Jana Potužníková: Jak jsem se zbavila strachu ze státní školy. Napsala jsem dopis učitelce


Přestup ze vzdálenější komunitní lesní školky do „státní školy“ mě děsil celý předškolní rok. FOTO: Jana Potužníková

Když moje dcera nastupovala do první třídy, hned na počátku jsem přinesla dopis její třídní učitelce. Osobní, velmi otevřeně psaný, vytištěný a zalepený v obálce. Žádný smazatelný e-mail. Dopis, který mně jako mámě neskutečně ulevil od všech strachů, které jsem měla spojené s nástupem dcery do školy. A který – jak už s odstupem vím – pomohl i učitelce v komunikaci s mojí dcerou i se mnou samotnou. Možná i pro vás může být dopis cestou, jak nastavit vztahy se školou?

Pro mě jako pro mámu to byla složitá situace. Přestup ze vzdálenější komunitní lesní školky do „státní školy“ mě děsil celý předškolní rok. Byla jsem na schůzce s ředitelkou, vzala svou dceru na prohlídku školy, ale pořád jsem měla spoustu obav. Moje dcera tam nebude vůbec nikoho znát – protože ostatní děti chodily do místní státní školky. Díky tomu, jak ji vedla lesní školka, by se mohla zdát být drzou – ale ona se třeba jen naučila, že její názor je stejně důležitý jako ten dospělácký. Celé tři roky ve školce dospělákům tykala. Nikdy ji nikdo nenutil celý den sedět, žila doteď ve světě, kde učení probíhalo venku. A navíc, šla do školy jen tři dny po šestých narozeninách, a přestože mi odborníci potvrdili, že je zralá, viděla jsem v tom jako máma její potenciální zranitelnost. 

Bylo toho na mě moc a jediné, co jsem věděla, bylo, že vyřešit to musím sama. A dobře. Protože co děláte vy, když se jako rodiče cítíte zranitelní nebo vidíte zranitelnost svého dítěte? Panika ničemu nepomůže. Kontraproduktivní jsou i momenty, kdy si v hlavě „vymyslíte“ brutální scénáře toho, jak věci, ze kterých máte obavy, můžou dopadnout blbě. To se pak totiž může stát, že se zavřete ve svých představách a přestanete vidět realitu, která blbě být vůbec nemusí. Můžete mít tendence až příliš kontrolovat situaci, ale tím jen zasejete semínko strachu. Nebo semínko nedůvěry ve školu – ve kterou jsem ovšem naopak potřebovala, aby moje dcera věřila. Ale aby mohla ona, musela jsem já. A… jak to do háje udělat?

Jít za učitelkou znamenalo podepsat si rozsudek trapnosti. Vím, že bych se buď styděla a cítila se nepříjemně, co že to jako řeším, když už mám dítě dost velké na to, aby chodilo do školy. Navíc jsem v sobě měla pořád ten stín pochybností o „státní škole“ – zažila jsem na přelomu 80. a 90. let direktivní státní školu a bylo těžké věřit, že se systém opravdu už dostatečně posunul. No, možná bych brečela a nic ze sebe nevypravila. Jsem taková, zranitelná jako každá máma. Ale potřebovala jsem přenést to, co se ve mně dělo, k učitelce… Sepsat to nakonec byla jediná volba, která mi dávala možnost zachovat dekorum, a přesto říct všechno.

A tak jsem to udělala. Po první rodičovské schůzce v prvním zářijovém týdnu první třídy jsem naší první třídní učitelce předala svůj dopis. Rozhodla jsem se, že to risknu a vybalím to do detailu. Potřebovala jsem nejen popsat své strachy, ale zároveň jsem chtěla pomoct učitelce pochopit, koho má v mém dítěti před sebou. Že ta asi nejmenší a nejmladší ze třídy bude dost možná nejtvrdohlavější, že jí asi bude dost dlouho ujíždět to tykání, že nikdy neudělá nic jen proto, že „se to má”, ale že potřebuje vědět „proč“ – k čemu jí bude, že udělá úkol, naučí se počítat nebo si přečte knížku. Že je to dítě, které nesnáší nespravedlnost a je zvyklé, že dospělák v okolí je bezpečí, za kterým může jít, když se děje něco nesprávně. 

Start skvělého vztahu

Už samotné psaní byla úleva. Ale to hlavní: tenhle dopis odstartoval naprosto otevřenou komunikaci, která nám s první třídní učitelkou mojí dcery fungovala celé tři roky společného vzdělávání. Protože, možná to nedomýšlíte, ale učitelé sami nestojí zrovna v jednoduché situaci a ani všechny semináře o komunikaci s rodiči je nikdy nemohou připravit na to, co je pak v našem podání reálně čeká. Mnohdy na ně útočíme, mnohdy máme školu zafixovanou tak moc autoritativně, že se s nimi naopak bojíme mluvit. Máme strach se ztrapnit, vypadat jako rozmazlující matky, máme strach svým dětem taky pokazit vztah s jejich učiteli. Ale právě proto se nakonec zdá být ta otevřená komunikace tím nejlepším řešením.  

Pokud máte na to, udělat to face to face, osobně, na schůzce, domluvte si ji. Ale i takový otevřený dopis se počítá. A to dokonce i teď, když už je dva týdny po začátku školního roku. A dokonce i tehdy, když už pro vás učitel vašeho dítěte není nový, ale visí mezi vámi, dítětem a školou nějaké, řekněme, napětí. 

A mimochodem, víte, co se nakonec ukázalo na té naší státní škole? Že děti učitelům taky tykají, že se víc a víc učí venku a že hlavním mottem školy je respekt ke všem, kdo do ní chodí. A tím spíš, pokud máte taky nějakou takovou školu, není důvod se bát. Mnohé dokonce podobné dopisy po rodičích v první třídě chtějí, ctí je jako největší experty na vlastní děti. Ale podle mě stojí za to, abychom vytvářeli otevřený vztah se školou i tehdy, když je k němu ještě daleko. Protože jednou se s tím začít musí!

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.