Paní učitelka Fialová - čtení pohádky s dramatizací. FOTO: Jitka Polanská

Mateřská škola Maitrea ve Slušticích u Prahy nenabízí dětem angličtinu ani jiné kroužky. „Naším úkolem je rozvíjet děťátko celistvě a předat mu víru, že svět je dobré místo,“ říká ředitelka a nestorka waldorfského předškolního vzdělávání Táňa Smolková. „Rizikem dnešní doby je, že ztrácí cit pro dětství jako zcela svébytné období v životě člověka,“ dodává. 

„Pojďme si sednout na růžičky!“ volá zpěvným hlasem učitelka Iva Fialová na děti ve své třídě. Dnes jich tu má čtrnáct, plný stav je letos dvacet jedna. Někdo je nemocný, někdo s rodiči na dovolené. Holčiček je o něco víc, ale není to pravidlem každý rok a v každé třídě. Je polovina září, po deváté ráno, končí volná hra, děti právě uklidily hračky. „Je to takový okamžik zlomu, brána do řádu,“ říká ředitelka waldorfské školky Maitrea ve Slušticích u Prahy. Takto waldorfští pedagogové přemýšlejí o něčem tak všedním a pro mnohé otravným, jako je úklid.

Děti si sedají do kruhu na koberec s růžemi. Zatáhne se závěs, v jinak velmi světlé místnosti se udělá příjemné přítmí. Nastává fáze výdechu, jak tomu tady říkají – ztišení, čas pro říkanky a pohybové nebo prstové hry, čas pro společenství.

„Teto, pojď si sednout ke mně,“ volá dlouhovlasá holčička na učitelku. Šum postupně utichá, nakonec není slyšet ani jeden dětský hlásek. Paní učitelka sedí klidně a nemluví, děti ji jedno po druhém následují, až se přidají všichni. „V předškolním věku je nápodoba pro děti nejpřirozenějším způsobem učení,“ říká paní ředitelka Smolková. „Před dětmi musí proto vždy stát laskavý a vnitřně pevný člověk, který jim je oporou a vzorem,“ vysvětluje, jaké charakteristiky má mít waldorfský učitel.

Jedno z dětí dostane lahvičku s vonným olejíčkem a každému kápne kapku do dlaně. A všichni recitují: Rozetřeme olejíček do tváří a do ručiček – a také to dělají, paní učitelka jde příkladem. Pak se procvičuje koordinace a motorika prstů. „Šel dědeček na procházku, vedl kozu na provázku,“ říká celá skupina a při tom napodobuje prstíky pravé ruky chůzi od brady k čelu. „Tady zaťukal“ (děti si klepou na čelo), „tady zazvonil“ (děti hýbou nosíkem ze strany na stranu), „tady si boty očistil“ – děti si přejíždějí přes rty. Poté přijde na řadu levá ručička.

Mezi dětmi jsou i nováčci, kteří jsou ve školce sotva čtrnáct dní. Tmavooký chlapec Vojtík ještě trochu nejistě žmoulá svého plyšového tučňáka, ale i tak se již celkem veze s proudem. V šatně sedící tatínek to jistí, kdyby bylo zle, ale ono není. I tříletý Matýsek je tu nový. Zatímco ostatní sedí „na růžích“, on roznáší hrnky a talíře na svačinu, která bude na programu za chvíli. Má tento den službu. „Rozkoukávají se rychle,“ usmívá se paní ředitelka.

Rutina dětem nevadí 

Program je každý den stejný, aktivity se ve školce střídají s předvídatelnou, až železnou pravidelností. Od 7:00 do 9:00 jsou ranní hry a činnosti podle zájmu dětí. Od října, až skončí období adaptace, v tuto dobu školka zařazuje malování akvarelem, modelování, eurytmii – což je specificky waldorfská pohybová výchova. 9:15 – 9:45 je přivítání dne, ranní kruh, pospolitost s říkankami. 9:45 – 10:10 mají děti svačinu a 10:10 – 12:10 jdou ven. Pak je asi dvacet minut vyhrazeno na čtení nebo vyprávění pohádek a následuje oběd. Po obědě se jde na hodinu a půl spát či odpočívat. Pak je opět svačina a volná hra. Školka zavírá v pět.

Zkušenost waldorfských učitelů je taková, že rutina je dětem příjemná. „Rytmické uspořádání dne a opakování aktivit jim dodává pocit bezpečí,“ říká paní ředitelka a dále vysvětluje: „Navíc díky ní samy vědí, co bude následovat, takže nejsou závislé na instruktáži učitelek. Dnes jsou děti přehlcené vjemy a dospělí mají tendenci jim pořád něco vysvětlovat, na což často logicky reagují tak, že vypínají a přestávají poslouchat. My mluvíme spíš méně, aby o to víc vyniklo, co se pak řekne. Slova používáme hlavně k ocenění. Pochvala má účinek kouzla,” říká Táňa Smolková.

Ovšem není rutina jako rutina. Waldorfská „rutina“ se odívá do obřadnosti. Místo suchých povelů používají učitelky situační zpěvné pobídky jako „pojďme si sednout na růžičky“, před svačinou nebo čtením pohádky se zapálí svíčka, na konci čtení zazvoní zvoneček, a pohádky je konec. Den není obyčejný, je poetický, vše je významné a důkladně provedené. „V prvních sedmi letech má být dítě hlavně ujištěno, že svět je dobré a bezpečné místo,“ říká ředitelka Smolková. Což dětem sděluje i typicky waldorfská průpověď, kterou si tady děti spolu s paní učitelkou odříkávají každý den před svačinou:

Pod nohama pevná zem,
nad hlavou modré nebe,
rukama tvořím celý svět,
v srdci mám slunce, tebe.
Přejeme si krásný den,
ať se nám dnes daří všem!

Voda je lahodný nápoj

V tomto kontextu je i prostá svačina obřadem. A obřad právě začíná. Před jídlem se všichni chytnou za ruce a říkají si: „Byla jedna sestřička, a ta měla bratříčka, u jednoho stolu, sedávali spolu!” Pak si popřejí dobré chutnání. Na stole toho moc neleží, jen jablka rozkrájená na čtvrtky, talíř s krajíci chleba a dvě misky s pomazánkou. „Někde ve školkách mají jídlo formou bufetu a děti si mohou vybírat i dobu jídla, ale my si nemyslíme, že to je dobrý nápad,“ říká Táňa Smolková. „Hlavně proto, že se rozbije pospolitost stolování.“

„Podej pomazánku dál, Jasmínko,“ říká paní učitelka. Některé děti zamyšleně žvýkají jen suchou kůrku. „Vy nechcete pomazánku?“ ptá se paní učitelka. „Nám nikdo nedal,“ říká holčička. „Neřekly jste si,“ upřesňuje paní učitelka, která taky sedí u stolu. „Vašíku, posuneš dál pomazánku? Děkuju!”

Ke svačině se pije bylinkový nebo ovocný neslazený čaj, jinak je k mání voda, a děti se prý ničeho jiného nedožadují. „Mají vodu rády,“ říká paní ředitelka. „Támhle jsou hrnečky, když mají žízeň, samy si ji natočí. Džusík dostanou k obědu tak jednou za týden.“

Školka se ve Slušticích nachází jen pár metrů od rušné návsi, kudy ráno projíždí šňůra aut. Za tlustou bílou zdí a nenápadnou dřevěnou brankou, uprostřed velké zahrady s košatými stromy, se rozkládá úplně jiný svět. Budova připomíná obydlí z pohádky, třeba chaloupku Křemílka a Vochomůrky, ale spíš její luxusnější a upgradovanou verzi navrženou poučeným architektem. Vít Polák je spojený s waldorfskou komunitou, své děti dává do waldorfské školy a navrhl první „waldorfskou“ stavbu v Česku. Měkkost linií, kulatá okna, víceúhelný půdorys, přírodní materiály, hlavně dřevo, hliněné omítky, teplá, promyšlená barevnost. „Symbolicky má stavba reprezentovat otevřenou náruč,“ říká ředitelka Smolková.

Je to tu mile starosvětské, pohádkové, má to něco z atmosféry zámku, něčím jiným to zase ale připomíná chalupu v podzámčí –  například pecí na pečení chleba. Ten se bude připravovat příští úterý, je to jeden ze zavedených waldorfských rituálů. Děti samy si namelou mouku ručními mlýnky a budou pozorovat, jak kyne těsto. „To je elementární fyzika i chemie zážitkovou formou,“ směje se Táňa Smolková. „Když děti vidí, jak těsto syčí, úplně výskají… A pak ten chleba opravdu jíme, není to jen nějaká nezávazná hra na pískovišti,” říká ředitelka.

V tak příjemném, až luxusním domě se pohodová školka dělá lehce, člověka napadne, ale paní ředitelka říká, že „(jen) o baráku to není,“ i když jeho půvab vnímá a chválí. „V Kapském městě jsem v černošské čtvrti navštívila velmi skromnou waldorfskou školku – a i tak to tam měli úžasné.“ Co tedy spojuje všechny waldorfské mateřské školy, ať už sídlí v krásném domě ve Slušticích, nebo někde na sídlišti? 

Dětství není přípravka

„Naše předškolní výchova není přednostně zaměřena na rozvoj intelektu. Dítě v tomto věku potřebuje své síly k rozvoji a upevnění stavby orgánů a své tělesnosti,” říká se na webových stránkách školky. Důraz na vzdělávání skrze smysly a upozaďování kognitivního rozvoje jsou vedené myšlenkou, že se nejdřív musí rozvinout tělesná a emoční a imaginativní dimenze lidské bytosti. „Dítě prvního sedmiletí jako by bylo ‚jedním smyslovým orgánem’, napodobuje (zvnitřňuje) vše, s čím se setkává,“ píše Táňa Smolková ve své knize Dítě v úctě přijmout.

S ohledem na vývojovou psychologii, kterou se waldorfské školy řídí, její školka cíleně nenabízí dětem žádné rozvíjející kroužky, žádnou angličtinu. „Rodičům říkám: to vše můžete dělat se svými dětmi vy, to jsou individuální znaky rodiny. My se tu staráme o to, aby se dítě rozvíjelo celistvě a prožilo plnohodnotně své dětství,“ vysvětluje. „Jedno z rizik dnešní doby je ztráta citu pro dětství,” dodává. „To vždy přece říkal profesor Matějček: dětství není příprava na dospělost, má samostatnou hodnotu.”

Ale moderní rodič si většinou přeje, aby se toho jeho dítě naučilo co nejvíc už ve školce. Neprotestuje, že se tu dětem dost nevěnují? „Aktivní protest jsme tu měli jen jeden, před lety, od jednoho tatínka,“ říká ředitelka. „Některým rodičům může připadat, že jsme takové lepší chůvy, že je to tu hlavně takové milá a nenáročná hlídárna. Ale máme pověst, že se tady s dětmi zachází lidsky a je to tu založeno na vztahu, to je nakonec to hlavní, co přitahuje všechny rodiče. Pořád se k nám hlásí víc rodin, než můžeme uspokojit,” říká Táňa Smolková. Zdůrazňuje, že při přechodu do školy dětem z její školky nic nechybí. „Naopak, nemají nejistoty a strachy a mají radost z učení se novým věcem.“

Rámcový vzdělávací program neboli kurikulum, podle kterého mají školky děti vzdělávat, ředitelce Maitrey naprosto vyhovuje. „Byla jsem v poradním sboru ministerstva školství, když se tvořil, sedli si tam dohromady lidi z církevních, speciálních, běžných i waldorfských školek a vytvořili skvělý dokument zaměřený na kompetence. U nás též rozvíjíme kompetence, jen jinou cestou,” říká. A ukazuje domečky pro skřítky, které u nich vytvářejí předškoláci, a nazývá je s humorem ročníková práce. „Pro předškoláky máme i odpolední předškolácký kroužek,“ dodává.

Usilujeme o pěstování vůle. A to, co si nacvičí na fyzické úrovni, pak v dalším životě přenesou i na úroveň duševní. Vědomí periférie i středu se stane jejich vědomou součástí.

Ve sluštické školce Táňa Smolková řediteluje už patnáct let. Ve waldorfském předškolním vzdělávání je od porevolučních počátků a je v něm velkou autoritou. Už v devadesátých letech na pražském Žižkově vybudovala waldorfskou mateřskou školu spolu s rodiči a za podpory městské části. Waldorfské školy začaly v Česku vznikat velmi brzy po revoluci a tehdy většina z nich vznikla transformací veřejné školy nebo je obec brala pod svá křídla jako zřizovatel.

Hledání rovnováhy

Maitrea je ve Slušticích jedinou školkou a děti sem tedy vodí většina obyvatel s dětmi předškolního věku. Kromě starousedlíků je vesnice novým domovem středostavovských rodin, které se cíleně usazují v prstenci kolem Prahy. Sluštice leží dva kilometry na východ od začátku území hlavního města. Školka přijímá i děti z okolních Úval, Mnichovic, Mukařova, Říčan, někdo dojíždí z Prahy 10 a jedna rodina až z Prahy 9.

Školka má kapacitu padesát dětí ve dvou věkově smíšených třídách. „Poslední dobou jsme dětí brali o trochu méně, občas se totiž vyskytne děťátko, které potřebuje více pozornosti, tak jsme to zohlednili, uživíme se i tak,“ říká ředitelka. Její školka má soukromého zřizovatele a vybírá školné 6000 korun měsíčně, ale Sluštice i některé okolní obce svým obyvatelům přispívají částkou 1500 korun. Dříve fungoval i sociální fond, ve kterém se majetnější rodiče skládali na ty méně majetné, ale tahle praxe už podle paní ředitelky bohužel odezněla. „Někdy ale poskytujeme úlevy s ohledem na situaci jednotlivé rodiny, když třeba maminka zůstane sama,“ říká Táňa Smolková, která ale zároveň drží v hlavě vysoké náklady školky na provoz. Jen za plynové topení to bylo loni půl miliónu. Stát školce jakožto rejstříkové hradí platy učitelů, na provoz a drobnou údržbu si musí zařízení vydělat, velké opravy jdou za zřizovatelem. „Teď nám zaplatil vymalování,“ říká ředitelka. Kromě školného je zdrojem příjmů i pronájem sálu v prvním patře, kde se večer konají kurzy jógy.

Po svačině se jde na zahradu. Má úctyhodných 5500 metrů čtverečních a děti si tu dělají, co chtějí, zábavu jim nikdo neorganizuje. Někdo leze na strom, někdo se klouže po skluzavce, někdo něco kutí ve velkém kusu kmene, někdo sedí s paní učitelkou na jiné přírodnině. Školka má v zavřené ohradě i pár ovcí a slepice. Zahrada je „waldorfská“, to znamená, že dává přednost přírodním objektům a klade důraz na členitost a terénní nerovnosti. „Děti v tomto věku mají rozvinout smysl pro pohyb, pro rovnováhu, k čemuž takový zvlněný terén napomáhá. Učí se, jak organizovat své tělo pro dosahování svých tužeb a cílů. Usilujeme o pěstování vůle. A to, co si nacvičí na fyzické úrovni, pak v dalším životě přenesou i na úroveň duševní. Vědomí periférie i středu se stane jejich vědomou součástí,” říká Táňa Smolková, zatímco vede návštěvu k ohrádce se zvědavými ovcemi. Jinak řečeno, waldorfská pedagogika vychází z principu, že smyslové vjemy a zkušenosti získané v předškolním věku vedou k sebepoznání a vytvářejí předpoklady pro vnitřní rozvoj v dalších etapách.

Sugestivní obrazy a symboly pohádek dětem promlouvají hluboko do duše. Byť třeba úplně všemu nerozumějí racionálně, klasická pohádka podporuje jejich představivost a porozumění se odehrává na hlubší úrovni, třeba i nevědomě.

Asi půl hodiny před obědem se děti vracejí ze zahrady, čeká je pravidelná pohádka. Svět podle „waldorfu“ je nejen dobré, ale taky trochu tajemné a zatím nepoznané místo, kde se dějí i strašidelné věci. Dětem tu čtou klasické pohádky, ani těm poněkud drastickým od Karla Jaromíra Erbena se nevyhýbají. O veliké řepě, Živá voda, dnes je na řadě ta o Budulínkovi. „Sugestivní obrazy a symboly pohádek dětem promlouvají hluboko do duše. Byť třeba úplně všemu nerozumějí racionálně, klasická pohádka podporuje jejich představivost a porozumění se odehrává na hlubší úrovni, třeba i nevědomě,“ říká Táňa Smolková. „Vyprávění pohádek je mimo jiné také stmelující zážitek,“ pokračuje. A co se dramatických momentů týče – podle ní waldorfská pedagogika pracuje se snesitelnou, zdravou mírou strachu. „V pohádce o živé vodě se vypráví, jak třetí syn vykoupil mrtvého u cesty. Děti na tenhle moment čekají se zatajeným dechem. Pohádka vždy nakonec vede k rozuzlení, a s ním nastává i moment úlevy. Důležité je, že nastoluje pocit řádu, přináší pochopení, proč se věci dějí. Největší strach vyvolává zlo, kterému nerozumíme,“ domnívá se ředitelka.

Dětem evidentně nevadí, že se dnes stejná pohádka čte už popáté. Celých dvacet minut pozorně poslouchají procítěnou četbu paní učitelky, která navíc pohádku i trochu hraje, hlasem i rukama, k čemuž se rády místy přidávají.

Spí i ti, kdo nespí

Někteří rodiče si děti vyzvedávají po obědě, na ostatní děti čeká spaní či odpočinek. Za velkou hrací místností je ložnička s palandami. Tam spinkají mladší děti. Starší děti jdou s jinou paní učitelkou nahoru do velkého sálu, kde si vytáhnou matrace a lehnou si na ně. Někdo spí, někdo jen tak odpočívá. Děti podle učitelek až na výjimky spát chtějí, což se může někomu zdát divné. Nekonečné zírání do stropu ve studené a neútulné ložnici si dobře pamatuje leckterý dospělý.

Tady na to jdou opět přes rituály, pečlivě ošetřenou atmosféru ložnice, příklad učitelky a tah skupiny. „My ty děti kolikrát ani nemůžeme probudit,“ usmívá se Táňa Smolková. „Někteří rodiče se diví, jak to, že to jejich dítě spí, když jim doma NIKDY nespí,“ říká učitelka Iva Fialová. „Tady to ale z devadesáti devíti procent umí pustit, uvolní se. Výjimečně máme i dítě, které to pustit neumí, tak si třeba jen tak v klidu leží se svou hračkou.“ Pro to, že ve školce se děti chovají jinak než doma, má Táňa Smolková přesvědčivé vysvětlení. „Dítě ve skupině chce naplňovat normy, je konformní. Nejvíc testuje hranice doma, na svých blízkých,“ říká s pochopením.

„Našim dětem se hodně líbí palandy a jsou strašně rády, když můžou na tu horní,“ dodává paní učitelka Fialová. Když se děti převlékají do pyžámka, hraje jim k tomu na kantelu, a ty, které už jsou převlečené, si můžou taky zadrnkat. Pak učitelka obejde postýlky a každého pohladí. Následuje krátká pohádka, naposledy se zadrnká na kantelu a pak už se spí. Paní učitelka nikam neodchází. „Mám uprostřed matraci, taky se přikryju dekou. Na děti to působí uklidňujícím dojmem,“ říká Iva Fialová.

Z toho všeho by se mohlo zdát, že waldorfská školka je doménou éterických, zcela dobrodušných učitelek – víl, které žijí v pohádkovém světě výjimečně hodných dětí. Tak to ale nevypadá. Iva Fialová dokáže dětem jasně říct nebo naznačit, kdy je třeba s něčím přestat, ať už pohledem, nebo hlasem. „Přijde mi, že vyznačení hranic jim dělá dobře, že tu zpětnou vazbu ode mě potřebují, že jsou za to i rády,“ říká. „Kdybych se pořád tvářila, že mi nic nevadí a vše je pro mě ok, tak bych jim přece lhala, a to je špatně,“ přemýšlí paní učitelka. „Čím jsme my jasnější, tím je to pro děti srozumitelnější. Cítí, že se na nás mohou spolehnout.“

„Svět je pro děti dobré místo, když věří, že dospělí vědí, co dělají,“ říká Táňa Smolková. „Tahle víra pak může být v pubertě nebo i v deseti letech nahlodaná, což je v pořádku, k tomu věku to patří. Ale u předškoláků je zcela zásadní.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.