Štěpánka Vontrobová: Svobodná škola je super. Dokáží však děti se svobodou skutečně samy pracovat?

"Je potřeba trénovat a vytvořit si i určité návyky systematické práce. A i to jde dělat bez stresu, strachu a zábavně."

Chcete si sami určovat, co, kde a kdy a s kým se budete učit?  Je to koncept, po kterém by asi skočila velká část dospělých – konečně se učit něco, co nám dává smysl, co nás skutečně zajímá, co opravdu potřebujeme. Wow. Mají to ale tak i děti?

Jana Schmidová: Absolvovala jsem několik způsobů výuky matematiky pro nadané, ideální nebyl žádný

"Někdy v první či druhé třídě jsem si začala uvědomovat, že přemýšlím jinak."

Učitelé, odborníci ve vzdělávání i rodiče si lámou hlavu nad tím, jak pracovat s nadanými žáky. Co by bylo pro ně nejlepší? Tak třeba v matematice – dělená výuka, skok o rok výše, vysvětlování ostatním spolužákům nebo samostudium? Pohled z druhé strany přináší třináctiletá Jana Schmidová – studentka Mensa gymnázia, vítězka celostátní olympiády v mezinárodní dámě a úspěšná závodní veslařka.

Jana Potužníková: Jak jsem se zbavila strachu ze státní školy. Napsala jsem dopis učitelce

Přestup ze vzdálenější komunitní lesní školky do „státní školy“ mě děsil celý předškolní rok.

Když moje dcera nastupovala do první třídy, hned na počátku jsem přinesla dopis její třídní učitelce. Osobní, velmi otevřeně psaný, vytištěný a zalepený v obálce. Žádný smazatelný e-mail. Dopis, který mně jako mámě neskutečně ulevil od všech strachů, které jsem měla spojené s nástupem dcery do školy. A který – jak už s odstupem vím – pomohl i učitelce v komunikaci s mojí dcerou i se mnou samotnou. Možná i pro vás může být dopis cestou, jak nastavit vztahy se školou?

Tereza Anteneová: Číst je dobré, mluvit nad knihou je lepší

Tereza Anteneová: Často se mě lidé ptají, jaké otázky mají nad knihou pokládat.

Když jsem byla malá, nesnášela jsem procházky. Aby mě můj táta na ně nalákal, vždy mi vyprávěl příběhy o zvířátkách. Nikdy to nebylo jen tak, vždy pak následovala diskuze. Řešili jsme, proč se které zvířátko jak zachovalo, jaké mělo možnosti volby, jak se které cítilo. Často tak řešil i mé průšvihy. Když se něco stalo, převedl to do říše zvířátek a na mě to fungovalo. Takhle mi ukazoval celý svět.

Lucie Kocurová: Zakázali jsme plastová brčka, nádobí a uchošťoury, obaly na sešity jsou však nesmrtelné

Co bych navrhovala? Nechat obalení nebo neobalení sešitů a pracovních sešitů na rozhodnutí rodičů, stejně jako si můžeme rozhodnout o intervalu odmrazování ledničky nebo zálivce pokojovek.

A je tu zase ten čas, kdy ze školních webových stránek stahujeme seznamy pomůcek, doplňujeme kufříčky na výtvarnou výchovu a nakupujeme nové přezůvky (nikoliv s volnou patou!) a boty na tělocvik (se světlou podrážkou!). S jednou z položek na seznamu mám ale každoročně obrovský vnitřní problém. Jedná se o obaly, a ke zmíněné nelibosti mám hned několik důvodů.

Deváťák Alfred: Přežil jsem základní školství, ale znovu bych to už zažívat nechtěl

Co bude dál? Svůj původní sen  - herectví - jsem během covidu přehodnotil na zahradnickou akademii s pocitem, že na herectví můžu jít později.

Končím devátou třídu. Jsem rád, že ta “povinnost” je za mnou, i když upřímně moje devítka byla za odměnu. Na jejím konci jsem dostal pocit, že by stálo za to celý ten můj vzdělávací proces trošku zhodnotit. Prošel jsem totiž všemi systémy, které naše školství nabízí.

Monika Čuhelová: Ve školách zuří šílenství. Pojďme to příští rok zkusit jinak, jako italští kadeřníci

"Občas víc pracovat je v pořádku, občas si pořádně odpočinout také. Mezitím být dlouhodobě v rovnováze, to je úplně nejlepší."

Všimli jste si toho bláznovství ve školách? Jako by letos bylo ještě o kus větší než dřív. Ještě předposlední týden před vysvědčením si mi moji školou povinní klienti stěžovali, kolik toho mají – každý týden několik písemek, „čtvrtletek“, zkoušení… všichni honili známky. Makat, učit se, vylepšovat, uzavírat. 

Helena Zitková: Rodiče by po škole měli chtít zrušení známek a povinných domácích úkolů

"Je škoda udusit dětskou zvídavost manipulací v podobě odměn a trestů."

Dnešní škola nemusí být taková, jakou si ji pamatujeme, a vlastně by ani z mnoha důvodů taková být neměla. Rodiče dnes hrají velmi důležitou roli v tom, jaká bude podoba vzdělávání dětí ve školách. Možná důležitější, než kdy jindy předtím. Pro posun k opravdu kvalitnímu modernímu vzdělávání je klíčové, aby rodiče po své škole nevyžadovali výchovu k poslušnosti a s ní spojené přístupy učitelů, které sami ve škole zažili, protože ty patří do minulého století a jsou již dávno přežité.

Dominika Coufalová: Škola nás místo jmen manželek panovníků měla naučit pracovat s emocemi

A co byste si přáli, abyste se ve škole naučili vy?

Jak se blíží povinná školní léta mých dětí, vracejí se mé myšlenky často zpátky do minulosti. Přemýšlím nad tím, na co se mě škola snažila připravit, a jestli bych teď nepotřebovala mít jiné dovednosti a znalosti než ty, které se do mě ve škole snažili vštípit. Došla jsem překvapivě k tomu, že bych si naopak přála, aby mě škola některé schopnosti neodnaučila. Například chuť se učit, zvídavě a bezestrachu se ptát a nemít až panickou hrůzu z dělání chyb. 

Jak to udělat, aby nám všem bylo dobře? Anketa mezi finalisty ocenění učitele roku

Aby byla škola místem, kde se žáci učí s radostí, musí být také místem, kde se dobře cítí jak oni samotní, tak také učitelé.

„Buďme všichni v pohodě!” To se sice jednoduše řekne, ale už hůř udělá. Jak se dá ve škole pracovat, aby byl zajištěn wellbeing pro učitele i pro žáky, se zamýšlejí letošní finalisté ocenění o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize Czech Republic.