"U nás má každý žák nastavený svůj individuální rozvojový plán, a ví, že cílem je pracovat na své maximum," říká Irena Matušková. FOTO: Lucie Rybová

Irena Matušková byla nadaným dítětem, jedno takové jako matka vychovala a na Základní škole Didaktis v Brně se jim věnuje profesně. Zároveň přednáší a předává konkrétní tipy na seminářích pro učitele, kteří chtějí s nadanými pracovat, a je spoluautorkou učebnice Koumák pro prvňáky Český jazyk. „Na spoustu nadstandardních aktivit vám stačí papír, tužka, kopírka, počítač, laminovačka a nůžky,“ říká.

Vy o podpoře nadaných přednášíte ostatním učitelům. Jak vypadá jejich podpora přímo u vás, na brněnské základní škole Didaktis?

Různě. Především s nimi pracují třídní učitelé v rámci běžných hodin. Pak máme bloky pro nadané, kterým říkáme Koumák. Z každého ročníku se na jednu hodinu týdně scházejí děti, které potřebují větší výzvy, a s těmi pak pracuji. Další z našich aktivit je kroužek, který jsme chtěli původně nazvat klub logiky, ale protože to nezní příliš lákavě, nazvali jsme ho Didaktisová detektivní akademie. Z dětí se v ní stávají agenti ve výcviku, já jsem agent-trenér a spolu řešíme logické úlohy zabalené do zapeklitých detektivních případů, což děti nesmírně baví. Pro mladší děti máme Klub nadaných dětí. A od letoška máme také nově jednou týdně předměty čeština + a matematika +. Děti v nich buď rozdělíme do menších skupinek podle jejich potřeb a schopností pracujeme s každou skupinou zvlášť, nebo hodinu vedeme s kolegyněmi a kolegy v tandemu pro celou třídu, a pro tyto hodiny pak připravujeme víceúrovňové úlohy. 

Dáte mi příklad takového úkolu? 

Ve druhé třídě jsme například měli češtinu, kde jednotlivé úrovně symbolizoval potravní řetězec. Děti začínaly na nejjednodušší čtenářské úloze, kterou zvládli všichni a získali lískový oříšek. Na získání veverky už bylo potřeba text řadit podle časové souslednosti, v dalších úrovních doplňovat chybějící slova, správně je tvarovat, část textu tvořit a tak dál. Poslední, pátá úroveň, už byla opravdu náročná a získat symbol orla se nepodařilo každému.

Nebylo jim to líto? 

U nás má každý žák nastavený svůj individuální rozvojový plán, a ví, že cílem je pracovat na své maximum. A to má každý jinde. Pokud tedy dítě ví, že při práci udělalo nejvíc, co mohlo, může být spokojené, ať už získalo veverku, nebo orla. A pokud ví, že má pro příště rezervy, může to být motivací do další práce.

Vaše škola je soukromá, ve třídě máte jen 16 žáků. Vy zároveň ale pořádáte semináře pro učitele běžných státních škol. Dá se „vaše“ podpora nadání implementovat?

Já jsem dříve také učila v běžné státní základní škole, ještě do loňského roku jsem byla i třídní, takže zkušenosti mám a myslím, že se to implementovat dá. Je však potřeba, aby si učitel uvědomil, že má před sebou heterogenní třídu, a nepracoval s každým ve třídě stejně. Což je pro mě možná snazší, protože jsem léta pracovala na malotřídce, kde je přirozené pracovat s dětmi různého věku i nadání v jedné třídě. Byla to pro mě velká zásobárna zkušeností.

Na spoustu věcí vám stačí kopírka, počítač, papír, tužka, laminovačka a nůžky. Využít můžete různé strategické hry, pro které si děti nakreslí hrací desku a jako figurky použijí kostičky z lega. Používáme i různé osmisměrky, skrývačky, přesmyčky, rébusy, pyramidy, slovní hady.

Podělíte se o nějaké konkrétní věci, které může zařadit každý učitel a nestojí příliš námahy či prostředků? Protože ne každý učitel má kapacitu se věnovat nadaným naplno a hledá jednoduchý způsob…

Mně se osvědčilo připravit si zásobník nápadů, zajímavých pracovních listů, náročnějších, než je běžné. Ve třídě mít několik boxů podle předmětů: čeština, matematika, prvouka, ve kterých jsou připraveny nadstavbové úkoly, vyžadující vyšší úrovně myšlení. Každé dítě má své desky, do nichž si zakládá tyto práce. A když například s celou třídou procvičujeme násobilku, pak ten, kdo ji ovládá, neztrácí čas a bere si náročnější úkol. Úlohy jsou často samoopravné, případně je správným řešením nějaký kód nebo heslo a nevyžadují proto dlouhou kontrolu učitelem. Ten se díky tomu může věnovat dětem, které ho v této chvíli potřebují více. Dítě si tak vlastně v této fázi vystačí samo. Ze zkušenosti bych takový postup opravdu doporučila už jen proto, že pokud má nadané dítě příliš malou výzvu, tak se nudí, zlobí, pošťuchuje ostatní a ztrácí motivaci do jakékoliv práce. Zatímco když jej čeká něco „wow!“, tak si bere nové úkoly dobrovolně, samo a rádo. Ovšem nezastírám, že připravit takové boxy zabere učiteli čas.

Kde vezmu ty „wow“ úkoly?

Možností je spousta a nemusí to být vůbec složité. Existuje literatura, hry, různé internetové stránky. Já jsem si je takto nastřádala časem podle toho, co mi u dětí fungovalo v praxi. Mám výhodu, že jsem kdysi, před sto lety, zřejmě nadaným dítětem sama byla, i když se o tom tehdy nemluvilo. Navíc takové úlohy měly rády i mé dcery, a proto mám i poměrně velký svůj osobní archiv. Znám tedy problematiku opravdu ze všech úhlů pohledu a mám představu o tom, jak se kdo cítí a co potřebuje. Věřím, že kdyby existoval nějaký univerzální návod, mnoha učitelům by to pomohlo, ale bylo by to jen polovičaté řešení, protože každá třída a každé dítě jsou jiné a je třeba si úkoly vždy přizpůsobit.

Jak si úkoly připravujete? 

Pro mě osobně je nejjednodušší si nachystat téma a vytvořit gradované úlohy. Naše škola má jen první stupeň, tedy děti od šesti do zhruba jedenácti dvanácti let. A já pro ně připravím různě složité úlohy na stejné téma, takže třeba šifrováním se zabýváme ve všech ročnících, jenom ta náročnost stoupá. Přičemž nejlíp se mi samozřejmě pracuje s takovými tématy, která mi osobně sednou.

Zároveň ale, pokud chci úkoly získat, není to úplně levné. Máte nějakou radu?

Určitě to nemusí být drahé. Na spoustu věcí vám stačí kopírka, počítač, papír, tužka, laminovačka a nůžky. Využít můžete různé strategické hry, pro které si děti nakreslí hrací desku a jako figurky použijí kostičky z lega. Používáme i různé osmisměrky, skrývačky, přesmyčky, rébusy, pyramidy, slovní hady. A vůbec všechno, co je zaměřené na slovní zásobu. Na to bych asi dala důraz, protože když se pracuje s nadanými, naprostá většina lidí na první dobrou sáhne pro logické a matematické úlohy, přičemž se na tu jazykovou stránku mnohdy zapomíná. Potom samozřejmě děti milují všechny možné únikovky. Na trhu existuje taky spousta gamebooků, kde si děti musí odhalit, jak bude děj pokračovat. Můžou ale gamebook i samy tvořit pro své spolužáky. 

Jak? 

Zadáme si téma, začátek příběhu, bod, u kterého všichni začínáme. A pak, stejně jako se dělí příběh v gamebooku, se i my rozdělíme na dvě skupiny. Tím nám už příběh pokračuje dvěma liniemi. Pak se skupinky rozdělí znovu a máme už čtyři linky. Takhle vlastně tvoříte gamebook pro ostatní a potřebujete k tomu jen děti a jejich představivost, tužku a papír. Děti to baví a nevěřili byste, jak dokáží být nápadité a originální. Ani po těch letech mě práce s nimi nepřestává bavit a překvapovat. Nepřestávám žasnout a občas si i říkám „páni, a za tuhle báječnou zábavu mi ještě i platí!“ 

My jsme nyní na konferenci o vzdělávání BUMeeting, kde jste právě přednášela učitelům, jak s nadanými dětmi pracovat. Zmiňovala jste také, že s nimi děláte i úlohy zaměřené na všímavost…

Ano, nadané děti mají strašně rychlé myšlení a nedokáží se zastavit, všímat si drobností. Což je ale zároveň ohromně vyčerpávající, protože oněch nervových vzruchů je na ně příliš. V rodinách se s tím obvykle nepracuje, pokud tedy i rodič nemá podobnou zkušenost. Situaci moc nepomáhá ani současná rychlá doba, kdy je všechno honem, honem a musíme zvládat stále více a více věcí. Když ale tyto děti naučíte občas zabrzdit, je to pro ně jako balzám. Takže pracujeme například s dechovými cvičeními, učíme se ukotvit tady a teď, s vědomou všímavostí, a také se zaměřujeme na emoce. Protože ony opravdu někdy emoce ostatních nerozeznají a nechápou, proč je na ně spolužák právě naštvaný a že ho mají nechat být.

Nejsou děti překvapené, že mají zrovna na hodině pro nadané zpomalit?

Jsou. A rodiče také. Často se diví, proč jejich děti ještě ve druhé třídě nedělají trojčlenku nebo kvadratické rovnice. Mají pocit, že je máme rozvíjet po té stránce nadání. Jenže ony musí fungovat v normálním světě a v normálním životě. Ze všech nebudou špičkoví vědci, ale všichni potřebují být v životě šťastní a spokojení. Není to jen mozek, mozek, mozek. Když přijdu s aktivitou tohoto typu poprvé, jsou děti nejdříve trošku zklamané, protože se těšily na novou výzvu, zkoumání nových věcí. Pak je to obvykle pohltí, a když pak na konci hodiny odcházejí, vypadají, jako by za sebou měly dva týdny prázdnin. Na hodinu děti přicházejí plné myšlenek a emocí, řeší milion vjemů. V takovéto hodině to vytěsní a odcházejí s čistou duší. To se někdy může hodit víc než všechny vědomosti světa.

Popište mi nějakou takovou aktivitu. Co jste například dělali?

Například jsem přinesla do třídy krabici a řekla, že je potřeba si důkladně umýt ruce. Všichni se divili a byli napjatí očekáváním. Pak jsem se zeptala, co si myslí, že v té krabici je. Zaklepali jsme s ní, vydávalo to takový nezvyklý zvuk. Bylo jasné, že to nejsou hlavolamy, kostičky ani nic podobného. Pak jsem krabici otevřela a nabídla jim marshmallows uvnitř. Každý si vzal, hned ho strčil do pusy, polknul a hotovo. Pořád jim nebylo jasné, nad čím budeme koumat dnes. Tak jsem jim řekla, že to zkusíme znovu a půjdeme na to jinak. Začala jsem mluvit klidným, monotónním hlasem, výrazně jsem ubrala na tempu i hlasitosti. A povídám: „Vezmi si jeden bonbon, polož si ho na ruku, prohlídni si ho.“ 

Ono to začíná už na začátku hodiny, kdy jim nedávám ani moc informací o tom, co mají dělat. Například do kroužku položím úkol, jehož cílem je odhalit algoritmus a najít místo, kde je porušen.

To jim asi připadalo zvláštní…

Zpočátku byl cítit jejich neklid, že už to měli a co teď. A pak jsme se ptala dál: Jaký je to tvar? Je pravidelný? Jaký má povrch? Poznáš to jen pohledem? Má na nějaké póry? Jak jsou velké? Jaké má barvy? Jaká je mezi nimi hranice? Je ostrá nebo rozmazaná? Postupně je to pohltí a pojmou to jako takový badatelský úkol. Začnou ten marshmallow zkoumat, postupně osahávají, promačkávají, olizují, okusují, voní k němu, poslouchají, co to dělá v puse. Úplně se odpojí od okolního světa, ztiší, zklidní. A na konci hodiny jsou překvapení, kolik vjemů vlastně poskytne jeden bonbon, a začnou se na svět kolem sebe dívat trošku jinak. Je strašně zajímavé vidět je ten den pak u oběda, kdy dojmy mají ještě v sobě a soustředí se na každý kousek, ochutnávají jednotlivě každou věc.

Mě na vaší přednášce zaujala ještě jedna věc: Vy dáváte dětem hlavolamy, ale neprozradíte řešení. Dokonce ani, když se jim je v hodině nepodaří vyřešit. Proč?

Ono to začíná už na začátku hodiny, kdy jim nedávám ani moc informací o tom, co mají dělat. Například do kroužku položím úkol, jehož cílem je odhalit algoritmus a najít místo, kde je porušen. Takhle to ale dětem neříkám, jen si popisují, co vidí. „Je to tabulka, má 8 sloupců a 10 řad. V záhlaví jsou písmena a číslice. Uvnitř jsou nějaké symboly. Některé by šly pojmenovat, některé jsou neznámé. V jednom okýnku jich není míň jak dva a víc jak čtyři. Proč, má to důvod?“ Opět tak pracujeme se slovní zásobou. Pak se snaží spojit si to s nějakou svojí dřívější zkušeností. „Připomíná mi to námořní bitvu, jen tam nejsou lodě. Aha, ale to záhlaví jsou souřadnice, jako na mapě, co by mohly určovat? Souvisí s obsahem sloupců a řádků? Podle čeho se mění?“ 

To říkají nahlas nebo pracují třeba ve dvojicích?

Nahlas. Žáci sdílí své nápady, ale pak už je směřuju ke konkrétnímu zadání s přesnými kritérii. Každý si promýšlí svou taktiku dřív, než začne řešení bezhlavě zkoušet. A také po nich chci, aby prováděli záznam toho, co dělají, aby si svůj postup pojmenovali. Například po řádcích porovnávám symboly se zadáním a škrtám, potřebuju si to ukazovat prstem, abych se neztratil, najdu si symbol a hledám, kde je a není, pomáhá mi barevná tužka, nepomáhá mi přeskakovat z místa na místo… Vedu děti k tomu, že žádný nápad není hloupý a k řešení někdy vede ten nejpodivnější. A když na to nepřijdou, tak ode mě se řešení nedozví. Děti jsou v tu chvíli trochu zklamané, ale kdybych jim to ukázala, jejich zvědavost by zmizela a už by třeba nikdy nesáhly po podobném úkolu. Takhle je však zkouší a zkouší, chodí si ke mně pro další zadání i o přestávce nebo si je berou do družiny či domů. Je milé, když ráno dítě běží chodbou, mává papírem a nadšeně na mě volá: „Irčo, já jsem to vyřešil!“. Takže jim zůstane motivace, touha přijít tomu na kloub. A zároveň se učí překonávat překážky.

Máte zpětnou vazbu, jak moc jste tím „zavaříte“ rodičům?

Někdy ano. Jednou jsem jako součást provázkového hlavolamu použila děti samotné. Vezmete dva provázky a dva lidi. Každému volně svážete ruce a propojíte je do dvou kruhů tak, aby se nemohly rozpojit. A to je právě to, o co se mají snažit. Děti soudily, že k vyřešení je potřeba pohyb a celou hodinu se zkoušely přelézat, prolézat, podlézat, proplétat si těla. Marně. Na konci byly děti přesvědčené, že to nemá řešení. Tak jsem se nechala taky svázat, otočila jsem se zády, aby nic neviděly a během deseti vteřin jsem provázky odpojila. Některé to nejdřív trochu naštvalo, ale pak odcházely s odhodláním to zkoušet dál. A Tom k sobě doma svázal i rodiče a dva starší sourozence a prohlásil, že nepůjdou spát, dokud to nevyřeší. Maminku pak odpoutal, protože by jinak nebyla večeře, ale sourozence ne. Ta možnost převézt doma starší sourozence nebo pochlubit se dospělým tak přenáší jejich nadšení do rodin. Malý Jeníček se vždycky těší, až cestou domů maminku „vyzkouší“ a jeho zaujetí potvrzuje i hláška: „A kdyby se lidi ve vlaku nudili, naučíme to celý vagón.“ 

Když dětem necháte volnost, aby si na věci přišly samy, často nacházejí úplně nové cestičky. Jejich mysl zůstává otevřená.

Irena Matušková je koordinátorem péče o nadané děti na Základní škole Didaktis v Brně. Organizuje akce, které je pomáhají identifikovat, vyhledává pro ně příležitosti, vytváří materiály a učí je. Zároveň vede kroužek logiky a Klub nadaných dětí. O svých zkušenostech s prací s nadanými dětmi přednáší na seminářích pro učitele. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.