"Explicitní výuka se opírá o vědecké poznatky o tom, jak funguje mozek a jak probíhá učení," tvrdí Jakub Hankiewicz. FOTO: Aneta Gáborová

Učí češtinu, vede čtenářské dílny a knihovnu a píše blog s názvem Čeština explicitně. Jakub Hankiewicz věří, že není na škodu, když hodinu řídí učitel. „Explicitní výuka je dětem schopná dát znalosti, které potřebují, aby pak mohly dělat náročnější úkoly,” vysvětluje. Jak se mu podařilo, že teenagery nadchl do větné skladby, a jak se svým přístupem k učení zapadl do montessori programu?

Vedete blog s názvem Čeština explicitně. Co přesně název znamená?

Explicitně pro mě znamená, že děti doslova já v pozici učitele něco učím. Jako opak explicitní výuky chápu badatelskou výuku, ve které si děti na věci přicházejí samy. Ve většině mých hodin je to jinak. Děti dostanou návod a konkrétní příklady, jak ho použít. Potom to zkouší na vybraných cvičeních. Není to tak, že bych vytvořil prostředí, v rámci kterého si děti volí, čemu se budou věnovat. Nenabízím experiment. Je to cílená výuka látky a já jsem jejím zdrojem.

Jak jste se k explicitní výuce dostal?

Hodně jsem se ve výuce zaměřoval na možnosti volby. Chtěl jsem, aby si děti na to, co je chci naučit, přicházely samy. Ale drhlo mi to. Neznamená to, že to někdo jiný nemůže umět, ale mně to vzhledem k mému učebnímu stylu prostě nefungovalo. Ukazovalo se, že část dětí se tak skutečně dokáže něco naučit, ale měl jsem i část dětí – a nebyla malá – která se tímto způsobem látku nenaučila. 

Co jste tedy dělal?

Četl jsem, co se dalo. První kniha, která mi pomohla pochopit, co se těm „neúspěšným“ dětem v mých hodinách děje, bylo Sedm mýtů o vzdělávání od Daisy Christodoulou. Popisuje, proč některé badatelské aktivity ve třídě nemusí fungovat. Tam jsem si ujasnil, co ve výuce nechci dělat. Blog Pavla Bobka o explicitní výuce mi pak pomohl zformulovat, co ve výuce dělat chci a jak konkrétně to udělám. 

Co se dělo dál?

Nejdřív se mi explicitní výuka přičila. Líbí se mi filozofie, kdy si dítě samo vybírá, čemu se bude věnovat a samo se rozvíjí. „Explicitku” jsem zkoušel s odporem. Zajímalo mě, jak to dopadne, když hodinu postavím jinak. Zjistil jsem, že se toho většina dětí jednak dokáže hodně naučit a jednak je to baví. Jsou z toho nadšení. 

Zní to trochu kontraintuitivně. Čím to podle vás je?

Přijde mi, že explicitní výuka je dětem schopná dát znalosti, které potřebují, aby pak mohly dělat náročnější úkoly. Je to podle mě výborný nástroj, který všem zajistí základ. A zajistí ho velmi efektivně.

Každou hodinu začínám aktivitou, v rámci které zařizuji, aby si děti zažily úspěch. Tato část také aktivizuje jejich předchozí znalosti, které budou v hodině potřebovat.

Můžete uvést nějaký příklad?

Děti se učí to, na co zaměřují pozornost. Je spousta hodin, s řadou aktivit, které vypadají hezky, efektně, ale když se podíváme na to, nad čím děti přemýšlí, pak to často nemusí být to, co chceme naučit. Daisy Christodoulou jako příklad uvádí výuku o první světové válce, v rámci které šly děti sehrát bitvu ven do sněhu. Vypadá to hezky, jako zábava, ale děti spíš než nad válkou přemýšlí nad tím, jak udělat sněhovou kouli, jak v koulovačce zasáhnout spolužáka. 

Proč je to problém?

Protože některé děti si v podobné aktivitě látku, kterou je chceme naučit, najdou. Ale řada dětí, které ještě nemají dostatečnou úroveň znalostí, k cíli nedojde. Uvedu jiný příklad. V rámci čtení povídky od Bohumila Hrabala jsem chtěl s dětmi odvodit pravidla pro psaní velkých písmen. Nepovedlo se to. Ukázalo se, že pro většinu žáků byl ten text tak těžký, že jim většinu energie a kapacity k přemýšlení zabralo jen pochopit, co četly. Jiným příkladem může být, když jsem začal učit syntax a dal jsem dětem možnost, aby napsaly větu, kterou budeme rozvíjet. Soustředily se hlavně na to, jak větu udělat co nejvíce vtipnou, než na to, jak fungují větné členy. 

Jak tedy vaše hodiny vypadají?

V případě češtiny mají stále stejnou strukturu. Každou hodinu začínám aktivitou, v rámci které zařizuji, aby si děti zažily úspěch. Tato část také aktivizuje jejich předchozí znalosti, které budou v hodině potřebovat. Potom přichází část, které říkám „Já”. V rámci ní, já jako učitel, vysvětluji další krůček k velkému cíli. Pokud je cílem „Umím psát správně čárky ve větě”, má to spoustu schůdků k tomu, aby to děti zvládly. Dítě potřebuje ve větě umět poznat podmět a přísudek. Když to umí, dalším krůčkem je umět poznat příslovečné určení. V rámci fáze JÁ tedy děti učím poznat příslovečné určení. Vysvětluji, co je a není příslovečné určení. Dávám návod, jak ho najít.

To zní jako frontální výuka, výklad...

Ano, ale to vysvětlení je promyšlené, stručné. Zabírá mezi pěti až deseti minutami. Cílem je, aby si za pomocí návodu děti látku hned v dalším kroku vyzkoušely samy.  

Co následuje?

Fáze, které se říká „My”. V rámci ní děti společně se mnou zkouší to, co jsem vysvětloval, a to na konkrétních příkladech. Děti nejen že si návod opíší a vidí, jak ho používám já, ale hned ho samy zkouší použít. Odpovědi mi potom ukazují na prstech – palec nahoru nebo dolů – nebo na mazacích tabulkách. Vidím hned, jak na tom každý ve třídě je. Zda jsou všichni na palubě nebo se někdo ztrácí. Když vidím, že mají všichni správnou odpověď, jdu na další příklad. Když vidím, že tam je nějaký problém, doptávám se konkrétního žáka nebo děti posadím do dvojic. Je to něco úplně jiného než klasický výklad, kdy učitel většinu hodiny něco vypráví a děti se odpojují. Jedním z cílů explicitní výuky je „neztratit” ani jednoho žáka nebo ho ztratit vědomě a vědět, kdy ho zase chytím.

Jak hodina pokračuje dál?

Když vidím, že jsou děti na palubě a látku chápou, přistupujeme k volnému procvičování. To je poslední fáze hodiny, která se jmenuje „Vy“. Mám nachystáno zhruba pět odstupňovaných cvičení. Všechny děti postupují od nejlehčího k nejnáročnějšímu. Chodí si pro zadání, a když mají hotovo, s asistentem jejich práci procházíme. Když tam jsou chyby, řekneme, kolik jich vidíme, a děti je jdou hledat a opravit. Říkáme tomu detektivní práce. Když tam chyby nejsou, jdou na další úroveň. Navíc tím, že úroveň splnily, se stávají rádcem pro spolužáky, kteří pracují na cvičení v dané úrovni. Uvolňuje mi to jako učiteli ruce. Mám pak prostor projít si třídu a ještě si individuálně ověřit, jak na tom každé dítě je.

Explicitní výuka se opírá o vědecké poznatky o tom, jak funguje mozek a jak probíhá učení. Velký důraz se klade na to, aby nedocházelo k takzvanému kognitivnímu přetížení. To je stav, kdy se dítě jednoduše odpojí, protože je na něj věc příliš složitá. Explicitní výuka není totéž co 45minutový výklad.

Jak hodina končí?

Dřív jsem dělal propustku (tzn. exit ticket, kartičku s úkolem ověřujícím, zda žák pochopil látku hodiny, učiteli to pomáhá lépe nastavit obsah další hodiny, pozn. redakce), ale zjistil jsem, že ji nepotřebuji. Během celé hodiny mám přehled o tom, kdo jak pracuje. Propustku tedy dělám spíše výjimečně. Většinou už jen poděkuji za práci a rozloučíme se.

Proč explicitní výuka podle vás funguje?

Těch věcí je víc. Explicitní výuka se opírá o vědecké poznatky o tom, jak funguje mozek a jak probíhá učení. Velký důraz se klade na to, aby nedocházelo k takzvanému kognitivnímu přetížení. To je stav, kdy se dítě jednoduše odpojí, protože je na něj věc příliš složitá. Explicitní výuka není totéž co 45minutový výklad, při kterém se děti nudí. V hodině neustále pracuji s tím, jak to udělat, aby měly děti mentální kapacitu na to se učit a být zapojené. Dalším faktorem, který je v mé výuce důležitý, je cíl hodiny – o tom určitě slyšel každý učitel nebo učitelka, ale dobře formulovat, co děti budou umět a vědět, a ujasnit si, jak to v hodině zjistím, jak ověřím, že to skutečně vědí, není snadné. Je potřeba vědět, po jakých krůčcích děti k tomu cíli dojdou. 

Můžete uvést příklad?

Když jsem začal přemýšlet, jak učit syntax explicitně, položil jsem si nejdříve otázku, proč by se ho vlastně děti měly učit. Odpovědí mi bylo, že se ho učíme proto, abychom dobře psali čárky ve větách. Co potřebuji, abych uměl psát čárky ve větách? Potřebuji vědět rozdíl mezi hlavní a vedlejší větou. Jak ten rozdíl poznám? Takhle jsem šel dál a dál a vznikly z toho myšlenkové mapy, které mi pomohly jasně strukturovat, co potřebuji děti naučit. Ujasnil jsem si, co na sebe jak navazuje. To mi pomáhá lépe určit, kde se dítě nachází a co potřebuje. Nezvládá látku, protože neumí pády nebo podmět a přísudek z prvního stupně? Když pak dostane cvičení na větné členy, je jasné, že neuspěje, protože většinu kapacity nechá na tom, že hledá podmět a přísudek.

Je ještě něco dalšího?

Ano, velmi důležité je, aby všechny děti během hodiny – a ideálně od samého začátku – zažívaly úspěch.

Jak to vypadá?

S každou třídou jinak. Po covidu bylo z dětí cítit, že si nevěří. Pochybovaly, že se dokážou naučit něco náročného, třeba pravopis. Hodiny jsem stavěl tak, aby si hned na začátku zažily pocit, že „to zvládnou”. Pokud mým cílem bylo, že děti umí podle vzoru odůvodnit měkké a tvrdé i u podstatných jmen, začal jsem hodinu tak, že mi říkaly podstatná jména. Potom jsme se bavili, jaké jsou rody, jak se poznají. Děti si nonstop říkaly „nojo, vždyť tohle už znám, to zvládnu”. A pak už byl jen krok k tomu, aby vzory dosadily do vět a podle nich určily íčka. Kdybych tím začal, řekly by si, že do toho vůbec nepůjdou. Ale tím, že si na každém krůčku zažily úspěch, tam nakonec došly. 

A jak je to teď?

Podařilo se nám ve škole napříč třídami vybudovat kulturu učení. Zažít úspěch teď vypadá úplně jinak. Hodiny typicky začínám nějakou výzvou – textem nebo opakováním na pár minut, u kterého se zapotí a zjistí, že ne všechno úplně umí. Děti reagují tak, že se to samy chtějí doučit. Když dám někdy laťku nízko, říkají, že to už dávno umí, že kvůli tomu nechodí do školy. V tom je za několik let velký posun. 

V čem je podle vás největší přínos explicitní výuky?

Jak už jsem říkal, je to velice efektivní způsob, jak děti naučit nezbytný základ. Z řad kritiků explicitní výuky zaznívá, že dětem neumožňuje kriticky přemýšlet nebo diskutovat, ale tak to není. Nebráním se ani bádání nebo tvůrčím projektům, ale v mém pojetí k tomuto dochází až na konci procesu učení dané látky. 

Má explicitní výuka nějaké limity?

Explicitní výuka mi nefunguje v třídnických nebo osobnostně rozvojových hodinách. Zkrátka tam, kde potřebuji pracovat s dítětem a jeho vlastními zkušenostmi a prožíváním. Blokuje mě i tehdy, když děti dosáhnou určité úrovně znalostí, se kterou mohou dělat náročnější činnosti. Přecházím pak třeba k celotřídní diskusi nebo jinému vyučujícímu stylu. Ale je to možné jen díky tomu, že máme díky explicitní výuce zažité různé návyky, třeba že se posloucháme. Jsou hodiny, kde se explicitně učíme větné členy, a když v další hodině opakujeme, přijde chvíle, kdy se rozproudí diskuze o tom, jak funguje jazyk, jaký je rozdíl mezi slovním druhem a větným členem. Jak to v jazyce máme nastavené, co to slovo dělá. Jakmile tento impulz přijde, beru ho jako signál, že je potřeba nasytit potřebu vědečtějšího myšlení či bádání.

Dostal jste zpětnou vazbu, že žáky bavila vaše výuka syntaxe. Čím to bylo?

Moje hypotéza je, že teenager jednoduše dělí hodiny na nudné a na ty, co ho „baví”. U mě ta zábava ale nespočívá v tom, že jsem měl připravené skvělé kreativní aktivity. To „syntax mě baví” si vysvětluji jako „vlastně tomu rozumím a dokážu to zvládnout, a to mě naplňuje, a proto mě to baví”. Největší radost cítím, když ve zpětné vazbě žáci zmiňují, že se v češtině naučili něco, co je překvapilo. Radují se, že překonali sami sebe.

Co považujete jako češtinář za nejdůležitější ve svém předmětu?

Pro mě je to čtenářství. Daniel Willingham říká, že to nejdůležitější, co máme jako učitelé předat dětem, je naučit je číst. Proto máme ve škole napříč ročníky čtenářské dílny. Vždycky když přemýšlím, kolik jich za školní rok udělat, říkám si, kolik bych toho mohl žáky v tom čase naučit, ale čtení u mě nakonec vždycky vyhraje. 

Co čtenářské dílny dávají dětem?

Na druhém stupni máme čtenářské dílny třetím rokem a je úžasné sledovat posun dětí. Na začátku bylo cílem, aby se rozečetly, aby nebylo divné vidět někoho číst. Říkal jsem všem kolegům: „Pojďte na čtenářské dílny a jen tam buďte a čtěte, aby děti zažily, že je normální vidět člověka s knížkou.” Spousta dětí (a bavíme se o 7., 8. a 9. třídě) do té doby nepřečetla žádnou knížku. Jen sedět deset minut v tichu a číst pro ně byla výzva. Za nějaký čas ty samé děti začaly chodit s tím, že přečetly dvě knihy a chtějí číst další. 

Jak se to vyvíjelo další roky?

Začínali jsme komiksy, mangou nebo Deníkem malého poseroutky. Na další rok jsme si dali za cíl, že zvýšíme čtenářskou úroveň toho, co děti čtou. Začali jsme hodně doporučovat knížky, bavit se o nich. Když jsem se dnes díval na výpujční list knihovny, měl jsem radost, že tam byly krásné dětské věci jako Dárce nebo Dívka s pomeranči, ale taky klasika jako Paní Dallowayová nebo Shakespeare. Naším cílem pro tento a příští rok je, aby děti o knížkách, které přečtou, víc a lépe mluvily. Abychom jejich čtenářskou zkušenost použili k rozvinutí jejich psaní, argumentace a práce s textem. 

Učíte v montessori škole, jak to jde dohromady s explicitní výukou?

Podle mě jsou principy Marii Montessori shodné s východisky explicitní výuky. V jádru montessori přístupu je vědecký přístup lékařky Marii Montessori. A jejím velkým přínosem je vědecké uvažování v pedagogice. Explicitní výuka v tomto pokračuje. Opírá se o různé kognitivní výzkumy a o to, jak se učíme, jak funguje mozek. Jsou to věci, které Montessori nevěděla nebo nemohla vědět. Je otázka, jak by se na to dnes dívala. Když čtu její knihy, v jádru jejího přístupu cítím především přenášení odpovědnosti, řád a čitelnost a respektující komunikaci. Obojí je nezbytné i pro explicitní výuku. Tam, kde se liší, je úroveň jevů: na jedné straně montessori pomůcky a na druhé třeba losovátka nebo mazací tabulky. To jsou ale povrchové změny. Princip zůstává stejný. To, kde to na sebe může narážet, jsou podle mého spíše naše představy nebo mýty o montessori. Například že se děti nemohou nutit do ničeho, co z nich nevychází. Když se v knihách dívám na to, jak dobře – a velmi striktně – měla Montessori nastavené bezpečné prostředí ve třídě, jak detailně popsané jsou jednotlivé návyky, které jsou potřeba zavést ve třídě, tak se mi to s explicitní výukou potkává. V jádru mi to připadá totéž. Ale když se na to někdo dívá z venku, může to vidět jinak právě proto, že to jinak „vypadá”.

Jaké výzvy před vámi stojí?

Momentálně nejvíce přemýšlím nad tím, jak podpořit děti v jejich růstu, který vychází z nich a který potřebují. A teď nemyslím určit, co je doplněk a příslovečné určení. Přestože učím explicitně a funguje mi to, stále bych chtěl být učitelem, který dává prostor pro růst. Přemýšlím, jak naplňovat potřeby dětí, aby přirozeně zrály. Jaké vhodné nástroje, které dětem umožní učení, použít. Také si kladu otázky ohledně učitelské identity. Kdo jsem jako učitel? Můžu učit explicitně a být na montessori škole? Kladu si i otázky, jež se týkají mého ega: Jak moc sám sobě překážím při svojí výuce? Jak moc učím proto, abych dostával uznání od dětí a sytil si něco vlastního? Proč jsou chvíle, kdy některá třída odmítne některou explicitní techniku? Prostě řekne: „My nechceme používat tabulky. Nechceme dostávat zpětnou vazbu formou detektvní práce. Nechceme si dělat poznámky…” Jak s tím pracovat? Je toho dost, ale mám v tomto ohledu štěstí na skvělého supervizora, Honzu Šimka, se kterým mohu tyto otázky otevírat.

Jakub Hankiewicz je třídním deváťáků a učitelem češtiny na druhém stupni základní školy Na Dlouhém lánu na Praze 6, kde se podílel na rozjezdu druhého stupně montessori programu. Ve škole kromě výuky češtiny a čtenářských dílen také vede knihovnu a kurz komunikace s adolescenty pro rodiče. V roli mentora se podílí na podpoře kolegyň a kolegů v učitelském týmu. Píše blog Čeština explicitně, kde sdílí své přípravy z výuky českého jazyka i své přemýšlení a zkušenosti z výuky.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.