Měděné hůlky jsou specifickým eurytmickým nástrojem. Slouží ke srovnání tělesného postoje, cvičení s nimi už se zaměřují na základní pohybové kompetence. FOTO: Barbora Forbaková

Eurytmie je umělecky ztvárněný pohyb vyjadřující zákonitosti a kvality řeči a hudby. Ve waldorfském vzdělávání je to povinný předmět. Za svá vystoupení na mezinárodním festivalu v německém Wiiten Annen žáci pražského waldorfského lycea často sklízejí dlouhý potlesk vestoje. Vedení školy si myslí, že je to především zásluhou Barbory Forbakové, která na lyceu eurytmii učí už dvanáct let.

Jak to děláte, že při cvičení nějaké choreografie nevznikne chaos, ale koordinovaný pohyb skupiny, který je hezký na pohled, a to poměrně rychle? Na vaši školu přece nechodí jen muzikální a pohybově nadané děti.

Je pravda, že talentové přijímací zkoušky neděláme a jsou tu i žáci, kteří jsou pohybově průměrní. Myslím, že jsme s kolegyní Tsirou Jirout, která zakládala pěvecký sbor, postupovaly podobně. Jde o to najít u žáků hranici schopností, bod maximálního rozvoje, a k tomu směřovat. Ona se také nesmířila jen s nějakým zpíváním kánonů a dovedla mnoho tříd k téměř profesionálnímu výsledku. Je to proces, něco, co se buduje roky. Teď je na mateřské dovolené a sbor po ní převzali kolegové Ondřej Ševčík a Filip Vosáhlo, a ti už měli na co navázat. 

Prostřednictvím eurytmie se toho člověk může naučit opravdu hodně. Vychází z toho, že poznáváme i citem, nejenom pomocí myšlení. A že v našem subjektivním zážitku je něco objektivního – že nám tento zážitek umožňuje poznání skutečnosti.

Ve kterých ročnících se eurytmie na lyceu vyučuje a kolik hodin týdně?

Dvě hodiny v prvních třech ročnících, přičemž třída se dělí na dvě poloviny. Vedu také zájmový kroužek eurytmie pro třetí ročník a dvakrát týdně maturitní seminář. Z eurytmie se dá u nás maturovat.

Jak taková eurytmická maturita vypadá?

Každý student si nacvičí sólo. Vybere si báseň od nějakého autora – nebo může představit i kvalitní autorskou báseň – a několik měsíců pracuje na jejím eurytmickém ztvárnění. Své sólo pak prezentuje na veřejném vystoupení. Kromě toho v maturitním semináři pracuje ve skupině, která ztvárňuje nějakou hudební skladbu, ta je pak také součástí veřejného vystoupení. Student také odevzdává písemnou maturitní práci na vybrané téma. Má na ni půl roku a součástí jsou i praktické ukázky. Například pokud si někdo vybere téma „eurytmie v mateřské školce“, musí do školky jít a situace, které tam pozoroval, popsat. Letos z eurytmie maturuje sedm žáků.

Eurytmie ve zkratce je vyjádření básně a hudby gesty, je to tak?

Ano, rozlišujeme tónovou a hláskovou eurytmii. Hlásková eurytmie je vyjádřením řeči pomocí pohybů těla, zejména rukou a paží. Existují gesta pro každou jednotlivou hlásku, ale také pro vyjádření duševních nálad, barev a podobně. Snažíme se proniknout do obrazů a naladění básně a pohybově ji ztvárnit pomocí gest a prostorových forem. V tónové eurytmii vyjadřujeme zákonitosti hudby, jako je rytmus, tónová výška, harmonie, intervaly.  

Při eurytmii se člověk učí koordinaci těla a ladným estetickým pohybům, a ještě něco jiného?

Prostřednictvím eurytmie se toho člověk může naučit opravdu hodně. Vychází z toho, že poznáváme i citem, nejenom pomocí myšlení. A že v našem subjektivním zážitku je něco objektivního – že nám tento zážitek umožňuje poznání skutečnosti. Když se díváme na žlutou barvu, tak nás rozjasňuje, má veselou, hravou energii. Je to pocit, nálada, ale také má určitou objektivní platnost, kterou zakoušíme všichni. Prostřednictvím pocitů se tak můžeme dopracovat k poznání různých zákonitostí. Pomocí eurytmie člověk tyto poznávací schopnosti kultivuje. Tím, že jde často o spolupráci ve skupině, eurytmie také rozvíjí sociální kompetence – lidé se při ní vnímají navzájem a každý jednotlivec je součástí celku. A tím jsem zdaleka nevyčerpala všechny aspekty eurytmie. Důležité je i posilování vůle.

Třídy waldorfského lycea nacvičují každý rok eurytmické představení, se kterým pak jezdí na festival v Německu. Slyšela jsem, že jste tam velmi úspěšní.

Ano, je to festival Forum eurytmie v německém Witten Annen. Má za sebou sedmnáct ročníků. Sjede se tam každoročně pět až sedm set účastníků. Všichni, kdo sedí v publiku, se za tři dny konání vystřídají i na jevišti. Je tam tím pádem silné spojení mezi diváky a účinkujícími, všichni jsou na jedné lodi – spojuje je eurytmie. Mimochodem, je obrovsky zajímavé vidět různé „národní“ druhy eurytmie. Na Ukrajině dělají úplně jinou eurytmii než v Brazílii. A ano, máme od publika velmi dobré ohlasy.

Čím to podle vás je? 

Těch faktorů je víc, jedním z nich je i dobrá celková umělecká průprava žáků, to, že tyto předměty jsou na lyceu podporované a učí je skvělí pedagogové. A přispívá k tomu celý učitelský sbor a jeho působení na žáky. Díky tomu mohu pak položit laťku výš i já. 

K těm národním stylům – slyšela jsem, že čím východněji (v Evropě), tím lepší eurytmie, co si o tom myslíte?

Určitě jsou i výjimky, které toto tvrzení vyvracejí, ale obecně je pravda, že východnější země jsou na tom pohybově a eurytmicky lépe. Velkou roli hraje i to, jak se daná kultura staví k tanci a pohybu. Skvělou eurytmii předvádějí na festivalu třeba soubory z Brazílie. Tam se tancem žije, tančí všichni už jako malé děti. V eurytmii jsou pak hned doma, přímo plavou prostorem. Jsou kreativní, dokáží skvěle pracovat ve skupině, snadno se na sebe napojují, berou se navzájem do pohybu.

Kdo je tedy od přírody disponován pro eurytmii? 

Čím menší zátěž zkostnatělého intelektu, tím větší schopnost naplnit eurytmická gesta duševním obsahem. Právě proto si myslím, že eurytmie je vhodná pro každého dnešního člověka, který žije často v hlavě. Na eurytmickém pohybu je velmi dobře vidět, jestli se člověk vůbec dokáže projevit, jestli se nebojí být sám sebou, jestli je ztuhlý, a tím nemyslím jen fyzickou kondici. 

Při skupinových cvičeních žáci vytvářejí geometrické obrazce, cvičení se mi zdálo dost komplexní. Řekla bych, že než přejde nějaký cvik do krve, přemýšlet se u toho musí, nebo ne?

Zorientovat se v těch geometrických formách a jak se tvoří – to samozřejmě vyžaduje zapojení myšlení i představivosti. Sdílím s nimi představu nějaké prostorové formy a kladu jim otázky: když se pohybujete v této formě, kde může ve skupině nastat kolize? Nechávám je samostatně přemýšlet, aby byli vnitřně aktivní. Ale to je jen jedna část cvičení. Když se pouštíme do umělecké tvorby, tam už je tento typ myšlení v pozadí, analyzujeme skladbu z hudebního hlediska a zároveň se snažíme vypátrat, co od nás skladba chce, jaké vyjádření. Když se hudba probouzí pomalu, rozvíjí se jako květ, jakými pohybovými prostředky toto vyjádřím? 

Na hodině třetího ročníku jste „tančili” na skladbu Potopená katedrála od Debussyho. Překvapilo mě, jak se skupina rychle sladila na jednom postupu. 

To je i podstata waldorfské školy, aby tam byl každý sám za sebe, ale zároveň ve společenství. Každý má mít zdravé já a poznat svou cestu, ale aby to bylo v souladu s cestami ostatních a aby se smysluplný celek utvářel ve spolupráci skupiny. A učitel dělá to, že směruje pohled žáků k té věci, ukazuje její různé aspekty, ale nechává prostor pro to, aby to žáci uchopili sami. Je to jemné, nedirektivní vedení. Učitel v každém případě musí být v tom svém oboru odborník, aby měl žáky kam pozvat a byl přirozenou autoritou, musí být pro věc, kterou učí, nadšený a musí být vnitřně pravdivý. 

Zdůrazňujete, že eurytmie je pohybové umění. Je to tak od mateřské školy, kdy se už eurytmie začíná učit, nebo se umělecká složka přidává časem?

V různém věku dítěte se pracuje různě. Ve školce je cvičení postavené čistě na nápodobě, děti učitel nijak nekoriguje, je prostě jejich pohybovým vzorem. Do pohybu je vtahuje přes obrazy, které oslovují jejich zasněné naladění. Často se eurytmie spojuje s pohádkami, říkankami, které mají silné obrazy, a gesta se s vyprávěním integrují. Nic se nevysvětluje, jen ukazuje. Na střední škole je to, řekla bych, naopak. Tam chcete, aby už děti věděly, co chtějí, a už je taky koriguji, protože mi záleží na tom, aby jejich pohyby nebyly ledabylé, ale přesné.  

Vidíte po třech letech eurytmie posun u každého žáka?

Vždy vidím posun, někdy i z měsíce na měsíc – mladý člověk je neuvěřitelně tvárný. Na vývoj osobnosti žáků působíme ve všech předmětech, eurytmie je součástí waldorfského konceptu a účinky se tak snoubí. 

Slyšela jsem, že v Německu je eurytmie mezi dospívajícími dost neoblíbená a že některé kolektivy si prosadily, že ji dělat nebudou. 

Při eurytmii jednoznačně člověk překračuje hranice své komfortní zóny. A u dětí v 7., 8., i 9. ročníku vidíte velmi dobře, že mají velkou potřebu se schovat, vytvořit si nějakou skořápku a do té se ukrýt, to jsou pak ty kapuce a účesy a silný odstup, které jim v tom pomáhají. To jsou zrovna věkové kategorie, kde eurytmie naráží. Učitel eurytmie musí vědět, jak s tím zacházet, aby pro ně ten předmět nebyl ohrožující. Je dobré dávat jasné pokyny, které ale respektují komfortní zónu dětí, nikam je netlačí. 

Přesto se někdy podaří, že zrovna děti v tomto věku vytvoří něco opravdu mimořádně krásného. Já jsem viděla stovky eurytmických představení, ale máloco na mě zapůsobilo silněji než několik vystoupení deváťáků z waldorfské školy v Jinonicích. Divák se přímo dotkl jejich nitra, toho, co je za skořápkou. Díky eurytmii se to mohlo projevit. Devátá třída, to je věk velmi jemných duševních stavů a velké křehkosti, je to práh mezi dětstvím a dospělostí.

Někteří žáci přicházejí na lyceum z waldorfské základní školy a mají za sebou už devět let eurytmie, někdo i víc, pokud chodil do waldorfské mateřské školy. Část třídy ale vychodila běžnou základní školu a o eurytmii neví ani ň. V prvním ročníku lycea jsou tedy rozdíly mezi žáky obrovské. Jak to řešíte, aby se nováčci chytali a ti zkušení nenudili?

Nejdřív jsem to vnímala jako hendikep a dost řešila, co s tím, s takovou radikální odlišností. Teď to vidím spíš jako výhodu. Ti, kdo eurytmii už měli, jsou přirozeným pohybovým vzorem pro ty ostatní. Ti méně zkušení žáci se na ně naladí. A za tři roky eurytmie na lyceu se nakonec rozdíly dost setřou. 

Mou úlohou je samozřejmě i to, aby ty děti, co už základy mají, neměly pocit, že se jen opakuje. Je třeba to udělat tak, aby i ony se něco nového naučily, i když se věnujeme základům. Na střední škole už mohu působit umělečtějším směrem, a to je to nové. 

Byly to takové tři „klášterní” roky. Žila jsem jen eurytmií. Brala jsem to jako zkoušku, jestli o to skutečně stojím, a jsem za tu zkušenost ráda.

Kdy jste se potkala s eurytmii vy?

Na vysoké škole v Bratislavě, když jsem studovala psychologii. Na Slovensku žádná waldorfská škola tehdy nebyla, navíc jsem z malého města, kde není dosud. Chodila jsem na běžnou základní školu a běžné gymnázium. Tam jsem si našla přátelé, kteří mi zprostředkovali antroposofii a v jejím rámci také eurytmii. Ta mě velmi oslovila.

Jste tedy vzděláním psycholožka?

Ano, i když tu profesi jsem vykonávala jen rok. Už během studií jsem se rozhodla, že se chci eurytmii věnovat naplno. Souběžně se studiem psychologie jsem pak dálkově studovala eurytmii v Praze. Ale připadalo mi, že u pohybového umění dost dobře nejde studovat ho na dálku. Když jsem pak dokončila univerzitu, po roce práce psycholožky jsem se rozhodla jet studovat eurytmii do Berlína do denního vzdělávání. Ve Švýcarsku se koná přehlídka jednotlivých eurytmických škol, jejich třetích ročníků, tam jsem jela a rozhodla se pro tu berlínskou. Jedna konkrétní studentka z berlínské školy na mě svým projevem zapůsobila do takové míry, že jsem chtěla studovat právě tam. Každá škola má svůj trochu specifický styl.

Jak dlouho studium trvalo?

Regulérně trvá čtyři roky, ale já jsem nastoupila do druhého ročníku, protože jsem už měla základy z toho dálkového studia.

A uměla jste německy?

Ne. Ono to celé bylo taková partyzánština (směje se). Nejenže jsem neuměla německy, ani jsem neměla peníze. Vydala jsem se tam prostě z čistého nadšení a s vírou, že to dobře dopadne. A nakonec dopadlo. Ale když jsem přijela, v pět ráno a se sto padesáti eury v kapse, zjistila jsem, že nemám ani ubytování. Měla jsem bydlet u jedné staré paní, ale jí nesloužila paměť, takže mezitím zapomněla, že mi to slíbila. Tak jsem první den ve škole řekla „tady jsem, ale bohužel nemám kde bydlet“. Paní sekretářka začala obvolávat všechny přátele školy a v jedné rodině mi ubytování našla. 

Musela jste si při tom vydělávat na živobytí?

Ano. Celkové výdaje na školu a živobytí byly asi sedm set eur měsíčně, když byl člověk hodně skromný. Hned jsem musela začít pracovat, abych se uživila, a celé ty roky jsem žila z měsíce na měsíc. Byla to celkem tvrdá škola. Jít na kávu nebo do města, něco si koupit, to neexistovalo. Byla jsem ráda, když mi peníze vyšly na jídlo. Byly to takové tři „klášterní” roky. Žila jsem jen eurytmií. Brala jsem to jako zkoušku, jestli o to skutečně stojím, a jsem za tu zkušenost ráda. 

Učíte eurytmii ještě někoho jiného než žáky lycea?

Ano. V našem pětiletém eurytmickém vzdělávání Rosa Michaelis, které jsem spoluzakládala – a umožnil mi to covid, jinak by na to nebyl čas. Skupina studentů je různorodá – věkem i zaměřením. Převážně však jde o stávající nebo budoucí waldorfské učitele, kteří by na svých školách rádi učili eurytmii. Mám tedy možnost pracovat i s dospělými.

Barbora Forbaková vystudovala psychologii na FF UK v Bratislavě a poté působila rok v psychologické praxi. Eurytmii studovala dálkově v Praze pod vedením Angeliky Storch, pak následovalo tříleté denní studium umělecké eurytmie na Schule für Eurythmische Art und Kunst v Berlíně. Studium pedagogické eurytmie si doplňovala průběžně na Hogeschool Helicon v Den Haagu. Od roku 2012 je členkou eurytmické skupiny Mistral ze Stuttgartu, která se věnuje dramatické eurytmii. Pátým rokem působí jako učitelka eurytmie na Waldorfském lyceu v Praze. Je lektorkou na seminářích waldorfské pedagogiky.