Jestliže otevíráme téma zhoršujícího se psychického zdraví dětí, měli bychom zákonitě otevírat i otázky týkajících se jejich rodičů. Pečovat o děti vykazující známky depresí, úzkostí, sebepoškozování znamená ocitnout se v komplikované, emočně náročné a dlouhodobě vyčerpávající situaci. Je skvělé, že pomoci pro takové děti přibývá. Ale kdo pečuje o jejich rodiče?
Neměl jednoduchý start do života. V dětství kolem něj létaly pohlavky tak často, že je na ně dnes alergický. Matka holdovala alkoholu a otec zase automatům. V pěti letech proto na čas skončili s bratrem v Klokánku, odkud nakonec putovali k otci a jeho přítelkyni, které dodnes říkají teta. Matka je sice chtěla, ale nebyla schopná se o ně postarat. Sám Patrik v dospělosti automatům i alkoholu propadl. Nechtěl ale jít ve stopách rodičů a změnil život od základů. A to i se jménem.
Aktuálně probíhá velká revize Rámcového vzdělávacího programu, která má přinést mimo jiné změnu v konceptu sexuální výchovy na českých školách. Proč nestačí s dětmi jako dosud mluvit jen o hrozbě pohlavně přenosných nemocí nebo je varovat před nechtěným početím? Proč bychom se měli snažit o takzvané holistické pojetí sexuální výchovy?
Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš – to platí v dobrém, ale i zlém. Proto týmy výzkumníků z celého světa už od roku 1984 v rámci studie HBSC (Health Behaviour in School-aged Children) pravidelně zkoumají, jak žijí děti mezi 11 a 15 lety. „Možná nás tato nejmladší generace bude jednou zachraňovat,“ říká v rozhovoru pro LN hlavní řešitel Michal Kalman (MK) z Univerzity Palackého v Olomouci. „Teenageři se dnes chtějí prezentovat zdravým životním stylem,“ dodává Pavla Chomynová (PCH) z Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti, který data využívá.
Děti vnímáme skrze genderové stereotypy. Dle pohlaví přiřazeného při narození volíme barvy oblečení, hračky, způsob komunikace a vyjadřování emocí. A stereotypizaci stupňujeme v mateřské i základní škole, kde jsou genderově podmíněné texty v učebnicích často tím menším problémem. Každý stereotyp se pak propíše do vztahů dětí i jejich kariérních voleb… Jak? O tom jsme mluvily s Nikou Mazánikovou z hnutí Nesehnutí, jež se snaží genderovou stereotypizaci zmírnit.
Téma trans a nebinárních dětí či dospívajících poslední dobou rezonuje světem. Děti se přestávají identifikovat se svým biologickým pohlavím nebo společensky danými genderovými rolemi, které se s biologickým pohlavím obvykle spojují. Jak se v tom zorientovat? A co když s něčím takovým přijdou i ty vaše? Otázek jsem pro rozhovor s Agátou Hrdličkovou, která se jako odbornice věnuje queer tematice, transgenderu a nebinárnosti, měla opravdu hodně.
Před několika měsíci zavolal řediteli jedné pražské volnočasové agentury rozrušený otec malého chlapce. Jeho syn se právě vrátil z kroužku, kde mu lektor říkal, ať s ním jde na toaletu. Nešel. Přeběhl domů a vše řekl rodičům. Ti se okamžitě se spojili s organizátorem a zavolali policii. „Když si jeho jméno prověřili, ptali se, jak jsme mohli člověka s takovou minulostí zaměstnat pro práci s dětmi,“ popisuje člen vedení kroužkové agentury, který si přál zůstat v anonymitě.
Brněnská Základní škola Merhautova se nachází se ve vyloučené lokalitě, v takzvaném brněnském Bronxu. Žáci ze sociálně slabých rodin tvoří asi osmdesát procent školy. A podobná je situace o několik stovek metrů dál – na Základní škole náměstí 28. října, kde jsou také téměř všichni žáci z vyloučeného prostředí. Vedení obou škol se už několik let snaží, aby pro děti byla škola místo, které není jen o učení, ale kde jim je dobře. Daří se to?
ADHD neboli porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou se stala v posledních letech hitem mezi psychiatrickými diagnózami. Ačkoliv ji lékaři častěji objevují u dětí a u chlapců, týká se i dospělých žen. Jednou z nich je nejspíš i Olga Vlachynská, psycholožka z Brna. „Lidé si často myslí, že ADHD buď máte, nebo nemáte,“ říká. „Pravdou ale je, že se všichni pohybujeme někde na škále.“
V posledních letech výrazně přibylo dětí, které trpí obezitou. Podle Státního zdravotnického ústavu se jejich počet za posledních dvacet let zdvojnásobil. I když se zdálo, že vrchol má Česká republika za sebou už v roce 2016, období covidu a s ním spojený lockdown se statistikou opět zahýbaly a počet dětí s obezitou stoupl na 16 procent.
