Děti oceňují fér prostředí, říká učitel, který učil v Londýně a dnes působí v Praze

"Dobrý základ je důležitý, na udržování je pak třeba méně energie," říká Pavel Bobek o pravidlech ve třídě.

Nadávka nebo hnusná smska spolužákovi? Jsou učitelé, kteří nad tím mávnou rukou, protože z toho se přece nestřílí a je toho navíc mezi dětmi tolik, že by nedělali nic jiného, než je napomínali. Ne tak Pavel Bobek, učitel základní školy Solidarita v Praze, který prošel učitelským výcvikem ve Velké Británii. „Tam jsem se naučil, že pokud chceme mít ve škole dobré podmínky pro učení, žádné projevy agrese se netolerují a pravidla se vymáhají. S dětmi a rodiči řeším každou nadávku, o které se dozvím. Mí žáci oceňují, že se ve třídě udržuje fér prostředí, vnímají, že to je pro jejich dobro,“ říká. 

Marv Shamma: S mindsetem minulosti děti na budoucnost nikdy nepřipravíme

"Z mého úhlu pohledu je úkolem školy příprava mindsetu dítěte na to, aby – ať už přijde cokoliv – se dokázalo rychle adaptovat."

V souvislosti se změnami ve školství často slýcháme, že jsou nezbytné, abychom děti byli schopní připravit na život ve 21. století. Potíž tak trochu je, že čtvrtinu 21. století už máme za sebou a rady si s tím pořád příliš nevíme. Mezery mají rodiče i české školství. A přesně o tom jsme si povídali s Marvem Shammou, start-upistou v oboru moderních technologií, tátou devítiletých dvojčat a zakladatelem školy FLOW v pražských Holešovicích.

Umělá inteligence ve službách učitelů. Finská platforma Eduten míří do českých škol

Pokud žáci dostanou možnost využívat Eduten, jejich výsledky se v průměru zlepší asi o třetinu, a jsou ochotné trávit hraním až osmkrát víc času než počítáním z učebnice.

Jak se dobře naučit matematiku? Někomu je dáno shůry, jiní potřebují napočítat spoustu příkladů a získat v různých operacích jistotu a rutinu. V jedné třídě spolu sedí různé děti, které potřebují různý přístup, a zvládnout by to měl jeden učitel. Od příštího školního roku by českým učitelům matematiky mohla práci ulehčovat finská platforma Eduten.

Dítě opravdu závislé na technologiích jsem za pět let praxe ještě nepotkala, říká psycholožka

"Když jsme na hřišti a nemůžeme z něj dítě dostat domů, nezačneme se zlobit na houpačku nebo prolézačku, že dělají naše dítě závislým." Jaký je ale rozdíl mezi závislostí na počítači a na houpačce?

Blbost, kravina, závislák – to jsou slova, která děti nejčastěji od svých rodičů slýchají ve spojení s online světem. Pro děti jsou přitom technologie přirozenou součástí životů. Jak k nim najít zdravý vztah doma i ve škole? „Jako se děti ve škole učí děkovat a mýt si ruce, měly by se učit i to, co o kom můžou na internetu napsat,“ říká Radka Kůřilová, psycholožka z brněnské organizace Replug me. Rodiče podle ní musí s dětmi o technologiích hlavně mluvit, nikoli jim jen vyhrožovat nebo se pohoršovat.

Vstupem do školy začíná pro děti s ADHD jízda, říká máma desetiletého Kryštofa

Když máte papír s diagnózou, začnete o ADHD číst, poslouchat podcasty a konečně chápete, že to, jak se dítě chová, není naschvál, ale jinak fungující chemie v jeho mozku.

Jako batole chvilku neposeděl, jako předškolák měl pověst kluka, který je zvídavý, ale dělá si, co chce. Jako školák na prvním stupni často vykřikuje, debatuje a kdekdo s ním má problém. Desetiletý Kryštof z Prahy má diagnózu dvojí výjimečnosti, tedy rozumového nadání spojeného s poruchou soustředění a hyperaktivitou. „Věčně ho někdo peskuje. Ve zprávě z poradny přitom máme: na typické projevy ADHD neupozorňovat, chválit za drobnosti. Cítíš ten rozdíl?” říká jeho máma Alena Bartošová. S autorkou rozhovoru se zná, proto si tykáme. 

Viděl jsem, co ti udělali, a není to fér. Oběti šikany potřebují podporu, říká finská psycholožka

Každá lidská bytost má ale dvě stránky – jednu laskavou a milující a druhou sobeckou a agresivní – a nemůžeme se tvářit, že jedna z nich neexistuje.

Každý by si přál pro děti školu, která je „bezva“. Tedy takovou, kde se můžou všichni v klidu učit a nikdo se nemusí bát, že by mu kdokoli ubližoval nebo ho urážel. „Bezva“ se finsky řekne „kiva“ a stejnojmenný program na prevenci šikany a zlepšování školního klimatu se začíná rozjíždět i v Česku. „Program KiVa jsme vymýšleli na přelomu tisíciletí u nás na univerzitě v Turku,“ říká jedna z jeho autorek, psycholožka Christina Salmivalli. „Tehdy si finské děti stěžovaly, že nerady chodí do školy, hlavně kvůli špatným vztahům. To jsme chtěli změnit.“

Jak objevovat svět i sebe samotné? Děti se to učí na čtenářských a pisatelských dílnách

Čtenářská gramotnost se stala v posledních letech celosvětovým tématem.

Kdy jste si naposledy vzali knížku a ponořili se do ní tak, že vás pohltila? Kdy jste se přistihli, že přemýšlíte třeba o jedné jediné větě, která vás v nějakém textu zasáhla opravdu do hloubky? A kdy naposledy jste zkusili zformulovat něco na papír? Děti ve škole ve středočeských Hovorčovicích se takovému textovému poznávání věnují pravidelně každý týden. Skrze rostoucí čtenářskou i pisatelskou gramotnost rozvíjejí řadu dovedností potřebných pro budoucí život. 

Jak tancují dinosauři aneb Autorské čtení v první třídě

Jak vzniká kniha? Před autorským čtením si děti mohly prohlédnout tiskový arch nebo hádat, jak je velká tiskárna na knihy.

Zvoní. Stojím před třídou s osmadvaceti dětmi. Trochu to připomíná takový ten sen, ve kterém se zaručeně ztrapníte. Ztratíte hlas, děti vás pošlou kamsi a váš potomek, který je jedním z dětí v lavici, bude muset změnit školu, protože už všichni budou vědět, že má trapné rodiče. Přitom to začalo tak nevinně. Prvňáci v základní škole na pražském Chodově dostanou svůj první slabikář a já jim povyprávím o tom, jak vznikají knížky. 

Diktujeme dětem, co mají číst, a pak se divíme, že nečtou, říká vědkyně Anežka Kuzmičová

Čtení prohlubuje zájem o svět. Ať už dítě zajímají ryby nebo auta, pokud v tom chce jít do hloubky, musí být schopné vydržet číst.

Všichni chceme, aby naše děti četly. Jenže i když rodič hltá knihu za knihou, jeho dítě to nemusí mít stejně. „Musíme jít vstříc tomu, co děti baví, nadchne, zajímá,“ říká vědkyně Anežka Kuzmičová, která se zabývá dětským čtenářstvím. „Jako rodič bych se bála jen jediného – že dítě nebude schopné se nadchnout vůbec pro nic.“

Česko by potřebovalo specializované pracoviště pro učitele i rodiče nadaných dětí

„Lidé v souvislosti s nadanými dětmi trpí předsudky,“ říká Petra Šlapánková.

Odhalit u dítěte nadání je velmi komplikované. Neexistuje test, který by dokázal identifikovat všechny jeho aspekty, a i nadané dítě může vyjít z testu jako zcela průměrné jen proto, že nezvládá pracovat pod tlakem. Ani pedagogicko-psychologické poradny si vždy neví rady. „Řada zemí v Evropě má specializované pracoviště, na které se mohou pracovníci poraden obrátit a konzultovat. Česko ne,“ říká Petra Šlapánková z Nadace RSJ, která se věnuje podpoře nadaných dětí.