Co to je ten “formativní přístup”? Je to to samé jako slovní hodnocení, triády nebo respektující výchova? Nebo jde o prevenci syndromu vyhoření u učitelů i dětí? Všechny zmíněné nástroje, metody a přístupy jsou součástí formativního přístupu, ale samy o sobě ho netvoří. Následující rozhovor s Ivetou Pasákovou ze společnosti Step by Step ČR by se dal shrnout jako Úvod do formativního přístupu.
Nadávka nebo hnusná smska spolužákovi? Jsou učitelé, kteří nad tím mávnou rukou, protože z toho se přece nestřílí a je toho navíc mezi dětmi tolik, že by nedělali nic jiného, než je napomínali. Ne tak Pavel Bobek, učitel základní školy Solidarita v Praze, který prošel učitelským výcvikem ve Velké Británii. „Tam jsem se naučil, že pokud chceme mít ve škole dobré podmínky pro učení, žádné projevy agrese se netolerují a pravidla se vymáhají. S dětmi a rodiči řeším každou nadávku, o které se dozvím. Mí žáci oceňují, že se ve třídě udržuje fér prostředí, vnímají, že to je pro jejich dobro,“ říká.
V souvislosti se změnami ve školství často slýcháme, že jsou nezbytné, abychom děti byli schopní připravit na život ve 21. století. Potíž tak trochu je, že čtvrtinu 21. století už máme za sebou a rady si s tím pořád příliš nevíme. Mezery mají rodiče i české školství. A přesně o tom jsme si povídali s Marvem Shammou, start-upistou v oboru moderních technologií, tátou devítiletých dvojčat a zakladatelem školy FLOW v pražských Holešovicích.
Blbost, kravina, závislák – to jsou slova, která děti nejčastěji od svých rodičů slýchají ve spojení s online světem. Pro děti jsou přitom technologie přirozenou součástí životů. Jak k nim najít zdravý vztah doma i ve škole? „Jako se děti ve škole učí děkovat a mýt si ruce, měly by se učit i to, co o kom můžou na internetu napsat,“ říká Radka Kůřilová, psycholožka z brněnské organizace Replug me. Rodiče podle ní musí s dětmi o technologiích hlavně mluvit, nikoli jim jen vyhrožovat nebo se pohoršovat.
Jako batole chvilku neposeděl, jako předškolák měl pověst kluka, který je zvídavý, ale dělá si, co chce. Jako školák na prvním stupni často vykřikuje, debatuje a kdekdo s ním má problém. Desetiletý Kryštof z Prahy má diagnózu dvojí výjimečnosti, tedy rozumového nadání spojeného s poruchou soustředění a hyperaktivitou. „Věčně ho někdo peskuje. Ve zprávě z poradny přitom máme: na typické projevy ADHD neupozorňovat, chválit za drobnosti. Cítíš ten rozdíl?” říká jeho máma Alena Bartošová. S autorkou rozhovoru se zná, proto si tykáme.
Každý by si přál pro děti školu, která je „bezva“. Tedy takovou, kde se můžou všichni v klidu učit a nikdo se nemusí bát, že by mu kdokoli ubližoval nebo ho urážel. „Bezva“ se finsky řekne „kiva“ a stejnojmenný program na prevenci šikany a zlepšování školního klimatu se začíná rozjíždět i v Česku. „Program KiVa jsme vymýšleli na přelomu tisíciletí u nás na univerzitě v Turku,“ říká jedna z jeho autorek, psycholožka Christina Salmivalli. „Tehdy si finské děti stěžovaly, že nerady chodí do školy, hlavně kvůli špatným vztahům. To jsme chtěli změnit.“
Volné dny jsou pro řadu dětí příležitostí se zavřít v pokoji a pařit. Přitom podle průzkumů hraje nějakou počítačovou hru devět z deseti školáků každý den. Co s tím můžeme jako rodiče dělat, jsme se zeptali Michala Božíka, psychologa z Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. „Z našich výzkumů například vyplynulo, že zákazy mají smysl jen u mladších dětí. U teenagerů vedou naopak k častějšímu hraní,“ říká s tím, že je lepší se zamyslet nad tím, proč dítě vlastně hraje.
Že pobyt v lese může na dospělé i děti působit blahodárně, asi není velké překvapení. Nejde však o to, abychom ušli desítky kilometrů, naopak někdy za celý den stačí pouze pár set metrů. Jak se v lese pohybovat, aby to na nás mělo co největší ozdravný efekt, prozrazuje německý lektor lesní terapie Rudolf Hettich ve dvojrozhovoru s ředitelkou Asociace lesních mateřských škol Terezou Valkounovou.
Na školních chodbách ho v bílé sutaně nepřehlédnete. Školní kaplan Arcibiskupského gymnázia v Praze Petr Hyacint Ullman ve škole učí náboženství, ale je i členem preventivního týmu. V EDUcastu si s ním Lucie Kocurová povídala třeba i o tom, jaké místo dnes zabírá víra v životě mladých lidí.
Sebepoškozování, pokusy o sebevraždu a závažné poruchy příjmu potravy – to je denní chleba dětských psychiatrů. Podle údajů Všeobecné zdravotní pojišťovny vzrostl za posledních deset let počet dětských pacientů v psychiatrických ambulancích o polovinu. Rodiče by přitom mnohdy komplikacím mohli předcházet tím, že dětem dají dostatek samostatnosti, budou pro ně dostupní a nezatíží je rozhodováním, na které nejsou zralé, shrnuje dětská psychiatrička Marie Pozdílková.
