Jana Potužníková 
Dokud mají děti do puberty daleko, dělají si rodiče legraci z toho, jaké to bude peklo. Ale když pak skutečně tohle nejdelší i nejnáročnější „období vzdoru“ začne, tuhne úsměv na rtech a přichází bezmoc, vztek i strach o to, jak tohle všechno dopadne. Ale jak říká jedna z prvních rodinných mediátorek u nás Kateřina Bělková, zvládnout to za určitých podmínek jde. Ale jak?
Čísla z ministerstva školství mluví jasně. V loňském školním roce se ve školství pohybovalo celkem 148 803 pedagogických pracovníků, z toho bylo přesně 80 procent žen. A protože na fakultách mezi budoucími učiteli a učitelkami to vypadá podobně, nic nenasvědčuje tomu, že by se situace v nejbližší době změnila. Co to vypovídá o naší společnosti a o budoucnosti našich dětí? A potřebujeme vůbec genderově vyvážené školství? Povídali jsme si se socioložkou Janou Černouškovou, která se specializuje právě na gender témata.
Když moje dcera nastupovala do první třídy, hned na počátku jsem přinesla dopis její třídní učitelce. Osobní, velmi otevřeně psaný, vytištěný a zalepený v obálce. Žádný smazatelný e-mail. Dopis, který mně jako mámě neskutečně ulevil od všech strachů, které jsem měla spojené s nástupem dcery do školy. A který – jak už s odstupem vím – pomohl i učitelce v komunikaci s mojí dcerou i se mnou samotnou. Možná i pro vás může být dopis cestou, jak nastavit vztahy se školou?
Začátek školního roku znamená pro spoustu rodin samozřejmě změnu. Například u prvňáčků se to dá očekávat, u nástupu na střední školu nebo po stěhování rodiny také. Nicméně někdy se může stát, že se na poslední chvíli ukáže, že oblíbená třídní učitelka odchází a v září do rozjetého vlaku nastupuje někdo úplně jiný. Jak s takovými situacemi zacházet, aby byli všichni v pohodě?
