Všichni chceme, aby naše děti četly. Jenže i když rodič hltá knihu za knihou, jeho dítě to nemusí mít stejně. „Musíme jít vstříc tomu, co děti baví, nadchne, zajímá,“ říká vědkyně Anežka Kuzmičová, která se zabývá dětským čtenářstvím. „Jako rodič bych se bála jen jediného – že dítě nebude schopné se nadchnout vůbec pro nic.“
Odhalit u dítěte nadání je velmi komplikované. Neexistuje test, který by dokázal identifikovat všechny jeho aspekty, a i nadané dítě může vyjít z testu jako zcela průměrné jen proto, že nezvládá pracovat pod tlakem. Ani pedagogicko-psychologické poradny si vždy neví rady. „Řada zemí v Evropě má specializované pracoviště, na které se mohou pracovníci poraden obrátit a konzultovat. Česko ne,“ říká Petra Šlapánková z Nadace RSJ, která se věnuje podpoře nadaných dětí.
V Česku žije celá řada cizinců, jejichž děti nastupují do českých škol. A nestačí se divit. Němci neznají oslovení “paní učitelko”, protože běžně oslovují pedagogy jménem. Pro Ukrajince je jednička ta vůbec nejhorší známka, pro Švýcary je překvapením, že u nás rodiče děti doprovázejí do školy. Čeho si na našem školství všímají další expati?
Děti do dvou let věku by se s monitorem neměly setkat vůbec, předškoláci maximálně hodinu denně. Nejčastěji uváděný limit pro čas strávený před obrazovkou u školáků jsou dvě hodiny, některé studie udávají hranici až čtyř hodin. Počet hodin jako takových není ale klíčový. Celkově záleží také na tom, co děti před obrazovkou dělají a v jakém vyrůstají prostředí.
Tomášovi Stiborovi bude brzy dvanáct let, narodil se v Praze a už čtvrtým rokem žije se svojí matkou Ester v severní Anglii. Navštěvuje tady první ročník nižší střední školy a odpoledne rád hraje fotbal. Každý rok v červnu se ale vydává znovu do své pražské základní školy, kterou opouštěl v pololetí druhé třídy. Skládá tu rozdílové zkoušky z češtiny a vlastivědy.
Čím dál víc rodin si nemůže dovolit zaplatit stravné ve škole nebo školce. Pro jejich děti to může znamenat víc absencí, horší známky a větší riziko vypadnutí z kolektivu. I když v Česku fungují programy, které nabízejí obědy zdarma, nedostanou se ke všem, kteří by je potřebovali.
Když se na začátku listopadu odvysílal poslední díl z druhé série Pan Profesor s Vojtou Dykem, říkala jsem si, že se mi po něm bude stýskat (po seriálu – ne po Vojtovi). I když tohle byla oproti Ochránci nebo netflixovské Euphorii naprostá soap opera (a druhá řada byla oproti té první fakt slabá), je prostě dobře, že seriály ze školního prostředí vznikají.
Jitka Stehnová se narodila do volejbalové rodiny, a kromě toho také s výrazným matematickým talentem. A dva zdánlivě neslučitelné obory dokázala skloubit tak, že v obou vynikala. Vítězila na mistrovstvích Evropy v beachvolejbalu, v „šestkovém“ hrála extraligu a volejbalové stipendium ji pak dostalo do Ameriky. Přišel doktorát z matematiky i excelentní výzkumy a v současné době působí na univerzitě v Chicagu jako profesorka a proděkanka matematické fakulty. K matice a přírodním vědám se snaží také přivést novou generaci.
Velké procento ukrajinských dětí jsou středoškoláci. Pobytem u nás se ale řada z nich ocitla v situaci, kdy je těžké se zařadit do společnosti. Přijímací zkoušky na střední školy udělalo jen malé procento z nich, část žáků stále na dálku online navštěvuje svou ukrajinskou školu a s českými vrstevníky se vlastně nepotkává. Tím vypadávají z českého systému. Nejen o těchto dětech mluvila v EDUcastu moderátorka Veronika Sedláčková s vedoucí projektu SOS Ukrajina organizace Člověk v tísni Zuzanou Ramajzlovou.
Ne všechny mateřské školy jsou stejné a také ne se všemi jsou rodiče spokojeni. Česká školní inspekce navštíví každou státní školu v republice zhruba jednou za šest let, v minulém školním roce podrobila komplexnímu hodnocení 750 mateřských škol. Jak poznat, jaká školka je vhodná právě pro vaše dítě a jak kontroly probíhají, jsme se zeptali Ireny Borkovcové z kanceláře ústředního školního inspektora.
