Rozumět sobě, svému typu osobnosti, je základ," říká Šárka Miková. FOTO: Šárka Miková

Psycholožka Šárka Miková díky své Teorii typů umožnila rodičům lépe chápat své děti a dospívajícím pochopit sama sebe. Vystihuje totiž vrozené potřeby různých typů osobností a dává návod jak s nimi pracovat. Kniha „Nejsou stejné” se stala bestsellerem. Nedávno autorce vyšel další titul „Milovat nestačí”. Hlavním tématem je tentokrát sebehodnota dětí a faktory, které ji pomáhají utvářet.

Takzvaná bezpodmínečná láska k dítěti se rodičům často prezentuje jako ideál a také jako „lék“ na jejich možné přešlapy. Jsou tu však i různá „ale“, a vy teď říkáte naplno, že „milovat nestačí“. Jak to tedy je?

Obecně platí, že láska je úplný základ od narození, protože díky ní se vytváří citová vazba. Prostřednictvím ní pak dítě může získávat základní důvěru ve svět a lidi v něm. Ale co se bezpodmínečnosti týče, tu jako rodiče špatně chápeme. Z velké části proto, že každý milujeme jinak – což souvisí s naším typem osobnosti. Díky němu se díváme na svět svou optikou. A milujeme dítě vlastně způsobem, který vyhovuje hlavně nám. 

Takové to „co bych chtěla dostat (a dost možná jsem nikdy nedostal/a), to dám tobě“?

Ano. Ve skutečnosti bychom to měli vidět z jiného úhlu, který říká „přijímám dítě takové, jaké je, bez ohledu na to, jestli jsou jeho projevy v souladu s mým očekáváním“. Přesně to vytváří jeho zdravou sebehodnotu. „Mám rád sám sebe takového, jaký jsem, bez ohledu na to, jaké výkony podávám“ je v podstatě definice sebehodnoty. Ta je navíc jedna ze dvou složek sebeúcty. Druhou je kompetentnost, která sytí sebeúctu prostřednictvím našich výkonů. Máme ze sebe dobrý pocit (vážíme si sami sebe), když jsme něco zvládli – v práci, ve vztazích, ale také třeba v oblasti našeho fyzického nebo emočního já. 

Abychom ale mohli své výkony hodnotit relativně objektivně, potřebujeme mít zdravou sebehodnotu – důvěřovat, že takoví, jací jsme, jsme v pořádku. Znát své silné stránky a rozvíjet je, ale zároveň se nehroutit z těch slabých a učit se s nimi pracovat. Aby mohlo dítě samo sebe takto vnímat, musí jej od nejranějšího věku přijímat a chápat jeho rodiče. S jeho skutečnými vrozenými potřebami.  

Co jsou to vlastně ty vrozené potřeby?

Na úrovni potřeb fyziologických a potřeb bezpečí se my lidé shodujeme. Ale všechny ty tři další vrstvy známé Maslowovy pyramidy potřeb, tedy sounáležitost, uznání a seberealizace, tam se jednotlivé typy liší a potřebují je naplňovat různým způsobem. Někdo má silnou potřebu svobody, zatímco jiný nutně potřebuje stabilitu a předvídatelnost. Někdo potřebuje hlavně rozumět logice a prověřovat fakta, zatímco pro jiného je prvořadá harmonie. Jaké vrozené potřeby dítě preferuje, se začíná více projevovat mezi druhým a třetím rokem a je nutné, abychom je uspokojovali. Nebo alespoň dávali dítěti najevo, že jeho potřebám rozumíme. A to i když jsou jiné, než my očekáváme. 

Znáte to z vlastní zkušenosti?

Na očekávání rodičů jsem narazila i já sama, protože oni byli lidé velmi ukotvení nohama na zemi a nechápali mou hlavu v oblacích. Nezajímali se o to, co čtu, o čem přemýšlím, o čem sním. Zajímalo je jen, jestli mám uklizeno a co bylo ve škole. Vím, že dělali to nejlepší, co mohli, a naučili mě spoustu dobrých věcí. Já se ale cítila nepochopená. Že pro ně bylo nereálné mě pochopit, jsem si uvědomila zase potom na svých dětech. Já se například u své nejmladší dcery učila přijímat její nereálné úzkosti z obyčejných věcí a velké emoce ve chvíli, kdy se něco dělo jinak, než předpokládala. V den svých devatenáctých narozenin mi pak řekla, že jsem úspěšná máma, protože ona se má ráda. A to je tak nějak ideální výsledek. Protože když já přijímám dítě s tím jeho vrozeným nastavením mozku, které se rozvine v určitý typ osobnosti, dokáže přijímat ono sebe takové, jaké se narodilo. 

Smutek či strach dítěte v nás většinou vyvolá soucit, ale čelit vzteku je náročné. Přitom je především informací pro nás rodiče, že dítě prožívá nějakou frustraci – že nemá naplněné své potřeby nebo že se mu nedaří překonávat nějakou překážku.

Pak je tu ale otázka hranic. Můžu se snažit přijímat dítě natolik, že nedávám hranice tam, kde jeho nastavení zasahuje do mých potřeb, přání nebo způsobů, jak bych potřebovala jednat. 

Přijímat dítě, jaké je, neznamená mu nenastavovat hranice. To jsou dvě věci, které nejsou v rozporu. 

Jak jim položit pevné základy a pak držet?

Hranice si dítě začíná uvědomovat na počátku batolecího období (přibližně v roce a půl), kdy začíná proces separace a individuace. Dítě zjišťuje, že existuje samo o sobě, odděleně od mámy, a své já začíná projevovat impulsivními akcemi – hodí něčím nebo zakřičí a čeká, co se stane. My rodiče na to reagujeme, a tím nastavujeme hranici. Tohle můžeš a tohle ne. Můžeš hodit míčkem, nemůžeš hodit hrníčkem. Nelíbí se mi, když mě boucháš. Dítě se tak učí vnímat samo sebe, své možnosti a hranice, ale i hranice jiných lidí. A naše „ne“ mu způsobuje frustraci, která se často uvolňuje formou vzteku. 

A v tom nám, rodičům, nebývá dobře. 

Přesně tak. Smutek či strach dítěte v nás většinou vyvolá soucit, ale čelit vzteku je náročné. Přitom je především informací pro nás rodiče, že dítě prožívá nějakou frustraci – že nemá naplněné své potřeby nebo že se mu nedaří překonávat nějakou překážku. Vztek je způsobem, jak se se situací vyrovnat, i když nezralým. Jenže zvládat své emoce a situaci řešit víc racionálně se děti učí až na konci předškolního věku. Do té doby, ale vlastně i potom, bychom měli na frustraci a vztek dítěte reagovat pochopením a přijetím – rozumíme tomu, proč se vzteká (chápeme jeho potřebu), necháme jej emoci prožít, ale nedovolíme mu, aby například druhým ubližovalo. 

Proč vztek obrací někdy proti nám?

Protože ve chvíli, kdy batoleti nastavujete hranici, prožívá zahanbení – pocit, že je špatné, doprovázený strachem ze ztráty rodičovské lásky a zároveň hněvem na rodiče, kteří zahanbení způsobili. Některé děti se spíš stáhnou – obrátí vztek proti sobě a dělají, co si rodiče přejí, zatímco jiné obrátí hněv ven a na rodiče zaútočí. Dítě nechce rodiči ublížit, není agresivní a nevyroste z něj násilník. Jen uvolňuje frustraci z něčeho, co se stalo předtím. Tohle je důležité, abychom ustáli.

Jak nám to jde?

Jak kdy a jak komu. Jedna z nejčastějších chyb, kterou vídám, je, že v tom pocitu zahanbení chtějí rodiče dítě nechat tzv. vykoupat. Aby si to zapamatovalo. To jsou věty typu „počkej, já to tátovi řeknu, až přijde z práce“ nebo „běž do pokojíčku a nevracej se, dokud se neuklidníš“. Protahují tím dobu, po kterou dítě prožívá zahanbení, což dlouhodobě narušuje jeho sebehodnotu. 

Na druhou stranu projevit emoce před rodičem je pro dítě naprosto přirozené a doma si dovolí výrazně víc než jinde. Víc uvolní aktuální emoce, ale i nakumulované frustrace, které zažilo během dne. Po návratu ze školky či školy vypustí to, co v sobě celý den hlídalo. A kdo to odnese? Rodiče. Jenže to znamená, že se doma dítě cítí bezpečně. Jsme pro něj trenažérem. Jak jinak by se učilo korigovat emoce, kdybychom mu je nedovolili doma ventilovat a nedávali mu na ně zpětnou vazbu?

Zůstaňme už ve školním věku. Protože mám pocit, že i když se základy sebehodnoty u dítěte vytvoří, tak s první třídou jako by děti otázce sebehodnoty čelily znovu? 

V každém věku si dítě svou sebehodnotu posiluje nebo oslabuje ve vztahu k vývojovému úkolu, který právě plní. Do šesti let se dítě učí základy toho, co znamená být samo sebou a jak se funguje s lidmi. Samo sebe ale ještě nedokáže hodnotit – informace o tom, jaké je, dostává od rodičů tím, co o něm říkají a jak na něj celkově reagují. Teprve kolem pátého či šestého roku věku si dítě začíná uvědomovat, že lidé mohou být různí a mohou si myslet různé věci a začíná se rozvíjet schopnost porovnávat sebe s někým jiným. V mladším školním věku, kdy je vývojovým úkolem zapadnout mezi vrstevníky a naučit se s nimi fungovat, se dítě přirozeně porovnává se svými vrstevníky. 

Známky vytvářejí nějakou porovnávací hierarchii. Často se nejedná o objektivní hodnocení ve vztahu ke kritériím, ale o hodnocení podle sociální normy, které je založené na pořadí od nejlepšího k nejhoršímu.

I když ho k žádnému srovnávání se a hodnocení, kdo je lepší, nevedeme?

Děje se to úplně podvědomě. Mezi šestým a dvanáctým rokem chce dítě především rozvíjet své schopnosti a učit se nové dovednosti. Pozoruje ostatní děti, vnímá shody a rozdíly a dozvídá se z toho, jaké je ono samo. Tíhne přitom k dětem, které jsou mu podobné, odlišnost ještě neumí dost ocenit.  

Jakou roli v tom třeba pak hrají známky, které jsou právě v prvních letech školní docházky dlouhodobě diskutované a teď se snad stávají minulostí?

Známky vytvářejí nějakou porovnávací hierarchii. Často se nejedná o objektivní hodnocení ve vztahu ke kritériím, ale o hodnocení podle sociální normy, které je založené na pořadí od nejlepšího k nejhoršímu. Když v pololetí deváté třídy čtvrtina dětí ze synovy třídy propadala z matematiky, řekl mi jeho učitel, že je to tím, že je ve třídě Marek. On jediný měl jedničku. Kdyby tam nebyl, celé by se to posunulo o stupeň nahoru a ty děti by měly čtyřku. Absurdní. Navíc tahle sociální norma, která děti externě třídí, podporuje nevhodné srovnávání mezi dětmi zaměřené na pouze jednu složku jejich osobnosti – výkony ve škole. Tento vnější třídicí a hodnoticí systém může ovlivnit nejen to, jak dítě zapadá mezi vrstevníky, ale může také narušovat jeho sebehodnotu. 

Potřebujeme pro to, abychom dítěti pomohli vnímat jeho sebehodnotu, vnímat i tu svou vlastní? 

Rozumět sobě, svému typu osobnosti, je základ. A pak se učit oddělovat, co je optika mého typu osobnosti a co chci v dítěti vidět, a jaké dítě ve skutečnosti je. Potřebuji se učit vnímat jeho přirozenost a oceňovat silné stránky, i když jsou jiné než moje nebo je zatím dítě projevuje nezralým způsobem. Výchova ke zdravé sebehodnotě přitom neznamená podporu nekritické sebelásky. Je o schopnosti vědět, pro co mám přirozené vlohy a půjde mi to relativně snadno, a co se v životě budu učit s většími obtížemi, ale není důvod házet předčasně flintu do žita. Zdravá sebehodnota je nutným podkladem tzv. self-efficacy neboli vnímané vlastní účinnosti. Ta je zásadní proto, abychom důvěřovali svým schopnostem daný úkol nebo situaci zvládnout. Abychom byli ochotni překračovat svou komfortní zónu. A když se nám nedaří, abychom se z toho nehroutili, ale vyvinuli úsilí a překážky překonali. Právě self-efficacy myslím dětem často chybí, bohužel někdy v důsledku trvalé neúspěšnosti ve škole – vzdávají se předčasně a nemají chuť nebo odvahu se dál snažit.

Mění se sebehodnota i dál v průběhu života? Kolísá pak i se vstupem na střední, vysokou školu v souvislosti se zásadními životními mezníky, požadavky společnosti, určitou její systémovostí?

Z mého pohledu mohou být základy zdravé sebehodnoty vytvořené v útlém dětství účinným štítem vůči negativním vnějším vlivům v dalších vývojových fázích života dítěte. I nadále je ale potřeba, aby rodič pomáhal dítěti rozumět reakcím a hodnocení, jichž se dítěti od jiných lidí dostává. Když učitelka mého syna hodnotila na základě naprosto nelogických kritérií, netvrdila jsem mu, že má paní učitelka pravdu. Za prvé by mi nedůvěřoval a zároveň by ho to znejišťovalo v jeho nastavení. 

Víc než školní systém ale mohou sebehodnotu dítěte ovlivňovat vztahy s vrstevníky. Ty jsou totiž klíčovou součástí vývojových úkolů, které musí děti v mladším i starším školním věku, potažmo dospívání, zvládnout. 

Jak by jej ideálně zvládnout měly?

O prvním stupni už jsme se zmínili – dítě se učí základy fungování ve vrstevnických vztazích, hledá si své místo. Má-li ale z útlého dětství narušenou sebehodnotu, vztahy mu to komplikuje – podceňuje se a v porovnání s ostatními si připadá horší, nebo se přeceňuje, pokud od rodičů dosud dostával falešně pozitivní zpětnou vazbu. Zároveň může mít potřebu ostatním dokazovat, že je „dost dobré“, což vede k přehnanému soupeření či získávání moci nad druhými, např. prostřednictvím šikany. 

Obtížné je toto období pro dítě, které mezi ostatní nezapadá kvůli svému typu osobnosti. Pak je zase na rodičích, aby dítěti vysvětlovali, že lidé jsou různí a v čem je ono výjimečné, i když možná právě proto do určitého kolektivu úplně nezapadá. 

Nehodnotit, konstatovat, pomáhat dítěti se sebedefinicí…

Ano. A jak se dítě vyvíjí, vrstevníci hrají čím dál tím větší roli. Graduje to v dospívání, kdy se dítě musí zcela odpoutat od rodičů, aby mohlo najít vlastní nezávislou identitu. Dospívající potřebuje zjistit, kým skutečně je, kam směřuje, usadit se v nových životních rolích. Do té doby ale nemá „kde být“, o co se opřít. Proto se opírá o ty, s nimiž se zároveň pořád podvědomě porovnává. O své vrstevníky… A opřít se o ně správně, opřít se o ty správné, to je velmi náročný vývojový úkol, který by si úplně upřímně zasloužil svůj samostatný článek. Protože ani dospívání my dospělí nenahlížíme vždycky správně. 

Šárka Miková je psycholožka, autorka Teorie typů a tří knížek, které vám mohou změnit život: Nejsou stejné, Ani mámy nejsou stejné, Milovat nestačí. O typech osobností přednáší, vede workshopy a věnuje se i oblasti školství (pracuje v projektu Pomáháme školám k úspěchu, který financuje rodinná nadace manželů Kellnerových). Více o Teorii typů a Šárce Mikové najdete na teorietypu.cz.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.