„Mezi rodiči a učiteli v českých školách existuje obrovský příkop,“ říká v rozhovoru pro časopis Moderní vyučování Marek Lauermann, který tři roky pracoval jako zástupce ředitelky pro komunitní rozvoj v ZŠ Jihomoravské náměstí v Brně. Co by tento příkop mohlo pomoci přemostit a jak se daří komunitním školám v českém prostředí, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Co si představit, když se řekne komunitní škola?
Pro mě je to škola, která umožňuje volný tok dovedností, znalostí a prostředků mezi různými hráči v komunitě, a už je to samospráva, rodiče nebo podnikatelé. Ti všichni si mezi sebou mohou být velmi prospěšní, když se znají, pravidelně se setkávají a vědí, co potřebují jeden od druhého. Škola je v tomto schématu takovým pomyslným centrem, kde se všechny tyto skupiny mohou bavit o tom, jak zkvalitnit prostředí, ve kterém žijí. Plní tak prapůvodní roli jako centra vzdělanosti a setkávání lidí.
Tématem komunitních škol se zabýváte řadu let. Co vás na tomto konceptu oslovilo?
Já znám komunitní školy z Velké Británie a jiných anglosaský zemí, kde jsem se s touto myšlenkou poprvé setkal v 90. letech. Vždy mě fascinovalo, jak jsou ty školy otevřené dlouho do večera. Bylo také normální, že se rodiče podílí na životě školy, že škola je velmi přátelská a v jejím čele je někdo, kdo velmi dobře formuluje, co škola potřebuje. A právě tyhle věci se mi líbily natolik, že jsem se snažil přenést tento model do České republiky.
Kolik vlastně takových škol v České republice máme?
V rámci výzkumu pro Nadaci C. S. Motta jsme dospěli k tomu, že tu je asi sto základních a tak dvacet středních škol, které splňují kritéria k tomu, aby si mohly říkat komunitní. Ale jsou tu další školy, které mají některé komunitní rysy. Právě proto, že je těžké určit, co je komunitní škola, byly vytvořeny standardy kvality komunitní školy. Ty pomáhají pojmenovat základní aspekty.
Můžete uvést nějaké příklady?
Jde třeba o inkluzivní způsob myšlení a akcentaci celoživotního vzdělávání. Škola, která si říká komunitní, by měla mít dobrou úroveň spolupráce s rodiči, měla by provazovat své aktivity s dobrovolnickými aktivitami nebo dobrovolnické aktivity svých žáků s potřebami komunity. Měla by mít jasný styl vedení a motivovat zaměstnance, studenty a rodiče k tomu, aby byli aktivními občany a tvůrčími aktéry života v komunitě.
Kdy se české školy obvykle začínají o myšlenku komunitní školy zajímat?
Často k tomu dospějí tak, že cítí potřebu dělat „věci jinak“ nebo potřebují najít partnera, který by jim pomohl překonat těžké období. Například situaci, kdy jim klesá počet žáků. Znám několik škol, které měly velmi špatnou pověst a z této pozice začaly svou transformaci. Změna ve škole většinou začne tím, že je někdo nespokojený. Buď to jsou rodiče nebo učitelé nebo je to zřizovatel. Základem rozvoje ale vždy je, že někdo stav jasně pojmenuje.
Jaké výhody přináší myšlenka komunitní školy škole samotné?
Koncept komunitní školy má jednak ekonomický potenciál. Škola může například využít svou volnou kapacitu ke vzdělávání dospělých a má ekonomický benefit z toho, že lidé platí za kurzy, které se v ní konají. Jestliže školy spolupracují s nějakým velkým zaměstnavatelem a vzdělávají jeho zaměstnance, tak se vytváří dobré pouto například pro sponzoring. Dobré vztahy se zúročí i v dalších oblastech rozvoje. Škola například může využívat potenciál rodičů jako dobrovolníků. Jde ale také o provázání školního vzdělávacího programu s životem vně školy. Když škola pomáhá vyřešit nějaké sociální problémy v daném místě, tak se jí to zpětně vrací na zkvalitnění prostředí, ve kterém žije.
Několikrát jste zmínil spolupráci s rodiči. V čem je tak důležitá?
Celkově zmizí antagonismus rodiče versus škola, což je často hlavní problém. V českém školství existuje obrovský příkop mezi rodiči a učiteli. Jestliže česká škola bude tradičně stavět na třídních schůzkách, na které rodiče nebudou chodit, tak nikdy nebude mít přímou interakci. Když se zeptáte českých učitelů, tak vám řeknou, že rodiče nechtějí spolupracovat. Rodiče zase řeknou, že učitelé jsou blbí. A přitom mají minimum příležitostí se setkávat při nějaké aktivitě.
Jak byste onen pomyslný příkop mezi rodiči a školou zahrabával?
V okamžiku, kdy škola vyjde ven a řekne: Upravme park nebo udělejme společný výlet nebo charitativní akci, tak se najednou rodiče a učitelé vidí v jiné situaci. Vyjdou ze své klasické role. Když tohle bude škola dělat, tak najde v rodičích partnera. Mohou jí pomoci, například jí dají více prostředků nebo pomohou kontaktovat sponzory. Škola na ně také může delegovat realizaci některých aktivit třeba akcí pro veřejnost. Když je ta škola neustále uzavřená, tak a dělá cokoliv, bude na vše sama.
A co dává komunitní dimenze školy žákům?
Škola by měla být orientovaná tak, že naučí žáky řešit problémy, které se jich dotýkají. Aby nebyli závislí na tom, že to vyřeší někdo za ně. Projekty jako Active Citizens, které vytahují děti vně školy, jim dávají pocit, že dělají něco smysluplného a neztrácejí čas. Škola pak cítí, že neučila tradičně a zároveň vystavila dítě nějaké reálné situaci, ve které se něco naučilo. To je základní funkce komunitních projektů, které jsou součástí vzdělávacího programu školy. Je normální, že škola orientuje děti na řešení problémů v lokalitě, protože se jí to vrací tím, že děti mají zájem o to, co se ve škole a jejím okolí děje.
Kde by měl ředitel školy začít, pokud chce posílit komunitní dimenzi školy?
Prvním krokem je přesvědčit sbor o tom, co chci dělat a co tím škola získá. Začal bych vyjmenováváním benefitů a vzal bych to přes ekonomické dopady. Další podmínkou je mít na své straně zřizovatele. To je křižovatka, kterou musíte přejít. Pokud je tam tak hustý provoz, že to nejde, tak nemá smysl se o to ani pokoušet. No, a další podmínkou je vize o tom, jaká by škola měla být.
Mít vizi zní trochu odtrženě od reálného světa. Jak by taková vize komunitní školy měla vznikat?
Je především třeba znát prostředí komunity. Měla byste být schopná číst v potřebách daného místa a velice dobře rozumět tomu, co se tam děje. Pokud nejste z daného prostředí, tak byste měla použít nějaké rozšířené techniky například SWOT analýzy k tomu, abyste ho zmapovala. Škola si musí stanovit výchozí bod. Často je problém, že si škola nepřizná, že nějaké problémy existují. Zameteme je pod koberec s vírou, že zmizí. Ale oni nezmizí, naopak rostou. Kdybychom problémy neskrývali, možná bychom našli nějakého partnera v rodičích nebo ve veřejnosti.
A co když není škola schopna problémy rozpoznat?
Tím se dostáváme k druhému bodu – když je škola uzavřená, tak tam nikdo nepřinese pohled z vnějšku. A stále platí to, že pod svícnem je tma. Když dvacet let žijete ve stejném modelu, tak si neuvědomíte, že je nějaký problém. Vy ho prostě nevidíte. Vše stále jede, děti pořád chodí… Školství je velmi pomalu jedoucí stroj, když začnete s nějakou změnou, tak se projeví za osm až deset let. Vy musíte chtít školu otevřít.
Není také dobré začít nějakou konkrétní akci?
Je několik osvědčených technik. Musíte rodičům dát zažít nejdříve něco příjemného. Většina rodičů školu vnímá jako místo, kam dávají děti, nebo s ní mají spojené vlastní, většinou nepříjemné, zážitky z dětství. Potřebují získat pocit, že se ve škole něco smysluplného děje. Ale už v okamžiku příprav musíte vědět, co byste pro ně mohla připravit. Během mapování zjistíte, jestli je třeba mezi rodiči malá skupinka „pozitivní deviace“ – několik málo rodičů, kteří to chtějí dělat jinak a s nimi něco naplánovat. Většinou vycházíte z toho, že už máte někoho v cílové skupině a reflektujete, co vám říká. Nebo vnímáte, co on si myslí o tom, co vy navrhujete.
Ředitelům asi nezbývá čas na organizování akcí. Kdo by to měl ve škole dělat?
To je činnost pro někoho, komu říkáme komunitní koordinátor. Když ředitel zmapuje, co by se ve škole mělo odehrávat, tak může své pravomoci delegovat na někoho, kdo bude jeho prodlouženou rukou v budování a posilování komunitní dimenze školy. Buď je to zaměstnanec školy, nebo nějaký dobrovolník třeba z řad rodičů nebo někdo, kdo je zaměstnaný samosprávou.
Rozhovor vyšel v časopise Moderní vyučování, č.2, 3-4/2013, připravila ho Jana Lachmann, British Council)
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
