Publikujeme článek převzatý z časopisu Bel Mondo, který ukazuje, jak se dá přistupovat k výuce češtiny u dětí cizinců. Přemýšlet na změnou způsobu a stylu výuky kvůli těm, pro které není čeština mateřským jazykem, může mít pozitivní přínos pro všechny.
Každé dítě tu mluví jiným jazykem, vyrůstalo v jiné kultuře. Karla Kubíčková má jediný úkol – naučit je všechny česky. Učitelka z jednotřídky uprchlického tábora v Kostelci nad Orlicí začínala svou unikátní pedagogickou misi před lety sama a na zelené louce. Dnes její zkušenosti potřebuje stále více učitelů.
„Tak, děti, ukončíme přestávku a podíváme se na sebe. Vidím všechny oči?“ rozhlíží se učitelka Karla Kubíčková po malé třídě a rukama si míří na oči. Je zvyklá hodně gestikulovat, aby jí rozuměli i ti, kdo příliš českých slov ještě neznají. Pak zmáčkne tlačítko na interaktivní tabuli a z počítače se ozve zvuk školního zvonku. Ten skutečný v jednotřídce nemají.
Když Karla Kubíčková dostala před dvanácti lety nabídku začít se vzděláváním dětí kosteleckých žadatelů o azyl, neměla k dispozici nic jiného než své zkušenosti a intuici. Podobné třídy dosud v Česku neexistovaly. „Dostala jsem do ruky slabikář, prázdnou učebnu bez pomůcek, a dělej, co umíš,“ vzpomíná padesátiletá učitelka. Měla za sebou sice zkušenost práce s dětmi s mentální retardací, ale na trhu neexistovaly žádné učebnice pro výuku různojazyčných žáků. Neměla ani dobrý přístup k internetu. Nějaké materiály sehnala ve zvláštní škole, něco ze škol pro sluchově postižené. Pak se postavila před svých prvních osm žáků. „Začala jsem jim vyprávět pohádku o velké řepě,“ popisuje svůj první den v uprchlické jednotřídce. „Nikdo mi moc nerozuměl a každé dítě na mě mluvilo úplně jiným jazykem. Byl to docela chaos.“
Stůl na psa
Čeština pro cizince je už dnes zavedeným oborem, učit děti z různých konců světa byl ale ve své době průkopnický úkol. Úřadům šlo o to děti žadatelů o azyl co nejrychleji jazykově připravit na přestup do běžné základky a Kubíčková musela za pochodu vymýšlet vhodné metody a improvizovat. Dnes má v kabinetě čtyři přeplněné krabice od banánů plné výukových materiálů vlastní výroby.
„Zvedneme levou ruku, teď pravou. Kde je ve třídě ´nahoře´? Kdo mi půjde ukázat, co to je ´v rohu´? A co znamená ´mezi´?,“ probouzí učitelka přestávkou rozvolněnou pozornost dětí a zároveň plynule vskakuje do dnešního tématu: příslovečná určení místa. Aby výuka bavila všechny, šije ji učitelka na míru věku i znalostem. Děti – momentálně jich má ve třídě deset – si rozdělí do dvou, někdy i tří skupin, které potom pracují na různých úkolech. Starší kluci dostali obrázek pokoje, ve kterém je nepořádek. Podle přiloženého seznamu musí dát věci na své místo. Mladší dívky si mezitím vyberou z pytle hračky, na lavice postaví plechovky a procvičují se v předložkách a příslovcích: „Dejte plyšáka na plechovku. A teď napravo od plechovky,“ zkouší je učitelka.
„Paní Karla, što eto psací stůl? Stůl na psa?,“ volá z poslední lavice patnáctiletý Sam z Arménie. Zrovna on je důkazem, že v téhle třídě funguje jedině individuální přístup. Sam je tady sice momentálně nejstarší, ale do tábora přišel teprve v létě, takže s češtinou má zatím problémy. Naproti tomu pětiletá Adriana, která se v Česku narodila, mluví česky téměř bezchybně a vyrovnávací třída je pro ni něco jako předškolní přípravka. Zbývajících osm žáků – převážně z Arménie, Sýrie nebo Turecka – je někde mezi nimi.
A najednou začnou
Po letech hledání optimálních pedagogických postupů nakonec Karla Kubíčková vyvinula systém, který pro její děti funguje. „Pořád jsem čekala, že někdo přijde a řekne mi, jak to mám dělat,“ vysvětluje učitelka. „Nikdo nepřišel a pak jsem najednou zjistila, že ostatní chodí za mnou a ptají se, jak to mají dělat.“
Když dnes do azylového tábora dorazí nové dítě, které česky vůbec nerozumí, Kubíčková nejprve zjišťuje, zda se najde někdo, kdo by mu mohl tlumočit. Před čtrnácti dny takhle do Kostelce přijeli dva sourozenci ze Sýrie, kteří neumí ani slovo česky. A měli štěstí – jejich prostředníkem je ve škole šestiletá Syřanka Jouli, která se sama rozmluvila teprve nedávno. Pokud nemá po ruce překladatele, učitelka prostě jen gestikuluje rukama, nohama, ukazuje na obrázky, zkouší dítě pomaličku vtahovat do školní práce. Nejvíc se vždycky věnuje těm dětem, které nejméně rozumí. Posadí je co nejblíže k sobě, povídá si s nimi, zkouší si s nimi číst. Obvykle trvá minimálně měsíc, než se dívka nebo chlapec začnou trochu „chytat“, ale výjimkou nejsou ani tři měsíce mlčení. Většinou se to zlomí ze dne na den. „Vždycky si říkám – tak tebe už asi mluvit nenaučím – a on najednou začne,“ popisuje své zkušenosti Kubíčková.
Rychleji vstřebávají češtinu samozřejmě mladší děti. A taky záleží na jejich mateřštině. „Pokud mluví jiným slovanským jazykem, tak jsou schopny se během tří měsíců zařadit do základní školy. Když pocházejí z arabských zemí, bývá to horší – otevřou sešit vzadu, píší zprava doleva a věší písmena na linky jak vlaštovky na drát,“ směje se Karla Kubíčková. Zajímavé podle ní je, že děti z arabsky mluvících zemí sice potřebují na češtinu delší dobu, ale většinou pak mluví bez přízvuku. Naproti tomu ruskojazyční se přízvuku jen velmi těžko zbavují.
Když začínala, tvořily většinu jejích žáků děti uprchlíků z Čečenska. Všechny (stejně jako ona) znaly ruštinu, takže se s nimi domlouvala rusky a považovala to za výhodu. Časem ale zprostředkovací jazyk opustila. Zjistila, že její žáci jsou méně motivovaní se učit česky, protože se s učitelkou domluví i bez toho. A navíc dorazila vlna uprchlíků z Afghanistánu, jejichž děti byli oproti ruskojazyčným v nevýhodě a ztrácely o výuku zájem. „Začala jsem mnohem více používat obrázky, gesta, mimiku – a ono to fungovalo. Mnohokrát se mi tohle rozhodnutí osvědčilo,“ vysvětluje učitelka. „Dnes mám žáky z Turecka, Sýrie, Íránu, Íráku, Konga, Afghánistánu. Já nerozumím jejich jazykům a oni si většinou nerozumí mezi sebou. Čeština je jediným komunikačním jazykem nás všech.“
Kromě jazykových bariér výuku často komplikuje i náboženské vyznání žáků. „Nedávno tady byla třeba skupina bigotních muslimů z Kazachstánu,“ vzpomíná učitelka. „Děti nesměly malovat nic živého, a když jsem začala zpívat nebo pustila hudbu, zacpávaly si uši. Smějí poslouchat jen písničky z Koránu.“ Speciální zacházení vyžadují také žáci, kteří prošli utrpením válek. „Měla jsem tu čečenské žáky s válečnými zraněními a také mnoho traumatizovaných dětí,“ říká učitelka. „Některé vůbec nemluvily, malovaly jen válku, a když venku projela sanitka, nebo letělo letadlo, byly pod lavicí. Musela jsem se naučit nenosit si emoce ze školy domů.“
Děti zůstávají v její pedagogické péči většinou několik měsíců, maximálně rok, než se naučí česky natolik, aby mohly do běžné školy. Většinou už o nich pak neslyší, ale radostné výjimky občas potvrzují pravidlo. „Měla jsem tu klučinu z Íránu, který uměl říct jenom ´dobrý den´ a ´brambory´, říká češtinářka. „Za půl roku jsem ho poslala do šesté třídy a v pololetí měl pak dvě dvojky, tedy lepší vysvědčení než můj syn, se kterým chodil do třídy.“
Více cizinců
„Už je to suchý,“ raduje se šestiletá Jouli ze Sýrie a přináší z topení čtvrtku pomalovanou vodovkami. Shání se po nůžkách, aby si z hotového výkresu vystřihla kosočtverec na výrobu draka. „Ale teď je přestávka. Vy nechcete přestávku?“ podivuje se učitelka. Všechny tři žákyně z nejmladší skupiny kroutí hlavami. „Nechtějí přestávky, nechtějí soboty a neděle, nechtějí prázdniny. Musím je honit, aby si mezi hodinami došli aspoň na záchod,“ vypráví později Karla Kubíčková.
Vysvětluje to tím, že v nudě uprchlického tábora je škola pro děti vítaným zpestřením. Svou roli ale určitě hraje i to, že její styl výuky je zábavný a má daleko do klasického „frontálního útoku“ a chrlení informací. Zkušenost s dětmi s mentálním postižením naučila Karlu Kubíčkovou názornosti, pracuje i s interaktivní tabulí, jež dokáže rozpohybovat obrázky a hlavně se na každou hodinu pečlivě připravuje – v prvních letech jí domácí příprava zabrala stejně času jako výuka.
„Sam nemluví s Arou,“ předčítají starší chlapci věty z pracovního listu. Podívají se po sobě a smějí se. „Měla jsem tam jiná jména, ale když jsem si včera chystala materiály, změnila jsem to na ta jejich,“ říká učitelka. „Je to pro ně motivující.“
Tvorba a upravování výukových materiálů pro Karlu Kubíčkovou nikdy nekončí – děti se střídají, mění se věkové složení třídy, individuální potřeby. Dlouholetá práce se jí ale zúročila. Za to, že dala své pracovní listy pro výuku písmen nebo soubor fotografií pro výuku sloves k dispozici ostatním učitelům (jsou zdarma ke stažení na www.inkluzivniskola.cz), dostala její škola z Evropského uprchlického fondu peníze na nákup počítačů, interaktivních tabulí, kamery, kopírky nebo fotoaparátu.
Své zkušenosti s výukou češtiny v heterogenní třídě sepsala do metodické příručky a časem jí začali vyhledávat učitelé, kteří mají ve třídě malého cizince. Takových tříd přibývá – české základní školy v současné době navštěvuje asi patnáct tisíc dětí s jinou mateřštinou. Propracovaný systém výuky češtiny jako cizího jazyka u nás přitom neexistuje. Karla Kubíčková alespoň předává své zkušenosti z praxe studentům pedagogických škol a na přednáškách a workshopech pro učitele.
Příliv cizinců do školství vypadá na první pohled spíš jako komplikace, ale ve výsledku jde o trend, který může českému školství pomoct. V Německu nebo Rakousku, kde je v některých školách až čtyřicet procent žáků-cizinců, vedl jejich příchod experty k přemýšlení o nutných změnách ve stylu vyučování. A protože dítě, jež neovládá vyučovací jazyk, potřebuje zejména přemýšlivou individuální výuku, zohledňující jeho možnosti a potřeby, ubírají se reformy právě tímto směrem. Pestrobarevné třídy tak mohou ve výsledku přinést lepší vzdělávání i českým dětem, které s mateřštinou nemají žádný problém.
—
Čeština má pověst jednoho z nejsložitějších jazyků. „Obecně se říká, že naučit se česky vyžaduje pětkrát víc času a úsilí, než naučit se anglicky,“ říká autorka řady učebnic češtiny pro cizince Lída Holá. V rámci globálního dělení jazyků podle obtížnosti byla čeština zařazena do třetí nejtěžší skupiny ze čtyř. Těžší už je jen japonština, čínština, arabština a korejština, a to především kvůli písmu. Čeština je podle lingvistky Lídy Holé zároveň nejobtížnějším ze slovanských jazyků: „Může za to takzvaná palatalizace neboli měkčení. Slováci třeba říkají ´Amerika-v Amerike´, kdežto v češtině je to ´v Americe´. To cizí mluvčí hodně plete.“
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
