Co je cílem tohoto dílu? Přesvědčit děti, že když po nich ve škole chtějí něco, co se jim zdá nesmyslné (diktát), že to někdy může mít smysl. Tak to alespoň vyplývá ze závěru.

To je ovšem podle mého 1. hloupý cíl, protože to jen podporujete učitele v tom, že mohou děti učit věci, aniž jim vysvětlí smysl učení. Což je jeden z velkých nešvarů současné školy.

2. jste si vybrali s diktátem špatný příklad. Ano, učit se psát SMSky, či udělat záznam ze schůze je fajn, ale „víly vily“ je umělá pitomost, za kterou se pak skryje to, že děti píši sice gramaticky správně, ale nesmyslně. Místo abychom děti učili psát, učíme je gramatiku. A to se nám stejně nedaří, protože v tom děti nevidí smysl, viz popletené přechodníky.

A celému záměru se divím o to víc, že přesně o tom píše Tomáš Feřtek.

Ad Magdalena Mikulova

Snad by nám při uvažování o tom, který kostlivec ve výuce češtiny má zalézt do hrobečku, pomohlo, kdybychom vždy dotahovali tu úvahu až ke skutečné řeči při dorozumívání mezi lidmi. Od toho je jazyk na světě. Spočítejte si, kolikrát v životě (nikoli ve škole) jste potřebovali psát opravdu doslovně a vše z toho, co vám někdo jiný předčítal nebo vykládal. Základní škola nemá sloužit jako kurs pro sekretářky – a i ony mají dnes diktafonek, a ten si zastavují… A trápit většinu dětí po devět let stresem z diktátu jen proto, že dvě tři žákyně se stanou sekretářkou?
Se skutečným dorozumíváním souvisí, když si píšete zápisky třeba z výkladu neb proslovu: tam je uměním vystihnout podstatné body obsahu, a ne kvalita pravopisu. Jenže to není psaní v kvapu a všeho, a když nevíte, snadno to obejdete. Pravopis přijde ke slovu, až budete své psaní připravovat, abyste ho nějak vážně zveřejnili – abyste nevypadali jako trouba, který se ani jednoduchému českému pravopisu neuměl naučit. (Jak by měly naříkat kvůli pravopisu děti v Anglii?)
Ale diktátem se dítko nutí udělat chybu, a ne psát správně: ve stresu, spěchu, váhání musí napsat nějaké to i/y, s/z atd. Už před 20 lety nás poučila dr. Jana Nováčková, že když už diktát (má-li tedy nějaký rozumný účel), tak nechte děti při váhání napsat prázdný kroužek namísto písmene nebo skupiny písmen! Pro kontrolu vám i dítěti to stačí: jasně vidí, kde neumělo. A nevidí chybnou podobu slova. A jakmile se správnou dozví, vepíše si písmenko do kroužku, a vidí, jak to býti má. A navíc hezky v „rámečku“, aby pamatovalo, kde mívá problémy…
A u syntaxe (je to ženský rod) těžko obhájíte rozbory překládáním z latiny, i když se to jednomu z tisíců jednou hodit bude. Muselo by se syntaxi vyučovat jinak: ne pro ten aparát a rozbor, ale pro vyluštění složitých nebo zmotaných vyjádření někoho druhého. A hlavně pro vlastní souvislé a snadno srozumitelné psaní. Ne pro školní slohy na povel a na zadané téma, ale o tom, co žák četl, co prožívá, nad čím spekuluje, co mu vrtá hlavou – a proto, aby se o tom mohl radit nebo radovat s ostatními, a aby jeho sdělení pro druhé nebylo pochopeno vadně. A teprve tehdy nastanou příležitosti, kdy bude potřebovat se víc poučit o tom, jak vlastně drží slova ve větách pohromadě. Většinou ale na to nepotřebuje rozbory a kdovíjaké termíny (všecky začínají na „pře-“ nebo „při-„, čert aby se v nich pak vyznal!). Více porozumíte tomu, co věta říká nebo neříká, když se ji naučíte formulovat na vícero způsobů – a zrovna na to je čeština jazyk jako dělaný – slovosled si můžete měnit, koncovky dokážou jasně ukázat, kdo koho, kdo s kým, co při tom a jaké to bylo nebo jaký kdo je…
Víc přemýšlet o tom, proč se co ve výuce dělá, a víc hledat souvislost s tím, co je to kultivovaně se dorozumívat. O to bychom měli žádat školu a hlavně učitelské fakulty.