Nejde ani tak o to, že děti za chvíli přinesou pololetní vysvědčení. Komunikace o prospěchu totiž bývá v rámci rodiny náročná tak nějak celoročně. Někde známky hodně řeší rodiče, ale přísné samy na sebe mohou být i samotné děti. Jak tedy mluvit o známkách, konkrétně těch špatných, aby takové diskuse nepřipomínaly válečný střet?
Co to je ten “formativní přístup”? Je to to samé jako slovní hodnocení, triády nebo respektující výchova? Nebo jde o prevenci syndromu vyhoření u učitelů i dětí? Všechny zmíněné nástroje, metody a přístupy jsou součástí formativního přístupu, ale samy o sobě ho netvoří. Následující rozhovor s Ivetou Pasákovou ze společnosti Step by Step ČR by se dal shrnout jako Úvod do formativního přístupu.
„Řešil jsem, co když to lidi nebudou kupovat a nebudeme mít na zaplacení, a pak mi docvaklo, že se to nebude dít reálně, a oddechl jsem si,“ směje se Ondřej Lopatka, žák čtvrtého ročníku waldorfského lycea v Praze. Podnikatelský projekt na lyceu trvá jen týden a dva dny, ale na jeho konci mají imaginární firmy název, logo, slogan a podrobný byznys plán včetně analýzy bodu zvratu, odkdy podnik začne vydělávat. A nemůže to být jen tak vycucané z prstu.
Nadávka nebo hnusná smska spolužákovi? Jsou učitelé, kteří nad tím mávnou rukou, protože z toho se přece nestřílí a je toho navíc mezi dětmi tolik, že by nedělali nic jiného, než je napomínali. Ne tak Pavel Bobek, učitel základní školy Solidarita v Praze, který prošel učitelským výcvikem ve Velké Británii. „Tam jsem se naučil, že pokud chceme mít ve škole dobré podmínky pro učení, žádné projevy agrese se netolerují a pravidla se vymáhají. S dětmi a rodiči řeším každou nadávku, o které se dozvím. Mí žáci oceňují, že se ve třídě udržuje fér prostředí, vnímají, že to je pro jejich dobro,“ říká.
V souvislosti se změnami ve školství často slýcháme, že jsou nezbytné, abychom děti byli schopní připravit na život ve 21. století. Potíž tak trochu je, že čtvrtinu 21. století už máme za sebou a rady si s tím pořád příliš nevíme. Mezery mají rodiče i české školství. A přesně o tom jsme si povídali s Marvem Shammou, start-upistou v oboru moderních technologií, tátou devítiletých dvojčat a zakladatelem školy FLOW v pražských Holešovicích.
Jak se dobře naučit matematiku? Někomu je dáno shůry, jiní potřebují napočítat spoustu příkladů a získat v různých operacích jistotu a rutinu. V jedné třídě spolu sedí různé děti, které potřebují různý přístup, a zvládnout by to měl jeden učitel. Od příštího školního roku by českým učitelům matematiky mohla práci ulehčovat finská platforma Eduten.
Se začátkem nového roku startuje také nový ročník ceny pro inspirativní pedagogy – Global Teacher Prize Czech Republic. Je tu s námi už šest let. Důvodů, proč jsme se tehdy rozhodli do projektu pustit, bylo více. Samozřejmě vnímáme, že je důležité učitele podpořit, ocenit a motivovat do další jejich práce. Ale hlavně jsme chtěli změnit stereotypní nahlížení na učitele jako na někoho nedotknutelného, kdo stojí před katedrou, káže, a po dětech vyžaduje, aby přijímaly jeho pravdu, v žádném případě nepokládaly zvídavé otázky, nepátraly po smyslu a poslušně dělaly to, co se od nich očekává.
Problém zvaný absence řeší všechny stupně škol, ale střední odborné víc než základní. V roce 2019 podle dat České školní inspekce zameškaly děti ze základních škol v průměru kolem 90 hodin za školní rok, středoškoláci 140. Nejméně chyběli žáci základních škol ve Zlínském kraji – 62 hodin ročně; naopak ve Středočeském to bylo 111 hodin. Mezi studenty středních odborných škol jsou v absencích přeborníci v Ústeckém kraji, kde průměrný středoškolák přišel o 201 vyučovacích hodin.
Každý by si přál pro děti školu, která je „bezva“. Tedy takovou, kde se můžou všichni v klidu učit a nikdo se nemusí bát, že by mu kdokoli ubližoval nebo ho urážel. „Bezva“ se finsky řekne „kiva“ a stejnojmenný program na prevenci šikany a zlepšování školního klimatu se začíná rozjíždět i v Česku. „Program KiVa jsme vymýšleli na přelomu tisíciletí u nás na univerzitě v Turku,“ říká jedna z jeho autorek, psycholožka Christina Salmivalli. „Tehdy si finské děti stěžovaly, že nerady chodí do školy, hlavně kvůli špatným vztahům. To jsme chtěli změnit.“
Malá pobaltská země drtí v přístupu k digitálním technologiím ostatní státy. Informatika na školách není v Estonsku nic exotického, ale standard, který jednoduše funguje. “Prostě všichni učitelé technologie používají a využívají,” popisuje estonská učitelka základní školy Kadri Haavandi. Informatika tam ovšem není v rozvrhu jako extra předmět, znalosti ze světa technologií se prolínají napříč všemi předměty.
