Pokud se dítě vzdělává v zahraničí, rodiče nemusejí rezignovat na výuku češtiny, a dokonce na ni ani nemusejí zůstávat sami. FOTO: Pixabay
Tomášovi Stiborovi bude brzy dvanáct let, narodil se v Praze a už čtvrtým rokem žije se svojí matkou Ester v severní Anglii. Navštěvuje tady první ročník nižší střední školy a odpoledne rád hraje fotbal. Každý rok v červnu se ale vydává znovu do své pražské základní školy, kterou opouštěl v pololetí druhé třídy. Skládá tu rozdílové zkoušky z češtiny a vlastivědy.
„Doma spolu mluvíme česky, Tomáš umí i číst a psát prakticky bez hrubek, ale samozřejmě větný rozbor nebo pasivní slovní zásoba poměrně trpí,“ říká Ester Stiborová. „Stejně tak jeho nadšení úplně nepomáhají testy, které dostává při zkoušce k vyplnění. Na konci páté třídy měl třeba uvést synonyma ke slovům útrapy, truchlení nebo hýřit. Přes veškerou naši snahu podobnou slovní zásobu prostě nemá kde nachytat, a když pak dostane trojku, tak ho to mrzí.“
Jestli se Tomáš s Ester budou snažit dokončit v ČR celou povinnou školní docházku, to ještě nevědí. Letos na závěr šesté třídy s přezkoušením počítají a pak se uvidí. Učení přibývá i v Británii, a jak se čeština stává čím dál víc akademickou, je těžší držet krok se vzdělávacím plánem. Česká škola navíc žákovi zdaleka moc nepomáhá, spíš naopak – u zkoušek ho spíš, jak říká jeho maminka, „stírají”, zatímco v Anglii se ho snaží povzbuzovat. „Uvidíme, jak dlouho na to oba budeme mít nervy,“ shrnuje to Ester Stiborová.
Přezkušovat, nebo nepřezkušovat? Záleží na rodině
Kolik českých dětí žije mimo hranice ČR a navštěvuje tam nějakou místní školu, se přesně neví. Pravidla pro jejich výuku a vůbec školní docházku se totiž v průběhu času mění a průběžně uvolňují. Do roku 2012 se pravidelně všechny děti s českým občanstvím musely povinně a pravidelně podrobovat přezkušování, do roku 2017 musely být zapsány v kmenové škole v Česku. Od roku 2017 byly z rodin dětí s českým občanstvím všechny tyto povinnosti sňaty a rodiče pouze musejí na příslušný odbor Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (nebo na kmenovou školu, pokud ji mají) dokládat, kde a jak se vzdělávají. Stačí nejvýš každé dva roky zaslat vyplněný formulář a přeložené vysvědčení.
V podstatě nejvíc záleží na tom, zda se rodina plánuje ještě vrátit do Česka, protože rodiče například odjeli za konkrétní pracovní nabídkou do ciziny, nebo zda se třeba občan České republiky rozhodl uzavřít sňatek s cizím státním příslušníkem a založit s ním rodinu natrvalo v zahraničí. Pro rodiny, které plánují návrat, přináší zapsání potomka do české kmenové školy některé výhody.
Jak vysvětluje web www.mojeceskaskola.cz, pokud se dítě zapíše do kmenové školy, bude pro něj při případném návratu „držet místo“. Škola mu také zapůjčí učebnice, ze kterých se může doma učit. V případě, že se dítě účastní pravidelného přezkušování z češtiny a českých reálií, získá i české vysvědčení a nakonec třeba i kompletní české základní vzdělání. Pokud se vrátí, nastoupí do příslušného ročníku bez rozdílových zkoušek. Pokud se rodiče rozhodnou přezkušování vynechat, stačí zaslat každé dva roky vysvědčení přeložené do češtiny a k tomu vyplněný formulář, který je ke stažení na webu MŠMT. Po případném návratu potom dítě skládá rozdílové zkoušky a podle jejich výsledku je ředitel školy zařadí do příslušného ročníku.
My jsme zvolili domácí vzdělávání, protože často a hodně cestujeme. Je to pro nás výhodnější, protože alespoň nemusíme dokládat přeložená a potvrzená vysvědčení z čínštiny a malajštiny.
„Spousta rodičů o těchto povinnostech neví, a český stát nemá mnoho možností, jak si jejich plnění vynucovat,“ říká Anna Paap, která je jednou z autorek zmíněného webu a se svým německým manželem a dětmi žije v Mnichově v Německu. „Jiné státy, jako Německo, USA nebo Francie či Británie po svých občanech nic takového nevyžadují, a přenechávají kontrolu vzdělávání státu, kde dítě momentálně žije. Zejména pokud se člověk někdy chce vracet do ČR, je proto vhodné si to ohlídat.“
Další možností, kterou české rodiny mají, je také institut domácího vzdělávání. To je vhodné zejména pro ty, kteří hodně cestují a častěji mění místo pobytu. Povinností je potom absolvovat dvakrát ročně přezkoušení, stejně jako by dítě bylo na domácím vzdělávání v Česku. „My jsme zvolili domácí vzdělávání, protože často a hodně cestujeme,“ říká David, otec šestiletého Saši, který sice chodí do soukromé čínské základní školy v Malajsii, ale v Česku je zapsán jako „domškolák“. „Je to pro nás výhodnější, protože alespoň nemusíme dokládat přeložená a potvrzená vysvědčení z čínštiny a malajštiny.“ Existují ale i státy, kde takzvané „domškoláctví“ není povolené, jako například v Německu.
Výuka češtiny nemusí ležet na rodičích
Pokud se dítě vzdělává v zahraničí, rodiče nemusejí rezignovat na výuku češtiny, a dokonce na ni ani nemusejí zůstávat sami. Je to totiž těžší, než se to na počátku zdá. „Možností, jak u dětí udržovat a zlepšovat jazyk, je spousta. Rodiče si ale musejí poctivě rozmyslet, do jaké hloubky a šířky se mu s dětmi chtějí věnovat,“ říká Anna Paap. „Je totiž velký rozdíl třeba v tom, jestli je rodina kompletně česká, nebo se jedná o smíšené manželství. Navíc učit se v zahraničí podle českých učebnic je těžké, s postupujícími ročníky se jazyk stává složitějším, akademičtějším. Když dítě přijde ze školy a má se ještě mořit s těžko srozumitelnými pojmy, slovními druhy a větným rozborem, může jeho narůstající frustrace způsobit, že rodič jakékoliv snahy o výuku češtiny vzdá. To je ale velká škoda.“
Možností, kde se vzdělávat, je v cizině pro české děti dost. Například v Bruselu nebo Lucembursku existuje česká sekce u takzvané Evropské školy, která je určena dětem úředníků a diplomatů. V Pirně v Sasku má dlouhou tradici česko-německé gymnázium, v Chorvatsku je čeština uznaným jazykem národnostní menšiny a nachází se tu hned několik mateřských, základních i středních škol. V nich se sice učí podle chorvatských osnov, ale v českém jazyce. „Například ve Finsku, Švédsku nebo Británii stát podporuje výuku v jazyce imigrantů,“ vysvětluje Anna Paap. „Pokud se na jednom místě sejde několik dětí s jedním mateřským jazykem, stát jim shání učitele, aby pro ně vedl hodiny jejich mateřštiny. Třeba někde na finském venkově ale snaha může ztroskotat na tom, že se žádný česky hovořící pedagog nenajde.“
Na dalších místech světa zase působí takzvaná Česká škola bez hranic a sedm dalších vzdělavatelů, s nimiž MŠMT uzavřelo smlouvu o tom, že zajistí českým občanům plnění povinné školní docházky. Nacházejí se třeba v Paříži, v Londýně, ve Vídni, v Ženevě, v Římě, na dvou pobočkách v Kalifornii a v Calgary v Kanadě. Vzdělání v nich je formální, učí tu kvalifikovaní pedagogové, kteří používají české učebnice a řídí se českým rámcovým vzdělávacím plánem. Děti do nich chodí buď ve všední den jako na kroužek, nebo na sobotní programy. Naopak čistě online je projekt Česká škola ve světě, který od roku 2015 nabízí pravidelné spojení s českou učitelkou a výuku pro splnění náležitostí české školní docházky. Kurzy jsou individuální i skupinové a placené; jedná se především o službu určenou dětem žijícím v USA, takže je rozvrh přizpůsoben americkým časovým pásmům.
Znám koncept České školy bez hranic, ale my jsme chtěli něco trochu volnějšího. Naším cílem bylo, aby se potkaly české rodiny, děti získaly české kamarády, naučily se lépe jazyk a popovídaly si trochu o českých tradicích a historii.
Nejčastěji se ale malí Češi v cizině učí ve volných „českých školách“, které vznikají všude, kde žije česká menšina. Skvěle se jim daří třeba ve Skotsku, kde od podzimu vznikla už čtvrtá pobočka. Jednu takovou českou školičku spoluzakládala před šesti lety v Lucembursku Martina Fleig, máma dvou synů na prvním stupni základní školy a dcery v batolecím věku. „Znám koncept České školy bez hranic, ale my jsme chtěli něco trochu volnějšího. Naším cílem bylo, aby se potkaly české rodiny, děti získaly české kamarády, naučily se lépe jazyk a popovídaly si trochu o českých tradicích a historii,“ vysvětluje Martina Fleig. „Starší děti tu mají i náznaky mluvnice, ale upřímně, čeština je dost těžký jazyk a při výuce jednou za čtrnáct dnů v sobotu to se započtením prázdnin vyjde na nějakých 18 až dvacet hodin za rok, to se nic složitého nestihne.“ Sobotní programy v poslední době navštěvuje až šedesát dětí různého věku z Lucemburska a přilehlého okolí. Největší výzvou je zajištění vhodných prostor. „Už jsme učili leckde, nyní spolu s dalšími krajanskými spolky obsadíme každý víkend jedno státní gymnázium,“ popisuje Martina Fleig. Školička získává na svůj provoz příspěvek z českých ministerstev školství i zahraničí, symbolický příspěvek platí i rodiče malých žáků.
A našli si synové Martiny Fleig mezi českými spolužáky kamarády? „Ano, v tomto ohledu se moje očekávání splnila,“ říká hnědooká Češka dlouhodobě usazená v Lucembursku. „Jinak jsem ale samozřejmě mívala maximalistické představy, jak moje děti budou skvěle mluvit a číst česky. Jenže aktivit je hodně a času málo, tak jsem vděčná aspoň za tu znalost, co mají. Nestíháme na tom pracovat víc.“
U středních škol záleží na domluvě
A jak je to s většími dětmi? Pokud se rodina z ciziny vrátí tak, aby se dítě hlásilo na střední školu v Česku, musí doložit, že má za sebou povinnou školní docházku – buď českým vysvědčením, nebo nostrifikovanými doklady ze zahraničí. „Žák, jehož předchozí vzdělání proběhlo v zahraničí, má právo požádat o prominutí zkoušky z českého jazyka, je-li součástí přijímacího řízení. O prominutí mohou požádat i uchazeči, kteří měli kmenovou školu v České republice, a tedy zde získali základní vzdělání,“ říká mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová. Přece jen, i pokud se dítě připravovalo na pravidelná přezkoušení, nebudou jeho znalosti takové jako u spolužáků pohybujících se v českojazyčném prostředí. Prominutí se ale momentálně netýká dětí, které byť i jen několik měsíců během docházky na základní školu strávily v Česku. To by se mělo do budoucna změnit: „Aktuálně je v meziresortním připomínkovém řízení novela školského zákona, která stanovuje možnost požádat o prominutí zkoušky z českého jazyka všem uchazečům, kteří se v posledních čtyřech letech před konáním zkoušky alespoň dva roky vzdělávali v zahraničí,“ vysvětluje Aneta Lednová.
Poměrně běžnou praxí je, že studenti středních škol vyjíždějí na několik měsíců nebo na celý akademický rok do zahraničí. Tady existují v zásadě dvě možnosti. První spočívá v přerušení studia (možno až na dva roky), kdy po návratu buď dotyčný naváže tam, kde skončil, nebo prokáže odpovídající znalosti a pokračuje dál se svou třídou. Druhou možností je pak individuální studijní plán, který se povoluje vždy na jeden školní rok (nebo méně) a jsou v něm vždy obsažené konkrétní podmínky, které je třeba splnit. Pokud si student odveze s sebou učebnice a ve volných chvílích studuje své „české“ předměty, může po návratu postoupit do dalšího ročníku.
Cestou individuálního vzdělávacího plánu jdou obvykle třeba na Pražském humanitním gymnáziu. „Student v tu chvíli studuje dvě školy, z toho jednu v cizím jazyce, takže nevidíme důvod mu to komplikovat víc, než je nezbytné,“ říká ředitelka Tereza Bočanová. Studentům se doporučuje, aby si na škole v cizině vybrali předměty co nejvíc podobné těm, které by měli doma. „Po návratu pak obvykle řešíme hlavně češtinu plus dějepis a zeměpis, pokud se zrovna v tom roce víc dotýká Česka. Fungujeme ale v prostředí Google Classroom, takže není problém využívat studijní materiály a leccos si doplnit nebo požádat učitele o konzultaci,“ vysvětluje ředitelka Bočanová. „Snažíme se, aby mohli pokračovat dál se svou třídou.“
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduzin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
