to, aby mediální výchova ve školách měla smysl?

Snažím se studenty trochu nastartovat. „Představte si, je pátek, pět hodin odpoledne, sedíte v newsroomu a už se těšíte domů,“ říkám a podle pohledů studentů vidím, že to si představit dokážou, koneckonců i dnes je pátek, oběd na obzoru a děti vypadají unaveně. „Najednou vám volá kamarád, co projíždí po D1, že je tam řetězová havárie, auta hoří, a podle všeho nabourala vládní kolona s premiérem. Co jako novináři uděláte?“ „Vydáme o tom zprávu?“ ozve se až tam někde zdaleka, ze zadních lavic.

Když rozdám papíry, už mě nikdo neposlouchá

Postupně se propracujeme k tomu, že bychom si informace měli napřed ověřit, i k tomu, kdo nám v tom může pomoci, tedy mluvčí policie, hasičů nebo třeba tisková agentura ČTK. A jedeme dál: žádám jedenáct studentů, aby se sesedli do šesti lavic. Moc se jim nechce, ale nakonec se to daří. „Naši studenti totiž dodržují pravidla včetně zasedacího pořádku,“ glosuje to lehce ironicky učitelka Šédová. Já zatím rozdávám papíry s definicemi šesti profesí, které tvoří každou redakci, ovšem bez jejich názvů, které mají doplnit. Jaké školácké chyby jsem se dopustila, si uvědomuji vzápětí – snažím se studentům vysvětlit, co budeme dělat, ale oni už čtou, některé dvojice potichu něco řeší, a já musím zadání dvakrát opakovat, zatímco na tabuli píšu editor – šéfredaktor – moderátor – reportér – redaktor – produkční. „Kdo z vás už poznal, jakou pozici zastává?“ ptám se a naštěstí se hned hlásí první, holčičí dvojice, která zastává pozici moderátora. A já se ihned dopouštím dalšího přešlapu, když holky poprosím, aby přečetly náplň práce této pozice. Nikdo je neposlouchá a nikdo z toho nic nemá, takže si zapisuju za uši, že s druhou skupinkou na to musím jít jinak.

„Dostanou ty servery pokutu, když se přijde na to, že lžou?“ FOTO: Michaela Šédová

Nakonec se nám podaří identifikovat všechny profese a navrhnout, jak by která z nich mohla přispět k důstojnému zpracování krizové situace, jakou je smrt některého z vysokých vládních činitelů. Dál nemám nic připraveného, a do konce hodiny zbývá ještě 15 minut. Co teď? Upírá se na mě jedenáct párů očí a mně už zase trochu buší srdce. „Ring volný,“ říkám. „Vše, co jste vždycky chtěli vědět o médiích, ale báli jste se zeptat. Tak do toho, palte,“ dodávám a doufám, že do té doby spíš letargická a mlčenlivá třída se příležitosti chopí. Naštěstí ano, takže zbylý čas vyplníme příjemným povídáním o rozdílech mezi zpravodajstvím a publicistikou, koriguju jejich představy o tom, že Česká televize a Český rozhlas jsou státní média placená ze státního rozpočtu, protože veřejnoprávní není státní a placené jsou z poplatků všech, kdo televizor či rozhlasový přijímač mají. A dostaneme se samozřejmě i k fake news. „Dostanou ty servery pokutu, když se přijde na to, že lžou?“ ptá se jeden z kluků a já mu vysvětluju, že pokud se nedopustí šíření poplašné zprávy nebo pomluvy, nic jim nehrozí. „To ale není fér, ne?“ zvedá překvapeně obočí. Zvoní.

Aby viděli smysl v tom, co se učí

Přestávku trávíme s Michaelou Šédovou v kabinetu. Je málo času, tak hned žádám zpětnou vazbu, přijde mi, že hodina byla dost mrtvolná, a nevím, co s tím. Domlouváme se na tom, že studenty zkusím víc zapojit do aktivity. „Je hrozný, jak sedí takhle až vzadu, nemám s nimi žádný kontakt,“ stěžuju si. „Tak si je posaď, jak potřebuješ, ty vedeš hodinu,“ odpovídá učitelka. Mimochodem Michaela Šédová si nejrůznější hosty do hodin zve pravidelně. „Je pro mě velmi důležité, aby žáci viděli smysl v tom, co se učí! Naprosto podstatné je spojení toho, co se učí ve škole, s reálným životem, a to přinášejí do hodin právě odborníci. Ukazují jiné, často nové perspektivy,“ vysvětluje. Před studenty klidně postaví i některé své známé a kamarády, pokud jí přijde, že to má smysl. „V letošním roce to byla absolventka blízkovýchodních vztahů, která studentům vysvětlila situaci v Afghánistánu, osvětlila jim rozdíly mezi Tálibánem a islámem, dále třeba autor knihy o Akci Jizerka, jelikož se v hodinách základů společenských věd zabýváme totalitními systémy,“ dodává Michaela Šédová.

Když jsou studenti aktivnější než učitel

Hned po zvonění přichází další parta jedenácti studentů. Tentokrát se mi daří o něco lépe: hned na začátku hodinu „scuknu“ kluky a holky do šesti lavic, abych to nemusela řešit později. Napřed řeknu, co budeme dělat, pak teprve rozdám papíry a žádám je, aby svou pracovní pozici ostatním představili vlastními slovy. Potom na deset minut zadávám práci všem: sedněte si k sobě a zkuste přijít s nějakým plánem, jak pokryjete tak zpravodajsky významnou událost, jakou je pravděpodobná smrt premiéra státu, a čím každá profese přispěje ke společnému dílu.

Sleduji skupinku studentů, jak sedí v hloučku, zaujatě mezi sebou debatují, a hřeje mě u srdce. Mám dobrý pocit z toho, že tentokrát jsou aktivnější studenti než já, že jsem se nenechala chytit do pasti své vlastní směsice dobrých úmyslů a podvědomého strachu z ticha v hodině. Kdybych měla ještě jednu partu před sebou, celé bych to vylepšila ještě o přesnější zadání požadovaného výstupu. Další hodinu ale nemám, a začíná mi to být líto.

Čtěte také Co je hoax, jak pracují novináři a jak se pozná manipulace? Zjistíte v nabitém rozcestníku o mediální výchově

Studenti přicházejí s nápadem, že by uspořádali debatu o životě a přínosu premiéra a o tom, co se dál bude v zemi dít. Moderátor ji odmoderuje, editor připraví otázky, šéfredaktor schválí výběr hostů, aby byli vyváženě zastoupeni političtí příznivci i odpůrci. Produkční všem zavolá, zařídí taxíky pro hosty a k tomu rovnou vyřeší štáb a vstupy pro reportéra. Ten bude živě vstupovat s nejnovějšími informacemi, třeba od Úřadu vlády, kam budou lidé jistě nosit květiny, a redaktor mu z newsroomu bude pomáhat. Krásně to speciální vysílání naplánovali! Zbývá ještě čas na dvě tři otázky z pléna, a najednou je konec, zvoní.

Hodně toho vědí, proč se to bojí říct?

Odnesli si kvartáni z mého vstupu vůbec něco? ptám se sama sebe a napadá mě, že jsem jim hned na začátek mohla například rozdat malé papírky, na něž by před odchodem ze třídy napsali jednu novou informaci, kterou si odnášejí. Mohla, ale nedošlo mi to, takže bohužel – na zpětnou vazbu si budu muset počkat až do příští hodiny českého jazyka. „Po každé besedě či workshopu samozřejmě dělám reflexi. Studenti mají možnost se vyjádřit, učí se dávat konstruktivní zpětnou vazbu, kterou našemu hostovi tlumočím, pokud o ni stojí,“ ujišťuje mě češtinářka Šédová. „Zpětná vazba slouží i jako sumarizace toho, co se dozvěděli, co si uvědomili, co bylo pro ně nové a obohacující.“ No, tak to jsem samozřejmě zvědavá, i když mám trochu obavy z toho, že budu označená za uspávačku hadů.

Odnesli si kvartáni z mého vstupu vůbec něco? FOTO: Michaela Šédová

Když už zase stojím na zastávce a čekám na autobus, přemýšlím, co daly dvě hodiny strávené ve škole mně. Určitě velkou dávku adrenalinu, až teď si totiž uvědomuji, že mám žízeň a hlad. Překvapilo mě, kolik toho studenti vědí, ale jak moc se někdy bojí se nějak projevit, což platí hlavně o dívkách. Ačkoli na svém výkonu vidím spoustu mušek a much, dokázala jsem se poučit, přizpůsobit své plány na malém časovém prostoru, a vím, co bych příště udělala jinak. A zase ještě mnohem víc si vážím učitelů, kteří podobnou introspekcí procházejí po každé hodině, a denně přemýšlejí, jak se zlepšit.  

Odborníci do škol! Aspoň na jeden den

To, že by si někdy učitelé rádi zvali do hodin odborníky zvenčí, si uvědomují například i v Nadaci České spořitelny, která ve spolupráci s projektem Výluka momentálně rozjíždí Den pro školu. Jako dobrovolník – učitel na jeden den – se může přihlásit každý, kdo něčemu rozumí a rád o tom povypráví dětem, ať už jde o „ajťáka“, záchranáře, ekonoma, nebo třeba právě novináře. Výluka prověří, jestli dotyčný nechce jít do školy třeba něco prodávat nebo agitovat pro nějaký náboženský spolek či politickou stranu. „Pak už si učitel může zvolit, jestli si přeje prezenční, nebo online formu, a společně doladí detaily, například o jak staré děti se jedná a jaké má setkání cíl,“ vysvětluje Lucie Ellingerová z Nadace České spořitelny. 

Čtěte také O mediální výchově ve školách: Většina učitelů je bezradná, neorientuje se a médii pohrdá, říká učitel gymnázia

Nedávno tak například copywriterka vysvětlovala prvostupňovým dětem, proč je důležité umět vyjmenovaná slova a další gramatická pravidla. Jinde záchranář žákům předváděl resuscitaci a otevřeně se s nimi bavil o tom, co jeho zaměstnání obnáší. „A v tom vidíme velký smysl projektu – odborníci dětem pomůžou propojit učivo s praktickým životem, a navíc takový den může posloužit i jako kariérní poradenství. Doufám, že se nám podaří školy víc otevřít, aby děti mohly získávat víc podnětů zvenčí.“

Lucie Kocurová pochází z České Třebové, vystudovala tamní gymnázium a následně mediální a komunikační studia Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala v redakci zpravodajství a publicistiky České televize. Specializuje se na oblast školství a vzdělávání. Má dvě dcery.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

5 / 5. 1

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se