Učíme žáky myslet kriticky, nevyhýbáme se ani tématům jako eutanazie, sex a drogy, říká kaplan církevního gymnázia

4.5
(8)

"Do školy odhadem přichází větší polovina věřících, a menší polovina žáků, kteří jsou nevěřící," říká Petr Káňa. FOTO: Kateřina Lánská

Petr Káňa říká, že pochází ze „skanzenu“, dědiny, která ještě stále chodí celá do kostela a kde rodiny posílají děti na náboženství. Když jej jako mladého kněze se šestiletou pastorační zkušeností olomoucký biskup vybral na místo kaplana Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, měl obavy, jak to on, obyčejný ogar, zvládne. Po téměř čtyřech letech říká: „Hodně mě to baví. Nikoho nenutíme, aby se stal věřícím, spíše u studentů rozvíjíme kritické myšlení. A také vidí, že kněz není vždy člověk v černém taláru zavřený na faře a odizolovaný od zbytku světa.“

Jste školní kaplan církevního gymnázia. Odpovídá ta pozice představám, které jste měl před nástupem?

Pro laika to možná bude znít divně, ale já jako kněz nemám nějaká očekávání, snažím se je nemít. Do kněžské služby jsem nešel s tím, že bych chtěl sloužit tam, nebo jinde. Jestli to bude ve farnosti, ve městě, nebo na vesnici, v Sudetech, na Valašsku, nebo na církevní škole, je vcelku jedno. Primární je, že chci sloužit lidem. A to můžu kdekoli. Samozřejmě jsou místa, kde je člověk raději a kde zase méně rád, to je přirozené. Vtipné je, že když jsem ještě byl v kněžském semináři, tak jsem prohlašoval, že půjdu bez problémů kamkoli, jen ne do Rajnochovic. A nakonec mě poslali právě do centra mládeže v Rajnochovicích a strávil jsem tam tři roky. Pán Bůh má smysl pro humor. Ale nebylo se samozřejmě čeho bát.

Proč jste tam nechtěl?

Kromě farností jsou součástí diecéze i školy zřizované biskupstvím nebo centra mládeže. Jedno je právě v Rajnochovicích. Historicky tam olomoučtí biskupové měli letní sídlo, je tam velký kostel, velká fara, ale málo věřících, a tak olomoucký biskup v 90. letech nabídl to místo mladým lidem. Centrum pořádá víkendové i prázdninové akce, mladí sem můžou přijet, zakotvit se v křesťanských hodnotách, načerpat sílu… Já jsem Rajnochovice do té doby neznal. Byl jsem tu jen jednou, na začátku přípravy ke kněžství, a zažil tu velkou zimu. Měl jsem tak představu velkého a chladného domu v krajině nevlídných a sychravých Hostýnských vrchů a nadšené mládežníky, se kterými budu muset každý víkend hrát hry (směje se).

Čtěte také Za první republiky se u nás děti učily meditovat, pokračujeme v té tradici, říká unitářka

Vy si tedy své působiště nevybíráte, rozhodne někdo jiný?

Více méně ano, i když to není nějaká totalita, vede se o tom debata. Biskup své kněze zná, měl by znát, takže volí podle jejich schopností a podle potřeby celku, regionu. A kněz má právo říct, že se na to třeba necítí, bere se to v úvahu. Biskup je odpovědný za svou diecézi a za všechny farnosti v diecézi, a kněží mu podléhají, ale v přátelském duchu, jako jeho spolupracovníci. Dobré je, že se umístění mění po několika letech, změnu prostředí vnímám jako prospěšnou pro všechny. Je to vždy nový impulz, který může posloužit k obohacení kněze i lidí, které jako pastýř vede.

„Umístěnku“ na gymnázium vám biskup nějak odůvodnil?

Ano, zavolal si mě a řekl, že podle něj bych na to místo mohl být vhodný, protože pracuju s mladými lidmi a mám k nim vztah. Já jsem se začal smát a odpověděl, že si tím nejsem jistý. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda se hodím do instituce, jako je arcibiskupské gymnázium, já, obyčejný kluk z dědiny. Když za mnou s tím přišli, byl jsem vlastně dost překvapený. Ale řekl jsem, že pokud on si myslí, že to zvládnu, tak půjdu a budu se snažit pracovat tak, jak jsem nejlíp schopen. Tento rok je mým čtvrtým tady, ale ve skutečnosti jsou to prakticky roky dva, v těch dalších dvou byly kontakty se žáky a učiteli kvůli pandemii dost omezené, moc jsme se nepotkávali. 

Škola je otevřená pro všechny. Povinné je náboženství jako předmět. FOTO: Kateřina Lánská

Jak dlouho již působíte jako kněz?

Desátým rokem. Moje první služba byla ve farnosti v Šumperku, na severu, v Sudetech, to byla taky zajímavá zkušenost.

Prostředí gymnázia jste tedy do té doby neznal? Jakou střední školu jste vystudoval vy?

Neznal. Já pocházím z Valašska, z tradiční oblasti, z takového skoro katolického skanzenu (směje se), naše farnost se jmenuje Nedašov, moje rodná vesnice je Návojná. Ještě dnes tam je zvykem, že téměř celá dědina chodí do kostela, děcka na základní škole do náboženství, to už jinde v republice moc není. Vyrostl jsem v křesťanské rodině, tatínek je umělec – restaurátor a já jsem šel studoval umělecké zpracování dřeva v Luhačovicích, takže jsem vzděláním umělecký truhlář a řezbář. Na střední škole jsem poznal, že bych rád v životě byl knězem, a po maturitě jsem nastoupil do Olomouce do semináře. Během studia jsem na rok studium přerušil a část tohoto období strávil v Jeruzalémě, pracoval tam jako dobrovolník, pak jsem se vrátil, studia dokončil, a byl vysvěcen.

Ráno jsem vás viděla, jak jdete s kolegy po mši z kaple, a v kněžském rouchu vás bylo víc. Kdo vše tvoří na škole pastorační tým?

Kromě mě je to jáhen, můj pomocník a blízký spolupracovník. Jáhen už má vystudovanou fakultu, ale ještě není vysvěcen na kněze, má nižší svěcení. Při mši také pomáhají ministranti z řad studentů. Pak mám dva pastorační asistenty, kolegy Marii Kvapilíkovou a Martina Kalužu. Studentů je tady pět set a zaměstnanců sto. Na jednoho člověka by to bylo strašně moc.

Kaplan (z latinského capellanus, duchovní vázaný na kapli) je duchovní pověřený pastorační péčí o určitou skupinu nejen věřících. V římskokatolické církvi je kaplanem obvykle kněz. Kaplan může sloužit ve věznicích, nemocnicích, školách...

Mši sloužíte každý den. Je pro žáky povinná?

Není. Naším zřizovatelem je arcibiskupství, ale neznamená to, že by na škole studovali jen věřící. Škola je otevřená pro všechny. Povinné je náboženství jako předmět. V prvním a druhém ročníku po dvou hodinách týdně, ve třetím a čtvrtém ročníku je to hodina. Mimo to jako škola pětkrát ročně prožíváme společnou mši svatou a předpokládá se účast všech, včetně nevěřících. U přijímacího pohovoru vždy zájemce o studium informujeme, že na této škole se bude setkávat s duchovním životem, a ptáme se, jestli je s tím srozuměn.

Jaké další aktivity patří do duchovního života školy? Ty jsou již dobrovolné, je to tak?

Je. Sloužíme již zmíněné mše, denně, někdy ráno, jindy večer, také pořádáme večery chval, to jsou naše interní názvy pro zavedené aktivity duchovního života, kdy sdílíme víru. Máme misijní středy, to myslíme na potřebné lidi ve světě, snažíme se dělat sbírky, abychom si nevytvářeli nějaké své církevní ghetto, ale vnímali, co se ve společnosti děje, cítili spoluodpovědnost a měli vůli lidem – ne jen věřícím, ale všem – pomoct. Modlili jsme se i za volby, za to, aby lidé k volbám přišli a volili svědomitě stranu, kterou považují za nejsprávnější. Společně také prožíváme důležité momenty liturgického roku: Vánoce a advent, postní dobu a přípravu na Velikonoce, prožíváme Dušičky, modlíme se za zemřelé. Každý si může přinést fotku blízkého člověka, který zemřel, a společně se za ně modlíme. To je jedno, jestli byl věřící, nebo nevěřící. Pak je tradičně v listopadu Červená středa, den, kdy si zase připomínáme pronásledované křesťany ve světě. Kromě toho mají žáci možnost svaté zpovědi nebo přípravy na svátosti jako biřmování, první svaté přijímání. Některé studenty připravujeme na křest. Do školy odhadem přichází větší polovina věřících a menší polovina žáků, kteří jsou nevěřící. Někteří z nich se pak k víře přihlásí, každý rok je to několik studentů.

„Žáci také vidí, že kněz není člověk v černém taláru zavřený na faře a odizolovaný od zbytku světa a společnosti.“ FOTO: Kateřina Lánská

Taky učíte náboženství?

Ano, ve druhém ročníku. V prvním pololetí je učím Nový zákon a především apoštola Pavla. Jaký apoštol Pavel, mohl by si někdo říct, čím to je člověku dnes blízké. Ale my tím jdeme ke kořenům církve. Apoštol Pavel poznal Krista samotného a my reflektujeme, jaké bylo křesťanství původně, a porovnáváme ho se současným stavem. Analyzujeme, co se stalo, že je dnešní podoba dost odlišná. Bývá to velmi zajímavé, uvažovat a diskutovat společně. Žáci také vidí, že kněz není člověk v černém taláru zavřený na faře a odizolovaný od zbytku světa a společnosti. Ve druhém pololetí děláme křesťanskou morálku, procházím s nimi desatero do hloubky, objevujeme, čeho se každé to přikázání týká, dotýkáme se všech oblastí křesťanského života, probíráme i „kontroverzní“ témata jako eutanazie, potraty, sex před svatbou, drogy, okultismus.

Byla jsem na hodině náboženství u vašeho kolegy. Podle toho, jak se tam diskutovalo, bych ani nepoznala, že jde o třídu církevního gymnázia. Žáci byli vůči některým projevům církví velmi kritičtí…

Je to tak. Záleží nám na tom, aby žáci cítili, že se mohou vyjadřovat a rozvíjet svobodně, že tu není nikdo, kdo by se s nimi přel, moralizoval, škatulkoval je. Ono je ani do víry nutit nelze, to je nesmysl. Dělám to v hodině někdy tak, že rozdělím studenty do skupinek a dám jim otázky. Jedna například zní: když řeknu církev, co se vám vybaví? A buďte otevření, není žádná správná odpověď. Řekněte, co si myslíte, co církev přinesla dobrého, co zlého. A jestli má nějaký potenciál. Nechám, ať zazní jejich názory, nijak je neusměrňuji, pak srovnáváme, co kdo řekl, s představami o církvi, které měl apoštol Pavel. Vedu je k tomu, aby přemýšleli. Snažím se, aby odhodili své předsudky, vnímám je někdy u křesťanů, ale i u nevěřících. Křesťané se někdy chovají afektovaně, mají potřebu moralizovat, a to není správně. A zároveň nevěřící člověk, když slyší slovo křesťan, představí si někoho, s kým se nedá pořádně o ničem bavit, kdo má své zažrané konzervativní představy. Toto já chci zbořit. Říkám jim: největší radost budu mít, když z gymnázia odejdete jako lidé, kteří umějí přemýšlet.

Když mladý člověk přijde a pokládá otázky, mě jako křesťana a kněze to nutí se nad tím zamyslet. Kéž bych já jim pomohl, jako mi tím pomáhají oni.

Jak moc jsou žáci schopni kritického myšlení?

Jak jsou mladí a mají snadně dostupné informace, tak si někdy myslí, že už všechno ví. A zdá se mi, že často přebírají názory, které se jim líbí, nekriticky. Kritické myšlení je něco, co je potřeba u nich rozvíjet. Učíme je to. Ptám se jich: a proč máš tento názor? A oni často řeknou, že vlastně neví. Ale když mi to vysvětlí, je to v pořádku. Nejsem tu proto, abych to posuzoval, vyzývám k přemýšlení. Učíme je také, co to znamená druhému naslouchat. A musím říct, že mě to hodně baví, mluvit s nimi, diskutovat. I to, že mladý člověk přijde a pokládá vám otázky. Mě jako křesťana a kněze to nutí se nad tím zamyslet. Kéž bych já jim pomohl, jako mi tím pomáhají oni.

Petr Káňa je školní kaplan v Arcibiskupském gymnáziu Kroměříž. Pochází z Valašska, vystudoval uměleckořemeslné zpracování dřeva na SOŠ Luhačovice a teologii v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. Jako kněz působí deset let. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

4.5 / 5. 8

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se