Pro děti s diagnózou (tedy dvojí výjimečností) se pomoc shání snadněji, než pro děti, jejichž odlišnost lze snadno vysvětlit mimořádným nadáním. FOTO: Lukáš Procházka
Velká část rodičů mimořádně nadaných dětí raději zalže, než by přiznala, že příčina jejich rodinné podivnosti spočívá ve vysoce intenzivně fungujících mozcích. Zní to zvláštně? V životě rodin potýkajících se s nadáním je to základní strategie pro přežití.
„Mimořádné nadání“, zvláště není-li spojeno s časnou sportovní nebo uměleckou excelencí, je totiž v naší společnosti pořád sprosté slovo. Říct o svém dítěti – nebo dokonce o sobě! – že jsme mimořádně nadaní, je takřka nepřípustné. Přitom pro tuto neurologickou odlišnost žádné lepší pojmenování neexistuje.
Jonáš je veselý zdravý kluk. Je hodně živý, přemýšlivý, často zvídavý až šťouravý. Má obzvláště silné emoce a často si neví rady, jak je projevit, aby okolí porozumělo, co se v něm děje, ale neodsoudilo ho. Jonáš velmi špatně snáší jakoukoli nepravost, nespravedlnost, nerovnost. Dospělý, který se opakovaně nechová správně, v chlapcových očích přichází o přirozenou autoritu. Není jí hoden. Rozkazy od člověka, který sám pravidla nedodržuje, nepovažuje Jonáš za závazné. Při pohledu zvenčí to pak vypadá, že kluk neposlouchá a zlobí.
Chlapcovo chování je docela snadno pochopitelné, a přesto zřídkakdy přijímané.
Jonášovi rodiče si zvykli říkat, že má Aspergerův syndrom a ADHD. A to přesto, že žádný neurologický nález nemá. Po delším povídání připouštějí, že o přítomnosti diagnóz vlastně přesvědčeni ani nejsou. Mají ale opakovanou zkušenost: „Když řeknu, že je Jonáš mimořádně nadaný, dívají se na nás jako na ambiciozní rodiče a vyptávají se na jeho talenty a úspěchy. Vůbec si nedají pozor na to, že on vnímá, chápe a reaguje jinak než ostatní děti. Neuvědomí si, že tím může být nebezpečný sobě i ostatním. Že musejí dát pozor na míru socio-emoční zátěže, aby ho nepřetáhli, protože pak je prostě nezvladatelný. Stačí ale říct, že má Aspergerův syndrom a ADHD a hned mají pro jeho živost a odlišnost pochopení.”
Nedá se sice říct, že by každý učitel, vychovatel nebo vedoucí dětského kolektivu uměl s těmito odlišnostmi adekvátně pracovat, ale jsou to diagnózy, o jejichž zvláštnostech a potřebách už každý někdy slyšel. Což se o emočních a sociálních specificích a potřebách mimořádně nadaných dětí opravdu prohlásit nedá.
„Poprvé jsme ADHD a Aspergera zmínili, když šel Jonáš na příměšťák pro předškoláky a změna přístupu nás samotné překvapila. Najednou bylo pochopitelné, že je „divný”. Dospělí se zajímali o to, jak se mu daří v kolektivu, a oceňovali jeho snahu o zapadnutí mezi vrstevníky. Dozvěděli jsme se, jak se snažil své emoce zvládat a kompenzovat – zatímco dřív nás všichni kritizovali, že si máme to dítě líp vychovat, že na něj musíme být tvrdší a podobné nesmysly. Zahlcení emocemi se ale přece nedá řešit tím, že budu přísnější.”
Za autistické dítě s ADHD označí český učitel častěji dítě mimořádně nadané než skutečného autistu s hyperaktivním projevem. Už proto, že mimořádně nadaných dětí jsou v populačním ročníku 2 % a dětí s komorbiditou ADHD a PAS sotva pár promile.
Není pochyb o tom, že je tato bílá lež velmi nápomocná k pochopení a uznání potřeb mimořádně nadaného dítěte. Tedy pokud sledujeme jen jednotlivé případy. Problém spočívá v tom, že šíření tohoto postupu druhotně škodí společnosti i dětem. Například vedoucí dětského tábora, který se setká s dalším třeskutě chytrým nezvladatelným dítětem, často „prozradí“ jeho rodičům, že tohle už zažil, že jde o Aspergerův syndrom s ADHD. Desítky rodin jsou tak při hledání příčin a řešení odlišností vlastních děti nasměrovány špatným směrem.
Tato „lidová misdiagnostika” je tak mocná, že už můžeme otevřeně mluvit o krádeži diagnóz. Za autistické dítě s ADHD označí český učitel častěji dítě mimořádně nadané než skutečného autistu s hyperaktivním projevem. Už proto, že mimořádně nadaných dětí jsou v populačním ročníku 2 % a dětí s komorbiditou ADHD a PAS sotva pár promile. Výsledkem je, že ve výzkumném vzorku vědeckých studií těchto poruch mohou převažovat děti s příliš výkonnými mozky nad dětmi s vrozeným oslabením mentálních procesů. A skutečnosti, které tyto výzkumy zjišťují, pak vůbec neodpovídají tomu, jak to mají skuteční autisté a skuteční lidé s ADHD.
Stejně je tomu u příspěvků na sociálních sítích, u influencerů a podpůrných skupin. Ve chvíli, kdy převládnou lidé s nadvýkonnou nervovou soustavou, normálně inteligentní člověk s autistickými a ADHD problémy se „ve své skupině” ani v radách „Jak žít s ADHD?” vůbec nechytá. Krádež diagnózy vede nejen k neadekvátním zásahům na dětech léčených z něčeho, co vůbec nemají. Škodí i dětem, které dotyčnou diagnózu skutečně mají, a ve výzkumech i klinické praxi jsou hrubě podreprezentovány.
Celý problém umocňují takzvaní „specializovaní odborníci”, kteří jsou schopni prakticky každého mimořádně nadaného člověka označit za „ADHD jako z učebnice” a „zjevně dost daleko na spektru” a tyto diagnózy jim na počkání a požádání přiklepnout (problémem se hlouběji zabýval tým Jamese T. Webba – viz publikace Misdiagnosis and Dual Diagnoses of Gifted Children and Adults: Adhd, Bipolar, Ocd, Asperger’s, Depression, and Other Disorders. U nás jej představil neuropsycholog Paul Beljan na konferenci STaN – ECHA v roce 2019. Podle hesla, že z odlišnosti se stává diagnóza ve chvíli, kdy hrubě narušuje schopnost jedince fungovat ve společnosti. Což mimořádné nadání celkem často naplňuje.
Přiznávám se, že i já osobně tento postup občas rodině doporučím. Pro děti s diagnózou (tedy dvojí výjimečností) se pomoc shání snadněji než pro děti, jejichž odlišnost lze snadno vysvětlit mimořádným nadáním. „Pátrejte po tom, co dítě skutečně potřebuje, a pak mu nechte nalepit takové nálepky, které povedou k tomu, aby to dostalo. Nebojte se. Dítě zůstane stejné – v něm se nic nezmění tím, že bude mít nepravdivé nálepky. Jsou tam jen proto, aby to okolí dítěte dokázalo nějak pochopit a uchopit. Nezačnete se přece kvůli tomu chovat k dítěti jako k poruchovému kusu. Vy víte, odkud vítr vane.”
Bylo by lepší, kdyby se mimořádně nadaným dětem dostávalo uspokojení jejich oprávněných potřeb čistě na základě jejich skutečné diagnózy? Ano, ale to by taková diagnóza musela existovat a státní a školský systém by ji musel uznat. To, co nabízí vyhláška 27/2016 Sb. jako „podpůrná opatření k podpoře nadání” nemá se skutečnými socio-emočními zvláštnostmi a potřebami mimořádně nadaných nic společného. Ostatně dle definice ze školského zákona do kategorie mimořádně nadaných stejně spadnou jen žáci excelující v nějakém oboru a to, jestli je přítomna odlišnost ve vnímání, prožívání a chování, nikdo neřeší. V legislativě ani školských metodických dokumentech nenacházíme ani základní kameny školních systémů podpory nadání, jako jsou klidové zóny, studijní skupiny pro setkávání pozitivně podivných dětí a individuální koučovací podpora autonomního rozvoje (rozumového i socio-emočního).
Před dvaceti lety mě jako mimořádně nadanou puberťačku rozplakala slova Evy Vondrákové, že by se chtěla dožít toho, že nadání nebude sprosté slovo. K tomu mohu dodat snad jen: Děláme, co můžeme, ale pořád před sebou máme dost dlouhou cestu.
Kateřina Emer založila Centrum podpory talentů Náchod, několik let působila jako krajská koordinátorka nadání v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Díky spolupráci s nadací RSJ založila Asociaci freelancerů ve školství (AFREŠ z.s.), která v rámci projektu SYNAPSE pomáhá základním školám implementovat podporu nadaných dětí a vyváženou inkluzi. V oblasti nadání působí jako koučka a mentorka. Spravuje facebookovou skupinu Malí a velcí (asi) nadaní.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
